30 Cdo 3628/2010
Datum rozhodnutí: 16.08.2011
Dotčené předpisy: § 31a odst. 3 písm. b) předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 písm. c) předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 3 písm. e) předpisu č. 82/1998Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




30 Cdo 3628/2010

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně J. H. , zastoupené JUDr. Danielou Trávníčkovou, advokátkou se sídlem v Blansku, Svitavská 1, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, adresa pro doručování: Ministerstvo spravedlnosti odbor odškodňování, Vyšehradská 16, Praha 2, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 13/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 70 Co 89/2010 58, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2010, č. j. 70 Co 89/2010 58, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 30. 9. 2009 ve výroku I. uložil žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení ve výši specifikované tamtéž, ve výroku II. zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 126.000,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, a ve výroku III. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně do výroku II. odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení odvolacího.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně se částky 126.000,- Kč domáhala z titulu nemajetkové újmy způsobené jí v řízení vedeném Městským soudem v Brně pod sp. zn. 43 C 232/95, a to v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nevydání rozhodnutí v přiměřené době (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti /notářský řád/ dále jen OdpŠk ). Žalobkyně se v tomto řízení domáhala zaplacení částky 66.000,- Kč z titulu náhrady škody, přičemž žalobu podala dne 9. 8. 1995 a řízení bylo pravomocně skončeno dne 2. 12. 2008. Žalovaná v rámci předběžného projednání nároku přiznala žalobkyni odškodnění ve výši 74.000,- Kč.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že doba trvání řízení byla nepřiměřeně dlouhá a že žalobkyni se nedostalo řádného projednání a rozhodnutí věci v příměřené lhůtě. S ohledem na celkovou délku řízení nepostačí k nápravě vzniklé nemajetkové újmy pouhé konstatování porušení práva, nýbrž je na místě žalobkyni odškodnit peněžně. Ve shodě s judikaturou Evropského soudu pro lidská práva i s judikaturou Nejvyššího soudu odvolací soud dovodil, že byla-li by jediným hodnotícím kritériem prostá délka soudního řízení, odpovídala by době třinácti let a čtyř měsíců (při částce 15.000,- za jeden rok trvání řízení) žalobkyní požadovaná částka 200.000,- Kč.
Odvolací soud nicméně přihlédl k dalším kritériím uvedeným v § 31a odst. 3 OdpŠk. Posuzované řízení bylo podle odvolacího soudu poměrně složité, a to z toho důvodu, že v něm postupně rozhodovaly dvakrát soudy dvou instancí. Řízení proto nemohlo být skončeno ve lhůtě, která by mohla být považována za přiměřenou. Žalobkyně též v průběhu řízení neučinila žádný aktivní krok směřující ke zjednání nápravy a odstranění průtahů v řízení. Nepodala žádnou stížnost a ani nepodala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu. Zejména však význam tohoto řízení nebyl pro žalobkyni nikterak vysoký. Ačkoliv lze připustit, že každé nepřiměřeně dlouhotrvající řízení může jeho účastníkům způsobit určité trauma v osobnostní sféře, je na druhé straně třeba konstatovat, že v tomto řízení šlo o běžnou náhradu škody ve výši necelých 66.000,- Kč. Průběh ani výsledek takového řízení nemohl žalobkyni způsobit závažné útrapy psychického rázu, na rozdíl od řízení trestněprávních, pracovněprávních či osobnostních . Při hodnocení kritéria významu řízení nelze odhlédnout ani od toho, že jeho výsledkem bylo pravomocné zamítnutí žaloby, neboť žalobkyně v tomto sporu postrádala aktivní věcnou legitimaci. Jestliže by žalobkyně akceptovala již první zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně, nemuselo dojít k dalšímu prodloužení řízení. Adekvátním snížením tzv. základní výše odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně proto bylo 60%. Po tomto snížení odpovídá přiměřenému zadostiučinění částka 74.000,- Kč, která již byla vyplacena žalovanou.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jeho přípustnost dovozuje ze zásadního právního významu napadeného rozhodnutí a jehož důvodnost staví na tvrzení o nesprávném právním posouzení věci provedeném odvolacím soudem. Po rekapitulaci dosavadního řízení dovolatelka uvádí, že závěry, ke kterým dospěl odvolací soud při interpretaci a aplikaci § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., považuje přinejmenším za zarážející. Výklad podaný odvolacím sudem nemůže obecně obstát. Odvolací soud podle názoru dovolatelky zcela absurdně říká, že pokud v nějakém soudním řízení rozhodují dvě instance z důvodu odvolání účastníků, je vina za průtah v řízení na straně účastníků. Dovolatelka též brojí proti tomu, že částka přiměřeného zadostiučinění jí byla snížena v důsledku toho, že neučinila žádný aktivní krok ke zjednání nápravy a odstranění průtahů v řízení. Žádná taková povinnost z § 31a odst. 3 cit. zákona nevyplývá. V době, kdy docházelo k průtahům v tomto řízení, navíc ani nebyl v České republice k dispozici žádný účinný prostředek obrany proti průtahům v řízení, jak výslovně judikoval Evropský soud pro lidská práva (dále jen ESLP nebo Soud ). Stejně tak dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že dané řízení nebylo pro ni nijak důležité, a že ji tedy ani nemohlo nijak výrazně poškodit. Nesouhlasí ani s tím, že důvodem ke snížení částky přiměřeného zadostiučinění bylo i to, že její žaloba byla zamítnuta z důvodu absence pasivní věcné legitimace a že kdyby akceptovala tento závěr prezentovaný již v prvním rozhodnutí soudu prvního stupně, k průtahům by vůbec nedošlo. Účastník každého soudního řízení má nezadatelné právo využívat všech procesních prostředků, které mu dává právní řád a nemůže být v tomto právu zkrácen ani omezen. Rychlost soudního řízení není v žádném případě odvislá od četnosti stížností účastníků. Průtahy v řízení nelze v žádném případě ospravedlnit ani tím, že jako žalobkyně byla ve sporu neúspěšná. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc aby byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná k dovolání žalobkyně uvedla, že rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně považuje za správná, spravedlivá a souladná s dotčenými právními předpisy. Žalovaná nesouhlasí s argumenty žalobkyně uvedenými v dovolání. Navrhla proto, aby dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
V daném případě by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o. s. ř. O takovou situaci by se jednalo tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že v rozhodnutí odvolacího soudu je řešena právní otázka, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom se k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v napadeném rozhodnutí je řešena otázka, kterou je možno charakterizovat jako zásadně právně významnou. Tato otázka spočívá v tom, zdali se při aplikaci kritérií rozhodných pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk přihlíží k tomu, že poškozený se v průběhu řízení nedomáhal odstranění průtahů. Otázka zásadního právního významu spočívá i v tom, zdali je při aplikaci těchto kritérií relevantní výsledek řízení pro poškozeného. Tato otázka je v judikatuře Nejvyššího soudu rozhodována rozdílně od právního náhledu odvolacího soudu.
Dovolání je tedy přípustné a je i důvodné.
Dovolací soud nejprve z úřední povinnosti zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Žádné takové vady však v dosavadním řízení neshledal a dovolatelka rovněž žádné vady řízení nenamítala. Proto dovolací soud přikročil k přezkumu právního posouzení věci provedeného odvolacím soudem, a to v rozsahu dovolacích námitek (§ 242 odst. 1 o. s. ř.).
Nejvyšší soud se již ve svých předchozích rozhodnutích vyjádřil k tomu, jakým způsobem je institut odškodnění nemajetkové újmy při porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě začleněn do českého právního řádu a jaký je vztah úpravy obsažené v § 13 odst. 1 věta druhá a třetí a § 31a OdpŠk k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované ve Sbírce zákonů pod č. 209/1992 Sb. (dále jen Úmluva ) a judikatuře ESLP.
Nejvyšší soud k tomu uvedl, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemateriální újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu § 13 odst. 1, věta třetí, OdpŠk je nutno postupovat nejen podle zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009; zde uvedená rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná i na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
Při aplikaci § 31a odst. 1 OdpŠk je navíc nutno mít na paměti, že je jím realizováno právo na nápravu porušení práva či svobody přiznané Úmluvou ve smyslu jejího čl. 13, a proto musí soudy poskytnout nápravu v takovém rozsahu, v jakém by byla poskytnuta Soudem, za přihlédnutí ke kritériím, která Soud považuje za významná, resp. v rozsahu, který by Soud hodnotil jako dostačující (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4815/2009).
Dovolatelka brojí proti snížení částky přiměřeného zadostiučinění z důvodu, že v průběhu posuzovaného řízení nevyužila prostředků způsobilých odstranit nastalé průtahy. Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že z hlediska využití prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení je třeba přihlédnout k tomu, že jediným preventivním prostředkem nápravy hrozící nebo již vzniklé újmy v důsledku neprojednání věci v přiměřené lhůtě, je možnost účastníka nebo jiné strany řízení podat návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu podle § 174a zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (srov. rozsudek ESLP ve věci Macready proti České republice ze dne 22. 4. 2010, č. 4824/06 a 15512/08, § 51). Možnost podat týž návrh po marném podání hierarchické stížnosti na průtahy v řízení u příslušného orgánu státní správy soudů ve znění téhož zákona účinného do 30. 6. 2009, nebyla shledána Evropským soudem pro lidská práva účinným právním prostředkem nápravy (viz např. Vokurka proti České republice, konečné rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 16. 10. 2007, ve věci č. 40552/02, § 55) a jeho nepodání, stejně jako nepodání hierarchické stížnosti ve smyslu § 164 odst. 1 zák. č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, nelze účastníku řízení přičítat k tíži (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
Vyčítá-li tedy odvolací soud žalobkyni, že nevyužila žádný prostředek způsobilý odstranit průtahy v řízení, je třeba uvést, že s ohledem na dobu, po kterou sporné řízení probíhalo (bylo pravomocně skončeno dne 2. 12. 2008), žalobkyně žádný takový prostředek k dispozici neměla, a tedy jej ani využít nemohla.
K uvedenému Nejvyšší soud vždy dodává, že odpovědnost za dodržení práva účastníka řízení na projednání věci v přiměřené lhůtě leží především na státu a ten ji nemůže přenášet na účastníky řízení tím, že po nich bude požadovat, aby se v případě hrozící či nastalé nepřiměřené délky řízení domáhali nápravy a dojde-li k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, sankcionovat jej při stanovení výše odškodnění za to, že se nápravy nedomáhal. Při zkoumání toho, zda poškozený využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, je třeba z uvedeného vycházet a využití těchto prostředků přičíst poškozenému k dobru, nikoli mu přičítat k tíži, že je nevyužil (viz citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009).
K problematice se konečně Nejvyšší soud vyjádřil ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž pod bodem IV. uvedl, že ani po novele § 174a zákona o soudech a soudcích účinné od 1. 7. 2009 není přiléhavé přičítat absenci postupu podle tohoto ustanovení k tíži poškozeného, neboť není obecně povinností účastníků řízení vést orgány veřejné moci k dřívějšímu rozhodnutí. Vydat rozhodnutí v přiměřené době je naopak obecnou povinností těchto orgánů , ta má být plněna i tehdy, když účastníci nevyužívají prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení spočívající v nečinnosti orgánu (viz např. § 6 o. s. ř. ukládající soudu postupovat tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná nebo § 101 odst. 2 o. s. ř., dle nějž není-li stanoveno jinak, soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní).
Co se týče prodloužení délky řízení v důsledku podávání opravných prostředků žalobkyní, Nejvyšší soud již konstatoval, že ani skutečnost, že účastník využívá svých procesních práv daných mu vnitrostátním právním řádem (podávání opravných prostředků, námitek atd.), nemůže jít k jeho tíži z hlediska prodloužení délky řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 18. 4. 2006, ve věci Patta proti České republice, stížnost č. 12605/02, odst. 69). Naopak důvodnost takto podaných opravných prostředků může naznačovat nesprávný úřední postup na straně orgánu veřejné moci, což může být zohledněno jako důvod prodloužení délky řízení spočívající v postupu orgánu veřejné moci (stanovisko Nejvyššího soudu citované výše, bod IV.).
Na druhou stranu je třeba zdůraznit, že nelze přičítat k tíži státu prodloužení délky řízení v důsledku nutnosti reagovat na návrhy, opravné prostředky nebo námitky účastníků řízení (srov. rozsudek senátu druhé sekce ESLP ze dne 25. 5. 2004, ve věci Dostál proti České republice, stížnost č. 52859/99, odst. 209 a 220), zvláště jde-li o návrhy, opravné prostředky či námitky zjevně nedůvodné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1328/2009).
Složitost řízení i z pohledu Evropského soudu zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samu o sobě. V této souvislosti je však nutno upozornit na to, že účastník může zasáhnout do délky řízení i tím, že využívá svého procesního práva podávat opravné prostředky, popřípadě uplatňuje jiné námitky dané mu k dispozici procesními předpisy, a případ tak projednávají soudy, popřípadě jiné orgány veřejné moci, ve více stupních, což však zpravidla nelze klást k tíži poškozeného (viz kritérium ad b/). Lze však vyjít z toho, že řízení ve více instancích obecně zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, pročež je ospravedlnitelná celková délka řízení prodlužována zásadně o dobu za řízení před další instancí (stanovisko Cpjn 206/2010, bod IV., písm. a/).
Lze tedy shrnout, že počet instancí, v nichž byl posuzovaný případ projednáván, je relevantním kritériem pro posouzení přiměřenosti celkové doby řízení, a v tomto ohledu lze delší dobu řízení mít za ospravedlnitelnou. V rámci stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup spočívající v porušení práva účastníka na přiměřenou dobu řízení již ale nelze toto kritérium klást k tíži účastníka, pakliže se z jeho strany nejednalo o bezdůvodné podávání opravných prostředků.
Konečně se dovolací soud ztotožňuje s argumenty dovolatelky i pokud brojí proti zhodnocení významu předmětu řízení jako nižšího z důvodu nepříznivého výsledku tohoto řízení pro žalobkyni. Lze předně znovu odkázat na závěry obsažené v již citovaném stanovisku Cpjn 206/2010 (bod IV., písm. d/). V něm Nejvyšší soud dovodil, že význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka), dále řízení, jejichž předmětem je právo na ochranu osobnosti, rodinněprávní vztahy (zde zejména řízení ve věcech péče o nezletilé a věci výživného), řízení ve věcech osobního stavu, pracovně právní spory či řízení o poskytnutí různých plnění ze strany státu (sociální dávky, dávky důchodového pojištění, dávky zdravotního pojištění, podpora v nezaměstnanosti atd.). Při této úvaze hraje tedy roli to, o jaká práva či povinnosti se dané řízení vede a do jaké míry jsou tato práva či povinnosti zpravidla důležitou součástí života jednotlivce. Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení.
Již dříve Nejvyšší soud dovodil, že samotný výsledek řízení, ve kterém mělo dojít k porušení práva poškozeného na projednání věci v přiměřené lhůtě, není bez dalšího pro posouzení, zda k porušení tohoto práva skutečně došlo, a tedy ani pro stanovení případného odškodnění, zásadně rozhodný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, později též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4439/2008). Podobně se vyjádřil i ESLP (srov. rozsudek senátu první sekce ESLP ze dne 10. 11. 2004, ve věci Apicella proti Itálii, stížnost č. 64890/01, odst. 26).
Z výše uvedeného vyplývá, že argumenty předestřené žalobkyní v dovolání jsou důvodné a že rozsudek odvolacího soudu je v tomto ohledu nesprávný, neboť při úvaze o výši přiměřeného zadostiučinění vycházel z nesprávného výkladu dotčených právních předpisů. Dovolací soud proto postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu ve výroku o věci samé i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení
(§ 243b odst. 3, věta první, o. s. ř.). V dalším rozhodování o věci samé přihlédne soud zejména k dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu a znovu posoudí aplikaci jednotlivých kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk na souzený případ.
Soud je v dalším řízení vázán právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 16. srpna 2011 JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu