30 Cdo 3646/2014
Datum rozhodnutí: 22.01.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013 do 31.12.2013



30 Cdo 3646/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Obce Byšice, se sídlem v Byšicích, Tyršovo náměstí 153, identifikační číslo osoby 00236756, zastoupené Mgr. Bc. Jiřím Podpěrou, advokátem se sídlem v Praze 5, Holečkova 105/6, proti žalovanému Ing. I. P. , zastoupenému JUDr. Bc. Martinem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108a, o vyloučení majetku z exekuce, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 6 C 256/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19. března 2014, č. j. 20 Co 462/2013-300, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 9. 7. 2013, č. j. 6 C 256/2011-236, rozhodl, že z exekuce prodejem nemovitosti vedené na návrh oprávněného Ing. I. P., proti povinnému R. U., u soudního exekutora JUDr. Milana Suchánka, Exekutorský úřad Praha 9, na základě usnesení Okresního soudu v Mělníku o nařízení exekuce ze dne 24. 4. 2006, č. j. 4 Nc 2915/2006-51, je vyloučena nemovitost nezapsaná v katastru nemovitostí vzdouvací objekt (stavidlový jez), který se nachází na Košáteckém potoce v říčním km 9,050 na pozemku parc. č. 183, zapsaném na listu vlastnictví č. 474, katastrální území a obec B., a na pozemku parc. č. 178/9, zapsaném na listu vlastnictví č. 462 pro katastrální území a obec B. (výrok I.); soud žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok II.).
Okresní soud uzavřel, že na straně žalobce je právo, které nepřipouští výkon rozhodnutí. Žalobce předmětnou nemovitost (stavidlový jez) nabyl kupní smlouvou ze dne 8. 9. 2009, uzavřenou mezi žalobcem jako kupujícím a společností Vitana, a. s. (tj. právní nástupce Vitana k. p., dříve s. p.) jako prodávajícím. Soud současně také na základě učiněných skutkových zjištění vyloučil tvrzení, že J. U. (od nějž odvozoval své vlastnické právo povinný) se stal vlastníkem jezu z titulu jeho vybudování. Stavební činnost totiž realizoval na základě povolení k rekonstrukci jezu nikoli povolení k výstavbě nového jezu (přitom jez v místě existoval minimálně od roku 1946 a jeho účelem bylo zajištění vody pro tovární výrobu s tím, že v místě se nenacházel jiný výrobní subjekt než Vitana k. p., nyní Vitana a. s.), otázka vlastnického práva k jezu nebyla v rámci stavebně - právního řízení řešena, s rekonstrukcí však Vitana a. s. vyjádřila souhlas. Soud následně uzavřel, že povinný R. U. nemohl nabýt vlastnictví k jezu od J. U., neboť ten sám se vlastníkem věci nestal, a to ani z důvodu vydržení věci; ten totiž věděl, že nemá žádného právního titulu, ani nevybudoval věc zcela novou a případné chopení se držby věci opuštěné vlastnické právo nezakládá. Okresní soud s poukazem na rozhodnutí NS ČSR (Rc) Rv II 448/29, uvedl, že právem činícím výkon exekuce nepřípustným je i domnělé vlastnictví (§ 372 obecného občanského zákoníku) dále s tím, že dokázal-li žalobce platný důvod a pravý způsob nabytí držby věci, má být pokládán za pravého vlastníka proti každému držiteli, který nemůže udat žádný důvod držby nebo udá jen důvod slabší. Konstatoval, že žalobce předložil kupní smlouvu, jež je relevantním nabývacím titulem, vlastnictví prodávajícího prokazoval nikoli přímými nabývacími tituly, ale sekundárními důkazy. Oproti tomu měl soud za prokázáno, že J. U., jehož vlastnictví se dovolává žalovaný, se nemohl stát vlastníkem věci. Vzhledem k tomu, že povinný R. U. nemůže udat důvod držby věci event. jeho důvod je slabší (předmětná nemovitost mu měla být darována J. U.), je třeba žalobnímu návrhu vyhovět.
Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů odvolacího řízení 4.356,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že předmětná stavba existovala minimálně od roku 1946 a nezanikla, že J. U. jez jen zrekonstruoval a nemohl se stát jeho vlastníkem jako nově zhotovené věci, součastně se nestal vlastníkem jezu ani na základě vydržení, neboť nebyl v dobré víře, že mu tato věc patří (v rámci rekonstrukce vystupoval pouze jako stavebník a jako takový požádal společnost Vitana a. s. o souhlas s rekonstrukcí). Souhlas společnosti Vitana, a. s. s rekonstrukcí jezu je třeba podle odvolacího soudu chápat jako výprosu (k nemožnosti vydržení za daných okolností viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001, rozhodnutí ze dne 25. 8. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2230/2007). Odvolací soud poté dospěl (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru, že žalobce prokázal ke stavidlovému jezu nejen vlastnictví svoje, ale i vlastnictví svého právního předchůdce - Vitana, a. s. V dané věci byl vypracován privatizační projekt podle ust. § 5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění účinném do 12. 8. 1993, na přímý prodej s. p. Vitana Byšice společnosti Vitana a. s., jenž byl schválen usnesením vlády České republiky č. 479 ze dne 29. 6. 1992. Pod položkou č. 114 74 zapsanou v sestavě základních prostředků (tj. soupis majetku pořízený pro účely privatizace) s názvem Potok je třeba rozumět stavidlový jez. Tato skutečnost vyplynula jak z výpovědi svědka B. P., který měl evidenci základních prostředků na starosti až do roku 1992, tak i z logiky věci. Pod pojmem potok muselo být míněno zařízení (stavba) na potoce, nikoliv vodní tok (vodní plocha), resp. jeho koryto, které je jako parcela č. 1139/1 ve vlastnictví České republiky s právem hospodaření s majetkem státu náležejícím státnímu podniku Povodí Labe. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně, i když na základě jiného skutkového závěru, potvrdil.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním. Jeho přípustnost dovozuje z toho, že dovolací soud ve svém rozhodování dosud nevyřešil otázku hmotného práva, na které je založeno napadené rozhodnutí (příp., že tato otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak). Přitom soudu v zásadě vytýká právní závěr, že právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí je i domnělé vlastnictví nebo lepší právo . Takový závěr podle dovolatele není v souladu s platnou právní úpravou ani odbornou literaturou. Odvolací soud uvádí citaci § 372 zákona č. 946/1811 Sb., obecný občanský zákoník, který byl zrušen s účinností ke dni 31. 12. 1965, a jehož normy nelze na předmětnou věc aplikovat. Dle přesvědčení žalovaného tak soud dal přednost právnímu předpisu zrušenému v roce 1965 před platnou ústavněprávní úpravou a současně porušil čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Odvolacímu soudu dále vytýká, že má vlastnické právo právního předchůdce žalobce za prokázané s ohledem na obsah soupisu majetku pořízeného v rámci privatizace a tzv. logiku věci (nesouhlasí s tím, že pod položkou potok se jedná o stavidlový jez). Dovolatel rovněž popírá relevantnost a důvěryhodnost výpovědí některých svědků, poukazuje na rozpornou specifikaci jezu v předkládaných dokumentech, na nesprávnost hodnocení některých listin předložených k důkazu (např. žádosti o vyjádření souhlasu společnosti Vitana a. s. s rekonstrukcí jezu, z níž podle dovolatele nelze dovodit nedostatek dobré víry pana U. ohledně vlastnického práva k jezu). Dovolatel tvrdí, že z provedeného dokazování nebylo možno dovodit vlastnické právo právního předchůdce žalobce (že výrok soudu nemá oporu v provedeném dokazování), a že tedy žaloba měla být již z tohoto důvodu zamítnuta. Navrhl, aby dovolací soud žalobu na vyloučení předmětné nemovitosti z exekuce zamítl, popřípadě aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný spojuje přípustnost dovolání s řešením otázky, zda domnělé vlastnictví nebo lepší právo může být právem nepřipouštějícím výkon rozhodnutí (exekuci). Je však třeba zdůraznit, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku plyne, že na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud po provedeném dokazování uzavřel, že i právní předchůdce žalobce byl vlastníkem stavidlového jezu (nikoli domnělým vlastníkem, příp. subjektem s lepším právem k věci ). Na řešení předestřené otázky tedy přípustnost dovolání nelze založit.
Dovolatel dále prostřednictvím svého vlastního hodnocení důkazů zpochybňuje skutkové závěry odvolacího soudu a namítá, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (tedy argumentuje způsobem odpovídajícím dovolacímu důvodu stanovenému v § 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2012, jenž by však ani podle tehdejší právní úpravy přípustnost dovolání v projednávané věci nezaložil). I pokud namítá nesprávná skutková zjištění soudu, uplatňuje pouze nezpůsobilý dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř.). Skutkový stav věci zjištěný v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v režimu o. s. ř. účinného od 1. 1. 2013 zpochybnit nelze.
Dovolatel rovněž vytýká, že některému ze svědků neměl uvěřit, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, případně že z provedených důkazů vyplývá skutkové zjištění jiné. Samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř., však nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to prostřednictvím dovolacího důvodu, který dovolatel od 1. 1. 2013 k dispozici nemá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 druhá věta o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. ledna 2015 JUDr. Miroslava J i r m a n o v á, Ph. D. předsedkyně senátu