30 Cdo 3637/2016
Datum rozhodnutí: 21.12.2016
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3637/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. P. , zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 4, proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o 54.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 100/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. března 2016, čj. 19 Co 60/2016-144, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


S t r u č n é o d ů v o d n ě n í
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):


Obvodní soud pro Prahu 1 (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. prosince 2015, čj. 25 C 100/2013-106, uložil ve výroku I. žalované povinnost zaplatit žalobci částku 10.000 Kč s příslušenstvím a ve výroku II. zamítl žalobu v rozsahu částky 44.000 Kč s příslušenstvím. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout nepřiměřeně dlouhým řízením vedeným u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 A 87/2010 (dále již původní řízení ). Žalovaná připustila, že v původním řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu s tím, že v daném případě se jeví jako dostačující konstatování porušení práva a žalobci proto neposkytla zadostiučinění v penězích. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že se žalobce v původním řízení domáhal zrušení rozhodnutí ministra vnitra o rozkladu podaném proti prvostupňovému rozhodnutí ministerstva, jímž bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu. Důvodem tohoto rozhodnutí bylo zjištění o tom, že sňatek, na jehož základě žalobce získal povolení k trvalému pobytu, byl pouze fingován právě s cílem získat na území České republiky trvalý pobyt. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), rozhodném znění [dále též OdpŠk ], neboť původní řízení trvalo po nepřiměřenou dobu 3 let a 2 měsíců, přičemž po dobu více jak dvou let nebyl ve věci učiněn žádný úkon. Původní řízení by za normálních okolností mělo být skončeno za 1 rok. Podle soudu prvního stupně nepostačí v daném případě přiznání žalobci jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva, nýbrž mu náleží peněžitá náhrada škody v rozsudku stanovené výši.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. tak, že žalobu zamítl (výrok I.) a v zamítavém výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.).
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a souhlasil i s jeho závěrem, že původní řízení trvalo nepřiměřeně dlouho a že tak došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle § 13 OdpŠk. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobci sice vznikla nemajetková újma, ale dostalo se mu od žalované dostatečné kompenzace ve formě konstatování porušení práva. V projednávaném případě se nejednalo o řízení, které by mělo pro žalobce zvýšený význam tak, jak má namysli stávající judikatura. Nešlo o trestní řízení, právo na ochranu osobnosti, rodinné vztahy, pracovněprávní spor či řízení o osobním stavu. Případ sice nebyl složitý, ale měl přímou návaznost na správní řízení, v němž byl řešen fingovaný sňatek. Samotné porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nemusí mít automaticky za následek i vznik nemajetkové újmy. Je třeba přihlédnout ke všem okolnostem projednávané věci, k níž je třeba je třeba přistoupit z hlediska obecné spravedlnosti a přiměřenosti a vzít v daném případě v úvahu aspekty veřejného pořádku. Nelze totiž přehlédnout předcházející správní řízení a důvody, jež k němu vedly. Posouzení intenzity nemajetkové újmy musí být v daném případě proto založeno na principu proporcionality mezi veřejným zájmem na odnětí povolení k trvalému pobytu cizince (žalobce) na straně jedné a mezi zájmem na ochraně základních práv a svobod na straně druhé. Je třeba posoudit otázku, zda mechanická aplikace zákona nemůže přinést absurdní důsledky, a v případě že tomu tak je, aby takovou interpretaci redukce ad absurdum soud odmítl a aby zvolil výklad, jenž bude racionální a spravedlivý.
Odvolací soud dále vyložil, že žalobce porušil právní předpisy České republiky tím, že uzavřel fingovaný sňatek s cílem získat na zdejším státním území trvalý pobyt (§ 87g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky). Fakticky došlo k tomu, že žalobce čekal na to, zda, případně jakým způsobem zasáhne jeho protiprávní jednání jeho původně povolený trvalý pobyt. Jeho určitá nejistota či tíseň byla umocněna nepřiměřeně dlouho trvajícím původním řízením. Na druhou stranu nelze přehlédnout, že nejistotu, případně osobní újmu, si prvotně způsobil sám tím, že čekal, zda se na tento jeho krok přijde či nikoliv. Snahou žalobce bylo obejít předpisy o pobytu cizinců na území České republiky, což bylo jediným účelem uzavření manželství. Zrušení jeho trvalého pobytu bylo tedy zcela legitimním následkem jeho jednání, který mohl očekávat. Z pohledu obecné spravedlnosti a přiměřenosti odvolací soud dospěl k závěru, že odškodnění žalobce za nepřiměřeně dlouho trvající původní řízení v podobě konstatování porušení práva, jež bylo obsahem dopisu žalované, postačí.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolací soud se dále zabýval přípustností dovolání podle 237 o. s. ř.
Dovolatel namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz ). Z uvedeného rozhodnutí dovolatel cituje: Účelem zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytovaného podle § 31a OdpŠk je odškodnit skutečnost, že poškozený byl po nepřiměřeně dlouhou dobu v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek ESLP ze dne 21. 2. 1997 ve věci Guillemin proti Francii, č. stížnosti 19632/92, § 63). Samotný výsledek řízení je pak pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a tedy i pro případné stanovení odškodnění, nevýznamný (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud se řídil obecnou zásadou, že přiměřenost stanovení formy a výše zadostiučinění je nutno posuzovat vždy ve vztahu ke konkrétním okolnostem individuálního případu. Při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk vzal v úvahu, že žalobce porušil právní předpisy České republiky tím, že uzavřel fingovaný sňatek s cílem získat na území České republiky trvalý pobyt (§ 87g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, ve znění pozdějších předpisů). Odvolací soud tak přihlédl k důvodům, které k původnímu řízení vedly, aniž by se do jeho rozhodnutí jakkoli promítl výsledek původního řízení. Dovolatelem citovaný rozsudek dovolacího soudu není proto případný; uvedená dovolací námitka proto nemohla založit přípustnost dovolání.
Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. dubna 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále též R 58/2011 ), a ohledně závěrů o zvýšeném významu věci pro účastníka, kdy podle stanoviska R 58/2011: Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu , pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.) .
V daném případě předmětem původního řízení bylo odnětí trvalého pobytu žalobci; nejednalo se tedy o žádné z vyjmenovaných řízení. Ani tato dovolací námitka proto nemohla založit přípustnost dovolání.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že napadené rozhodnutí je v rozporu se stanoviskem R 58/2011, které se přihlásilo k presumpci morální újmy a silné domněnky zásahu do práv poškozeného, když z něj cituje: Evropský soud vychází ze silné, ale vyvratitelné domněnky , že nepřiměřená délka řízení znamená pro stěžovatele morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu v zásadě nevyžaduje (viz Apicella, odst. 93, nebo Kmec, J. K výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, Právní zpravodaj, srpen 2006, str. 12 a násl.), neboť újma vzniká samotným porušením práva. Evropský soud jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích. V tomto ohledu je tedy na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností (např. tehdy, byl-li význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný). Navíc tyto závěry dovolacího soudu jsou podpořeny i nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 19. 5 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10 (in http://nalus.usoud.cz ). Z tohoto nálezu Ústavního soudu dovolatel cituje: Zjevně nesprávné posouzení vnitrostátního soudu může vyplývat také z nesprávné aplikace nebo nesprávného výkladu judikatury Soudu. ESLP uvedl, že pokud jde o morální újmu, východiskem může být pevná, byť vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu. Tomuto závěru ostatně odpovídá i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. Nemajetková újma se neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, a specificky v případě nepřiměřených délek řízení se jen zcela výjimečně nepřiznává zadostiučinění v penězích .
Odvolací soud jak vyplývá ze shora uvedeného odůvodnění napadeného rozhodnutí konstatoval (zcela v souladu se shora dovolatelem citovaným závěrem stanoviska R 58/2011), že poškozenému žalobci vznikla nemajetková újma v důsledku nepřiměřeně dlouhého původního řízení. Jiná je otázka, že odvolací soud dospěl k závěru, že poškozenému žalobci postačí jako přiměřené zadostiučinění konstatování porušení práva na přiměřenou délku původního řízení. Citace závěru z uvedené judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu dovolatelem, že za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je na místě přistupovat k případnému zadostiučinění ve formě konstatace porušení práva jen za zcela výjimečných okolností, ovšem pro svou obecnost sama o sobě nestačí ke zpochybnění závěru, že odvolací soud v daném případě přiznal žalobci jako přiměřenou formu zadostiučinění konstataci porušení práva v původním řízení a že tento závěr je v rozporu s dovolatelem citovanou judikaturou. Odvolací soud své rozhodnutí o přiznání uvedeného přiměřeného zadostiučinění založil na podrobném konkrétním odůvodnění, proti němuž by námitky dovolatele pokud by měly zpochybnit uvedený závěr odvolacího soudu musely směřovat. Tak se tomu však nestalo. Z uvedeného je proto zřejmé, že ani tato námitka dovolatele nemohla založit přípustnost dovolání.
Dovolatel rovněž namítá, že napadené rozhodnutí je také v rozporu i s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 515/2014, z něhož cituje, že V případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného, tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž třeba vyjít z toho, že nejde-li o vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně .
Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí obou soudu, odvolací soud své rozhodnutí založil na tvrzení, že původní řízení bylo vedeno o odnětí trvalého pobytu žalobci z důvodu, že uzavřel fingovaný sňatek (na jehož základě dříve trvalého pobytu dosáhl) a nelze mu proto přiznat více, než konstatování, že původní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé. Citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 515/2014 není proto přiléhavé, pročež uvedená dovolací námitka rovněž nemůže založit přípustnost dovolání.
Podle dovolatele je napadené rozhodnutí i v rozporu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, z něhož dovolatel cituje: V řízení je to žalobce, kdo žalobou uplatňuje nárok na zaplacení peněžité částky, kterou považuje za přiměřené zadostiučinění. Aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy na žalobci, aby v rámci žaloby provedl srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv, bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků. Bez tohoto srovnání zpravidla nebude možno učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění. Byť požadavek srovnání výše žalované částky s jinými případy odškodnění primárně tíží žalobce, je nepochybně i v zájmu žalované, aby obdobně provedla srovnání s případy, kde nebylo poškozenému přiznáno zadostiučinění v penězích vůbec anebo bylo přiznáno v nižší než požadované částce .
Dovolatel v tomto smyslu odkazuje na rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. února 2013, čj. 42 C 142/2012-47, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 10. února 2016, čj. 19 Co 123/2013-95. Žalobce namítá, že stejný senát 19 Co došel v obdobném řízení ke zcela jiným závěrům. Došlo k odškodnění účastníka řízení, který nebyl se svou žalobou ve správním soudnictví před Městským soudem v Praze úspěšný, kdy meritem bylo neudělení občanství ČR. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud (v daném případě totožně personálně obsazené senáty) dospěly v této věci ke stejnému závěru, a to zvýšenému významu věci pro žalobce, kdy se jednalo o statusovou záležitost .
Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, soud se touto námitkou dovolatele již zabýval. Vysvětlil rozdílnou situaci v obou řízeních, kdy v namítaném případě bylo předmětem řízení udělení občanství poškozenému, tedy šlo o věc mající (typově) vyšší význam než otázka trvalého pobytu, posuzovaná v projednávané věci. Uvedená námitka dovolatele proto nemůže založit přípustnost dovolání s tím, že citovaný rozsudek NS dovolatelem není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu případný.
Cituje-li dovolatel dále rozhodnutí Městského soudu v Praze pod čj. 18 Co 14/2016-81 a čj. 64 Co 44/2015-107, které jsou o odškodnění průtahů řízení ve správním soudnictví za správní žalobu ve věci pobytu na území ČR , pak je třeba uvést, že samotná citace jednacího čísla rozhodnutí s uvedením předmětu řízení nepostačuje ke srovnání s projednávanou věcí tak, aby přiznané zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené.
Pokud dovolatel namítá, že odvolací soud založil své rozhodnutí zcela na výsledku průtahového řízení (dovolatel má na mysli zřejmě původní řízení), že soud své rozhodnutí vystavěl na presumpci nižšího významu pro žalobce , a že závěr soudu, že by se jednalo o nižší význam pro žalobce, je pak v rozporu zcela s faktickým konáním žalobce , dovolání v této části nepřekračuje polemiku se správností právního posouzení věci odvolacím soudem, jež však k závěru o projednatelnosti dovolání nepostačuje (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Jak vyplývá se shora uvedeného, dovolání žalobce proti shora citovanému rozsudku Městského soudu v Praze není podle § 237 o. s. ř přípustné.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu