30 Cdo 3624/2010
Datum rozhodnutí: 31.05.2012
Dotčené předpisy: § 42a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 179 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 42a odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 42a odst. 3 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 42a odst. 4 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 42a o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 116 obč. zák., § 179 o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




30 Cdo 3624/2010
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Bc. V. H. , proti žalovaným 1) P. K. , a 2) J. K. , oba zastoupeni advokátkou Mgr. Pavlínou Marešovou, Advokátní kancelář Perthen, Perthenová, Švadlena a partneři, s. r. o., se sídlem Hradec Králové, Velké náměstí 135/19, o neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 12 C 91/2007, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č.j. 27 Co 332/2009 111, takto :

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Okresní soud v Nymburce (dále jen soud prvního stupně ) rozhodl dne 9. března 2009, č.j. 12 C 91/2007 64, tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že darovací smlouva ze dne 14. 5. 2004, uzavřená mezi dárkyní J. K. a obdarovanými P. K. a J. K., týkající se nemovitostí domu č. 1558 v N., postaveného na st. p. č. 1680 v k. ú. N., st. p. č. 1680, p. p. č. 1298/11 a 1298/17 v k.ú. N., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk na listu vlastnictví č. 2167, je vůči němu neúčinná (odst. I výroku), a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou 1) (odst. II výroku) a ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným (odst. III výroku). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že nebylo prokázáno, že by darovací smlouva zkracovala uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky a že opatrovnice, která (tehdy nezletilé) žalované zastupovala, nemohla ani při náležité pečlivosti rozpoznat úmysl matky žalovaných J. K., zkrátit uspokojení pohledávky svého věřitele žalobce ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák.
Krajský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 25. března 2010, č.j. 27 Co 332/2009 111, změnil rozsudkem soudu prvního stupně tak, že určil, že darovací smlouva ze dne 14. 5. 2004, uzavřená mezi dárkyní J. K. a obdarovanými P. K. a J. K., týkající se nemovitosti blíže označené v rozsudku soudu prvního stupně, je vůči žalobci neúčinná (odst. I výroku odvolacího soudu). Současně určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (odst. II výroku odvolacího soudu). Odvolací soud, po zopakování důkazu usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 22. září 2003, sp. zn. D 535/2001, oproti soudu prvního stupně vzal za prokázané, že uspokojení pohledávky žalobce nebylo možno dosáhnout z jiného majetku dlužníka, tj. matky žalovaných. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že je-li osoba, v jejíž prospěch byl učiněn odporovatelný právní úkon, nezletilá a vzhledem k jejímu věku na ní nelze požadovat rozpoznání úmyslu zkrátit věřitele, je třeba z hlediska splnění náležité pečlivosti hodnotit činnost opatrovníka, který byl nezletilé osobě ustanoven soudem. Při hodnocení právní otázky, zda vynaložil opatrovník náležitou pečlivost , odvolací soud po zopakování důkazu výslechem ustanovené opatrovnice V. K. zjistil, že ta s matkou žalovaných před podpisem darovací smlouvy mluvila o tom, zda nejsou nějaké dluhy na domu a také si vyžádala výpis z katastru nemovitostí, aby zjistila, zda na nemovitostech, které mají být dětem darovány, neváznou nějaké dluhy. Opatrovnice věděla, že Z. N. st., dědeček žalovaných, měl dávné přání darovat nemovitosti vnoučatům, tedy žalovaným, s čímž nesouhlasila jejich matka, neboť nechtěla, aby tím byl poškozen její bratr Z. N. ml. Proto se nakonec matka žalovaných a její bratr Z. N. dohodli, že od otce nemovitosti koupí a že až bude Z. N. ml. vyplacen, tak se nemovitost převede na žalované. V dubnu 2004 sdělila matka opatrovnici žalovaných, že se již s bratrem finančně vyrovnala a že je možné nemovitost darovat žalovaným. Opatrovnice se před uzavřením darovací smlouvy o výsledek dědického řízení po zemřelém dědečkovi žalovaných, Z. N., nezajímala a ani nic nezjišťovala. Podle odvolacího soudu je zřejmé, že tím opatrovnice nevyužila všech možností získat potřebné informace o existenci rozhodných skutečností pro rozpoznání úmyslu matky žalovaných zkrátit odporovatelným právním úkonem věřitele. Především měla opatrovnice žalovaných v rámci náležité péče zjistit, zda dědictví po zemřelém dědečkovi bylo předluženo a zda dědictví po něm matka žalovaných neodmítla, či se přímo informovala u dědického soudu. Pro posouzení náležité péče nebylo rozhodující, že žádné skutečnosti, které by byly v rozporu se zájmy nezletilých žalovaných, nezjistil ani opatrovnický soud, který darování předmětné nemovitosti schvaloval. Podle ustanovení § 179 o. s. ř. musí soud přihlížet k zájmům nezletilého, což ale neznamená, že by musel posuzovat, zda učiněný právní úkon zkracuje vymahatelné pohledávky třetích osob. Souhlas soudu podle § 179 o. s. ř. s již učiněným právním úkonem za nezletilého, jenž se vyžaduje k jeho platnosti, tudíž sám o sobě nepostačuje k závěru, že soudem takto schváleným právním úkonem nedošlo rovněž ke zkrácení věřitele, nebo že by takto byla naplněna podmínka náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. Žalovaní však, ani přes poučení odvolacího soudu, neprokázali splnění podmínky náležité pečlivosti ve smyslu § 42a odst. 2 obč. zák.
Proti všem výrokům tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podali oba žalovaní (dále jen dovolatelé ) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. spatřují v tom, že odvolací soud rozhodl přesto, že odvolání žalobce proti rozsudku soudu prvního stupně bylo nepřezkoumatelné a dále odvolacímu soudu vytýkají, že pominul rozhodující důkazy. Dovolatelé odvolacímu soudu s odkazem na dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o.s.ř. - vytýkají, že nijak nezdůvodnil svůj závěr, že uspokojení pohledávky žalobce nebylo možné dosáhnout z jiného majetku dlužníka a že žalobce v celém řízení nikterak neprokázal, že by byly na straně žalované takové poměry, které jí neumožňují uhradit dluh, který vůči ní žalobce má. Žalovaní poukazují na to, že paní J. K. měla dostatečný majetek k tomu, aby mohla pohledávku uspokojit, neboť její dědický podíl činil 2.000.000,- Kč (a to bez zahrnutí zmíněné nemovitosti, neboť tu získala paní K. již v roce 2001 na základě kupní smlouvy) a pohledávka činila pouze 525.595,22,-Kč s příslušenstvím, takže nic nebránilo žalobci, aby se prodejem těchto věcí uspokojil. Dovolatelé dále poukazují na to, že odvolací soud neuvedl na základě, čeho soud dospěl k tomu, že u J. K. byl úmysl zkrátit věřitele a že paní V. K. nemohla odhalit úmysl zkrátit věřitele, když zde žádný takový úmysl nebyl. Dále dovolatelé tvrdí, že paní V. K. neměla možnost získat více informací o darování, neboť jednoduše neměla žádné jiné informace k dispozici, proto ani neměla možnost postupovat opatrněji. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. pak dovolatelé spatřují v tom, že schválil-li opatrovnický soud právní úkon za tehdy nezletilé žalované, pak z této skutečnosti plyne, že opatrovnici nezletilých nelze klást za vinu, že nevynaložila náležitou pečlivost při rozpoznání úmyslu matky žalovaných, zkrátit své věřitele. Dovolatelé také informují o tom, že v meziobdobí od vynesení rozhodnutí Krajským soudem v Praze po podání dovolání paní J. K. žalobci jeho pohledávku v plné výši uhradila a exekuce, vedená vůči ní a pane Z. N., tak byla ukončena.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. a že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přezkoumal věc bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.
Podle ustanovení § 42a odst. 1 občanského zákoníku věřitel se může domáhat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vymahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné; toto právo má věřitel i tehdy, je-li nárok vůči dlužníkovi z jeho odporovatelného úkonu již vymahatelný anebo byl-li již uspokojen.
Podle ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku odporovat je možné právním úkonům, které dlužník učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám, a právním úkonům, kterými byli věřitelé dlužníka zkráceni a k nimž došlo v posledních třech letech mezi dlužníkem a osobami jemu blízkými (§ 116 a § 117 občanského zákoníku), nebo které dlužník učinil v uvedeném čase ve prospěch těchto osob, s výjimkou případu, když druhá strana tehdy dlužníkův úmysl zkrátit věřitele i při náležité pečlivosti nemohla poznat.
Podle ustanovení § 42a odst. 3 občanského zákoníku právo odporovat právním úkonům lze uplatnit vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn, nebo které vznikl z odporovatelného úkonu dlužníka prospěch.
Podle ustanovení § 42a odst. 4 občanského zákoníku právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Smyslem žaloby podle ustanovení § 42a občanského zákoníku (odpůrčí žaloby) je - uvažováno z pohledu žalujícího věřitele - dosáhnout rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je vůči němu neúčinný dlužníkem učiněný právní úkon. Rozhodnutí soudu, kterým bylo odpůrčí žalobě vyhověno, pak představuje podklad k tomu, že se věřitel může na základě titulu způsobilého k výkonu rozhodnutí (exekučního titulu), vydaného proti dlužníku, domáhat nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) postižením toho, co odporovaným (právně neúčinným) právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku, a to nikoliv proti dlužníku, ale vůči osobě, v jejíž prospěch byl právní úkon učiněn. V případě, že uspokojení věřitele z tohoto majetku není dobře možné (např. proto, že osobě, v jejíž prospěch dlužník odporovaný právní úkon učinil, již takto nabyté majetkové hodnoty nepatří), může se věřitel - místo určení neúčinnosti právního úkonu - domáhat, aby mu ten, komu z odporovatelného právního úkonu dlužníka vznikl prospěch, vydal takto získané plnění. Odpůrčí žaloba je tedy právním prostředkem sloužícím k uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele v řízení o výkon rozhodnutí (v exekučním řízení), a to postižením věcí nebo jiných majetkových hodnot, které odporovaným právním úkonem ušly z dlužníkova majetku, popřípadě vymožením peněžité náhrady ve výši odpovídající prospěchu získanému z odporovatelného právního úkonu.
K odpůrčí žalobě je aktivně věcně legitimován (srov. § 42a odst. 1 občanského zákoníku) věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem je vymahatelná; vymahatelnou se rozumí taková pohledávka, jejíž splnění lze vynutit cestou výkonu rozhodnutí (exekuce), tj. pohledávka, která byla věřiteli přiznána vykonatelným rozhodnutím nebo jiným titulem, podle kterého lze nařídit výkon rozhodnutí (exekuci) [srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18.5.1999 sp. zn. 31 Cdo 1704/98, který byl uveřejněn pod č. 27 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2000].
Podmínky, za nichž věřitel může odporovat právním úkonům dlužníka, uvádí ustanovení § 42a odst. 2 občanského zákoníku. Odporovatelným je takový právní úkon dlužníka, který učinil v posledních třech letech v úmyslu zkrátit své věřitele, musel-li být tento úmysl druhé straně znám. Úmysl dlužníka cum animo fraudandi není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže "druhou stranou" jsou osoby dlužníkovi blízké; úmysl dlužníka zkrátit jeho věřitele v takovémto případě zákon předpokládá a je na osobách dlužníkovi blízkých, aby prokázaly opak (tj. že úmysl dlužníka zkrátit věřitele nemohly i při náležité pečlivosti poznat).
Úspěšná obrana žalované dlužníkovi blízké osoby podle ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. tedy spočívá nejen v jejím tvrzení, že o úmyslu dlužníka zkrátit odporovaným právním úkonem věřitele nevěděla a ani nemohla vědět, ale také v tvrzení a prokázání toho, že o tomto úmyslu nevěděla a ani nemohla vědět, přestože vyvinula pečlivost k poznání tohoto úmyslu dlužníka a šlo o náležitou pečlivost . V přezkoumávané věci odvolací soud vyšel ze zjištění, že po uzavření darovací smlouvy, zde nebyl jiný majetek dlužníka, z něhož by se věřitel mohl uspokojit a ze zjištění, že žalovaní (dovolatelé) zastoupeni při uzavírání předmětné smlouvy opatrovníkem neprokázali, ani netvrdili, že by vůbec prostřednictvím opatrovníka vyvinuli aktivitu, aby mohl úmysl dlužníka (své matky), zkrátit věřitele poznat.
Odvolací soud správně vyšel ze závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002 kde Nejvyšší soud mimo jiné vyložil, že vynaložení náležité pečlivosti přepokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby úmysl dlužníka zkrátit věřitele, který tu v době odporovaného právního úkonu objektivně vzato musel být, z jejích výsledků poznala (tj. aby se o tomto úmyslu dozvěděla). Jestliže se jí to při vynaložení náležité pečlivosti nepodařilo, pak se může ve smyslu ustanovení § 42a odst.2 obč. zák. ubránit odpůrčí žalobě. Zákon po dlužníkovi blízké osobě požaduje, aby se při právních úkonech s dlužníkem nebo při právních úkonech, které dlužník učinil v její prospěch, tímto způsobem přesvědčila, že právní úkon nezkracuje věřitele dlužníka, a vede ji k tomu, aby nečinila právní úkony (nepřijímala podle nich plnění) na újmu práv věřitelů dlužníka; v případě, že se tak nezachová, musí být srozuměna s tím, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky také z majetku, který na základě takového právního úkonu od dlužníka nabyla. V rozsudku ze dne 12.6.2008 sp.zn. 21 Cdo 4333/2007, Nejvyšší soud mimo jiné vyslovil, že právní úkony, kterými dlužník převedl svou věc, právo nebo jinou majetkovou hodnotu na jiného, zkracují uspokojení pohledávky věřitele tehdy, jestliže vedou ke zmenšení majetku dlužníka a jestliže v důsledku nich nastalé zmenšení majetku má současně za následek, že věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky z majetku dlužníka, ačkoliv - nebýt těchto úkonů - by se z majetku dlužníka alespoň zčásti uspokojil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.1.2002, sp. zn. 21 Cdo 549/2001, který byl uveřejněn pod č. 64 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2002). Ke zkrácení uspokojení vymahatelné pohledávky věřitele tedy nemůže dojít, zmenší-li se sice majetek dlužníka, avšak vlastní-li dlužník navzdory odporovanému právnímu úkonu a dalším svým dluhům takový majetek, který sám o sobě postačuje k tomu, aby se z něho věřitel uspokojil. Vztaženo na projednávanou věc odvolací soud z dědického spisu správně zjistil, že dědictví je předluženo (pasiva činila 3.869.316,- Kč). Rovněž pohledávka žalobce ke dni smrti právního předchůdce dlužníka činila dle obsahu spisu ( usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 20.4.2009, č.j. 12 Nc 5046/2006-150) částku 888.936,71,- Kč.
Lze tak shrnout, že výklad ustanovení § 42a odst. 2 in fine obč. zák. provedený odvolacím soudem v otázce vynaložení náležité pečlivosti na straně žalovaných zastoupených opatrovníkem za účelem rozpoznání úmyslu jejich matky, zkrátit darovací smlouvou uspokojení vymahatelné pohledávky žalobkyně, není v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Termín náležitá pečlivost, kterou zákon nijak nedefinuje, je třeba vykládat se zřetelem ke všem okolnostem zjištěným v konkrétní situaci, přičemž vynaložení náležité pečlivosti předpokládá, že osoba dlužníkovi blízká vykonala s ohledem na okolnosti případu a s přihlédnutím k obsahu právního úkonu dlužníka takovou činnost (aktivitu), aby dlužníkův úmysl zkrátit věřitele, který tu byl v době odporovaného právního úkonu, z jejích výsledků poznala, tj. aby se o tomto úmyslu dověděla (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. září 2009, sp. zn. 30 Cdo 3027/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35, ročník 2002).
Ve světle uvedených úvah ustálené judikatury Nejvyššího soudu je nutno posuzovat i právní otázku splnění podmínky vynaložení náležité pečlivosti, která byla řešena v projednávané věci rozsudkem odvolacího soudu. Odvolací soud přitom správně vycházel ze závěru, že je-li osoba dlužníkovi blízká, v jejíž prospěch byl učiněn odporovaný právní úkon, nezletilá, a vzhledem k jejímu věku na ni nelze požadovat rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele, je z hlediska splnění náležité pečlivosti třeba hodnotit činnost opatrovníka, který byl nezletilé osobě pro učinění dotčeného právního úkonu soudem ustanoven. Z tohoto hlediska je rozhodující skutečnost, že opatrovník jedná jako zástupce za osobu dlužníkovi blízkou, která nemá v daném případě z důvodu nedostatku věku způsobilost k právnímu úkonu, jemuž se odporuje. Ze zastoupení plyne i opatrovníkova povinnost vynaložení náležité pečlivosti při učinění odporovaného právního úkonu za tuto osobu dlužníkovi blízkou ve stejném rozsahu, jako by tato osoba jednala sama. Z uvedeného je tedy zřejmé, že za této situace je při posuzování podmínek odporovatelnosti podle ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. zapotřebí vycházet z předpokládaného (prezumovaného) úmyslu dlužníka zkrátit věřitele i vědomost blízké osoby o existenci tohoto úmyslu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2007, sp.zn. 30 Cdo 1706/2006).
Při hodnocení právní otázky, zda opatrovník vynaložil náležitou pečlivost, vycházel odvolací soud z následujícího skutkového stavu. Opatrovnice při pohovoru s matkou nezletilých nezjistil, že by předmětný dům byl zadlužený. O důvodu převodu pak matka nezletilé uváděla, že je činěn z důvodu dávného přání dědečka žalovaných. Opatrovnice prováděla též šetření na katastrálním úřadu. Odvolací soud přitom považoval za rozhodující skutečnost, že se opatrovnice při pohovoru s matkou žalované omezila na dotaz, zda má nějaké dluhy a nezjišťovala dále, zda dědictví po dědečkovi žalovaných bylo předlužené a zda došlo k jeho odmítnutí. Dovodil, že opatrovnice nezletilé žalované v době uzavření předmětné darovací smlouvy nejednala dostatečně aktivně s náležitou pečlivostí k rozpoznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele. Dovolací soud považuje tento právní závěr odvolacího soudu za správný. Z hlediska shora vyloženého obsahu pojmu náležité pečlivosti je zřejmé, že opatrovnice nevyužila všech možností získat potřebné informace o existenci rozhodných skutečností pro rozpoznání (předpokládaného) úmyslu matky žalovaných krátit odporovatelným právním úkonem věřitele. Opatrovnice především mohla již přímým dotazem na matku nezletilých žalovaných dále zjistit, zda neodmítla předlužené dědictví. Pokud tak neučinila, lze dovodit, že opatrovnice v daném případě nejednala s náležitou pečlivostí. Nelze ovšem ani vyloučit zejména v případě pochybností aby si opatrovnice ověřila poskytnuté informace matkou žalovaných dotazem na soud, zda proti ní není vedeno soudní řízení, a to postupem dle ustanovení § 44 odst. 2 o.s.ř.
Pro posouzení náležité pečlivosti nebylo ani rozhodující, že žádné skutečnosti, které by byly v rozporu se zájmy nezletilých žalovaných, nezjistil ani opatrovnický soud, který darování předmětných nemovitostí schvaloval, jak dovozují dovolatelé. V soudním řízení o schválení úkonu za nezletilého dle ustanovení § 179 o.s.ř. musí soud přihlížet k zájmům nezletilého, což ovšem neznamená, že by musel rovněž posuzovat, zda učiněný právní úkon zkracuje vymahatelné pohledávky třetích osob. Sledování zájmů nezletilého tak daleko jít nemůže již proto, že pojmově se jedná o rozdílná hlediska. Souhlas soudu dle § 179 o.s.ř. s již učiněným právním úkonem za nezletilého, jenž se vyžaduje k jeho platnosti, tudíž sám o sobě nepostačuje k závěru, že soudem takto schváleným právním úkonem nedošlo rovněž ke zkrácení věřitele, nebo že byla naplněna podmínka náležité pečlivosti ve smyslu ustanovení § 42a odst. 2 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.2.2007, sp.zn. 30 Cdo 1706/2006).
K námitce dovolatelky, že žalobce dosáhl v průběhu předmětného soudního řízení uspokojení své pohledávky z jiného majetku dlužníka matky žalovaných a že tedy nebyla splněna zákonná podmínka zkrácení pohledávky věřitele odporovatelným právním úkonem ve smyslu ustanovení § 42 odst. 2 obč. zák., jakož i k navrženému důkazu k tomuto tvrzení, dovolací soud nemohl přihlédnout, neboť tomu brání ustanovení § 241a odst. 4 o.s.ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací řízení má přezkumnou povahu, neprovádí se v něm dokazování o věci samé (srov. § 243a odst. 2 o.s.ř.) a je proto vyloučeno, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly tvrzeny či nevyšly najevo před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah.
Namítaná vada, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 1 písm. a) o.s.ř.) nebyla dovolacím soudem zjištěna, neboť i podle názoru dovolacího soudu, odvolání žalobce, byť kusé, bylo projednatelné. Žalobce jako odvolatel zřetelně označil odvolací důvod, když zpochybnil závěr soudu prvního stupně o tom, že dlužník měl jiný majetek, z něhož se mohl věřitel uspokojit a to tvrzením, že dědictví po otci dlužníka bylo předlužené. Ostatně i žalovaným muselo být zřejmé, co je vytýkáno soudu prvního stupně, podávali-li k odvolání žalobce podrobné a rozsáhlé vyjádření. Rovněž námitka, že odvolací soud pominul rozhodné důkazy a nevypořádal se v odůvodnění s navrženými důkazy žalovaných, aniž by o nich formálně rozhodl, není důvodná. Odvolacímu soudu lze vytknout, že v odůvodnění rozsudku se s žalovanými navrženými důkazy (výslechem J. K., výslechem P. K. a jejich oddacím listem, kupní smlouvou o prodeji nemovitosti) nevypořádal, čímž řízení zatížil vadou, která však neměla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Odvolací soud totiž správně vystavěl své rozhodnutí na zjištění, zda babička tehdy nezletilých žalovaných jako jejich opatrovník vynaložila náležitou pečlivost k rozpoznání zkracujícího úmyslu matky žalovaných, který se s ohledem na příbuzenství žalovaných a dlužníka, jejich matky předpokládá. Odvolací soud poté, co po zopakování důkazu dědickým spisem dospěl k závěru, že dědictví bylo předluženo, již nezkoumal předpokládaný zkracující úmysl dlužníka, ale to, zda tento úmysl mohla opatrovnice žalovaných při vynaložení náležité péče rozpoznat. Prokázání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele není podmínkou odporovatelnosti tehdy, jestliže druhou stranou jsou osoby dlužníkovi blízké (srov. Nejvyššího soudu ze dne 23.5.2001, sp.zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002). Jinými slovy, výsledek řízení by nebyl jiný, byly-li by tyto důkazy provedeny. Rovněž tak není důvodná námitka žalovaných, že žalobce v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepřípustně uplatnil skutkovou novotu, tvrdil-li, že dlužník o předlužení dědictví věděl. Již v samotné žalobě žalobce tvrdil, že odporovatelný právní úkon byl matkou žalovaných učiněn v zřejmé souvislosti s dědickým řízením.
Dovolací soud proto dospěl k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný. Protože nebylo zjištěno, že by rozsudek odvolacího soudu byl postižen některou z vad uvedených v ustanoveních § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., a protože zjištěna nebyla ani jiná vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalovaných podle ustanovení § 243b odst. 2 o.s.ř. části věty před středníkem zamítl.
S ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají žalovaní jako neúspěšní účastníci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Žalobce, který měl v dovolacím řízení úspěch a měl by právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, v souvislosti s tímto řízením náklady nevznikly (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř.). Dovolací soud proto rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu