30 Cdo 3640/2014
Datum rozhodnutí: 15.10.2014
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3640/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) E. Ž. , a b) F. Ž. , zastoupených JUDr. Zdeňkou Polákovou, advokátkou se sídlem v Havířově Šumbarku, Opletalova 608/2, proti žalované B. G. , o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 10 C 194/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 4. června 2013, č. j. 12 Co 274/2013-180, takto:

I. Řízení o dovolání žalobce b) se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně a) se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Jeseníku (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. prosince 2011, č. j. 10 C 194/2007-117, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že nejsou spoluvlastníky nemovitostí zapsaných na LV č. 221, k. ú. V. u J., obec V., a to budovy č. p. na stavebním pozemku parcelní číslo 208, pozemku p. č. zastavěná plocha a nádvoří, eventuelně, aby soud určil, že vlastníkem nemovitostí zapsaných na LV č. 221, k. ú. V. u J., obec V., a to budovy č. p. na stavebním pozemku parcelní číslo 208, pozemku p. č. zastavěná plocha a nádvoří (dále též předmětné nemovitosti ) je žalovaná , a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud uzavřel, že bylo vůlí žalobců koupit předmětné nemovitosti, přičemž v řízení nebyla prokázána existence (žalobci tvrzeného) psychického donucení žalobců bezprávnou výhrůžkou, že jim budou odebrány děti, případně že jejich rodina skončí na ulici. Nadto i v případě, že by byla prokázána existence takového psychického donucení, nebyl by takto vynucený právní úkon absolutně neplatný pro nesvobodu vůle, neboť žalovaná o existenci tohoto psychického nátlaku nemohla vědět, nevěděla a též jej nevyužila (soud prvního stupně zde odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. srpna 2009, sp. zn. 31 Cdo 135/2007).
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 4. června 2013, č. j. 12 Co 274/2013-180, rozsudek soudu prvního stupně (jako věcně správné rozhodnutí) dle § 219 o. s. ř. potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by město Vsetín působilo na žalobce bezprávnou výhrůžkou a že by na straně žalobců chyběla vůle k uzavření kupní smlouvy. Soudní praxe nekvalifikuje jako bezprávnou výhrůžku chování osoby, která po předestření svých představ jaká situace v poměrech jednajících nastane, nebude-li jejímu přání vyhověno, naléhá na uzavření smlouvy s argumentací, že jiný způsob řešení nastalých těžkostí neexistuje.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala advokátka, která zastupovala žalobce v řízení před soudy obou stupňů dovolání, v tvrzeném zastoupení žalobců dovolání, k němuž na výzvu soudu prvního stupně předložila plnou moc pro zastupování v dovolacím řízení udělenou pouze žalobkyní a).
Podle § 241 o. s. ř., není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Notář může dovolatele zastupovat jen v rozsahu svého oprávnění stanoveného zvláštními právními předpisy (odstavec 1). Odstavec 1 neplatí, a) je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání, b) je-li dovolatelem právnická osoba, stát, obec nebo vyšší územně samosprávný celek, jedná-li za ně osoba uvedená v § 21, 21a, anebo v § 21b, která má právnické vzdělání (odstavec 2).
Jak již Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) uzavřel v usnesení uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 30/2003, je-li dovolání podepsáno pouze zástupcem dovolatele na základě plné moci, který ani přes opatření soudu dle § 104 odst. 2, věty první, o. s. ř., vůči němu učiněné, toto zastoupení nedoložil, Nejvyšší soud dovolací řízení dle § 104 odst. 2, věty třetí, o. s. ř. zastaví. Nejvyšší soud proto, v souladu s ustanoveními § 243c odst. 1 a § 104 odst. 2 o. s. ř. řízení o dovolání podaném žalobcem b) zastavil.
Žalobkyně a) (dále již dovolatelka ) ve včas podaném dovolání vymezila dovolací důvod tak, že odvolací soud pochybil, pokud nereagoval na její námitku, že neumí číst a psát, a že řešení této otázky odvolací soud nepromítl do meritorního rozhodnutí, které je tak nesprávné. Dovolatelka dále vytkla odvolacímu soudu, že nesprávně zjistil skutkový stav a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudil. Odvolací soud ani dostatečně neodůvodnil neprovedení stranou žalující navržených důkazů. Dovolatelka v další části svého dovolání vychází ze své skutkové verze případu, kterou právně hodnotí a tento svůj právně kvalifikační závěr, s odkazem na judikaturu především Ústavního soudu České republiky, konfrontuje s právním názorem odvolacího soudu, který je dle dovolatelky nesprávný. Uzavírá, že odvolací soud přesvědčivě neodůvodnil, proč uvěřil výpovědím svědků, které v odůvodnění rozsudku zmiňuje, a proč další navrhované důkazy neprovedl. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání písemně nevyjádřila.
Podle článku II. Přechodná ustanovení, bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, účinného od 1. ledna 2013, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů, s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona.
Protože napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 26. prosince 2013, projednal dovolání a rozhodl o něm dovolací soud podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., ve znění účinném od 1. ledna 2013, proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku hmotného či procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, resp. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Jak vyplývá z obsahu podaného dovolání, dovolatelka převážnou část své dovolací argumentace staví na polemice se skutkovými závěry, z nichž při meritorním rozhodování vycházel odvolací soud, případně vytýká odvolacímu soudu, že nereagoval na její v řízení uplatněné námitky, ačkoliv na podkladě takové argumentace přípustnost dovolání jak vyplývá z § 241a odst. 1 o. s. ř. - posuzovat nelze. Dovolání lze totiž podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek); důvody zmatečnosti, jiné vady řízení či pochybení ve zjištění skutkového stavu věci nelze pokládat za způsobilé dovolací důvody.
Nelze-li tedy v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě posuzoval přípustnost dovolání. Obdobně nelze posuzovat přípustnost dovolání skrze vytýkané vady řízení, ledaže by souvisely s řešením otázky z procesního práva odvolacím soudem (např. pokud by odvolací soud v rozporu s judikaturou dovolacího soudu - zaujal právní názor, že k takovým námitkám není povinen přihlížet či se s nimi v odůvodnění svého rozhodnutí zabývat, ačkoliv by se jednalo o námitky zásadního významu pro rozhodnutí); taková situace ovšem v daném případě nenastala.
Brojí-li dovolatelka v dovolání proti hodnocení skutečností, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, pak je třeba zdůraznit, že řešení této otázky je pouze a jen věcí soudů v nalézacím řízení. Dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. srpna 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004).
Nad rámec výše uvedeného považuje dovolací soud za důvodné učinit několik poznámek k té části dovolací argumentace, v níž dovolatelka uvádí, že odvolací soud v odůvodnění (písemného vyhotovení) svého rozhodnutí nereagoval na její námitku, že neměla možnost se seznámit s předmětnými listinami, neboť neumí část a psát, v důsledku čehož předmětná kupní smlouva je pro nedodržení písemné formy absolutně neplatná.
Je faktem, že z obsahu spisu vyplývá, že takovou námitku dovolatelka opakovaně v řízení uplatnila, což je ostatně obsaženo i v referenční části odůvodnění (písemného vyhotovení) rozsudku soudu prvního stupně, a že oba soudy na tuto námitku nijak v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Bylo však shora vyloženo, že za dané procesní situace dovolací soud nemá prostor k tomu, aby prostřednictvím této námitky posuzoval přípustnost podaného dovolání. Přesto lze uvést, že i kdyby přípustnost pro relevantně vymezený dovolací důvod založena byla a v rámci toho dovolací soud byl dle § 242 odst. 3 o. s. ř. povolán již z moci úřední přihlédnout i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, bylo by nezbytné též zohlednit, že případné nedodržení písemné formy při nabývání vlastnického práva k nemovité věci jedním z manželů podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., v rozhodném znění k datu uzavření předmětné převodní smlouvy, by nemohlo mít vliv na platnost smlouvy z hlediska právního úkonu učiněného druhým manželem, neboť podle tehdejší civilní právní úpravy i na základě právního úkonu učiněného jedním z manželů mohlo dojít k nabytí věci do společného jmění manželů (což je třeba odlišovat od situace, kdy právní úkon, který učinil manžel bez souhlasu druhého manžela a netýkal-li se běžné správy majetku, byl postižen relativní neplatností, jíž se dle § 40a obč. zák. tímto právním úkonem dotčený druhý manžel mohl dovolat, čímž došlo-li po právu ke vznesení takové námitky byl takový právní úkon zneplatněn ex tunc). S přihlédnutím k principu smluvní autonomie by totiž nebylo žádného rozumného důvodu, aby nebyla respektována projevená vůle druhého manžela získat vlastnictví k předmětnému majetku do společného jmění obou manželů a vůle prodávající strany převést úplatně své vlastnické právo k imobiliárnímu předmětu na kupující(ho). Proto samotná skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku nereagoval na předmětnou námitku dovolatelky, by nemohla být považována za jinou vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Nejvyšší soud proto podané dovolání dovolatelky podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014

JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu