30 Cdo 3604/2014
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3604/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Ing. P. Ch., zastoupeného JUDr. Janou Kašpárkovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Horní Lán 1328/6, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 235 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 210/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2014, č. j. 55 Co 15/2014-55, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 4. 2013, č. j. 55 Co 15/2014-55, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. 9. 2013, č. j. 23 C 210/2012-43, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 9. 2013, č. j. 23 C 210/2012-43, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou zahájením a vedením trestního stíhání, jakož i za nemajetkovou újmu způsobenou jeho nepřiměřenou délkou. Odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Dne 11. 4. 2005 bylo usnesením Policie ČR, SKPV OHK Jihočeského kraje, sp. zn. ČTS: PJC-82/TČ-HK-2004, zahájeno trestní stíhání dovolatele pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon (dále jen tr. z.), jenž měl spáchat ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. Citované usnesení bylo žalobci doručeno dne 27. 4. 2005. Dne 4. 7. 2007 byla na žalobce (a další tři spoluobviněné) podána obžaloba u Krajského soudu v Českých Budějovicích pobočka v Táboře, u nějž byla věc vedena pod sp. zn. 18 T 4/2007 (dále jen posuzované řízení ). Soud prvního stupně podrobně popsal průběh posuzovaného řízení. Řízení bylo skončeno zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 16. 9. 2011, sp. zn. 18 T 4/2007. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 31. 1. 2012. Řízení tudíž trvalo 6 let a 9 měsíců.
V otázce posouzení přiměřenosti délky řízení soud prvního stupně dospěl k závěru, že řízení nepřiměřeně dlouhým nebylo. K tomuto závěru dospěl zhodnocením kritéria postupu soudu, a to s ohledem na sled vydaných rozhodnutí a na okolnost, že úkony orgánů činných v trestním řízení (vč. soudu) byly činěny plynule. Posuzované řízení nebylo zatíženo žádnými bezdůvodnými prodlevami či průtahy. Dále se soud zabýval složitostí posuzovaného řízení. Uvedl, že v řízení probíhalo rozsáhlé dokazování. Soud se neztotožnil s názorem žalobce, že délka řízení by měla být poměřována délkou hypotetického řízení vedeného vůči žalobci samostatně. Řízení bylo v souladu s § 20 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen t. ř. ) vedeno jako společné, takto je třeba jej z hlediska přiměřenosti délky hodnotit.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že žalobci nesvědčí ani žalobou požadovaný nárok na odškodnění nemajetkové újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání. Uvedl, že na rozdíl od újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v případě újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání zde není dána vyvratitelná domněnka vzniku újmy. Újma tak v tomto případě musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoli osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba. Soud zohlednil okolnosti, že žalobce nebyl v průběhu trestního stíhání omezen na osobní svobodě a trestnímu stíhání se nedostalo žádné publicity, tudíž dospěl k závěru, že v případě žalobce nelze vznik újmy považovat za notorietu. Dále uzavřel, že žalobci určitá újma ztotožnitelná již se zcela pochopitelnými subjektivními pocity frustrace a beznaděje vzniknout mohla. Tuto újmu, záležející v subjektivním vnímání jistě nikoliv příznivé životní situace, však nelze ztotožnit s odškodnitelnou nemajetkovou újmou představovanou na podkladě dokazování zjištěným objektivním zásahem do osobnostních práv trestně stíhané osoby. Ke vzniku takové újmy však nedošlo. Žalobce nebyl omezen na osobní svobodě, trestnímu stíhání se nedostalo žádné negativní mediální publicity, nevyvolalo zásadně dehonestující negativní ohlas v jeho okolí, žalobcovy pracovní aktivity byly ohroženy toliko potenciálně, stejně tak byla pouze potenciálně ohrožena žalobcova čest, reputace a dobrá pověst. O závěru, že žalobci nemajetková újma nevznikla, svědčí i to, že žalobci jako zcela bezúhonné osobě hrozil nepodmíněný trest s ohledem na trestní sazbu jen naprosto teoreticky. Nad rámec rozhodnutí soud konstatoval, že i kdyby dospěl k závěru o vzniku nemajetkové újmy trestním stíháním, intenzita takto připuštěné újmy by neodůvodňovala přiznání satisfakce v penězích. Dostatečnou formou satisfakce by soud shledal konstatování porušení práva.
Městský soud v Praze jako soud odvolací vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry, na něž v rozhodnutí odkázal. Zdůraznil složitost posuzovaného řízení zejména s ohledem na složitost dokazování a na okolnost, že případ žalobce byl posuzován v kontextu s jednáním více obžalovaných. Dále zohlednil, že ke zproštění obžaloby došlo postupem dle § 226 písm. b) t. ř., dle nějž soud zprostí obžalovaného obžaloby, jestliže na základě důkazů předložených k hlavnímu líčení státním zástupcem a případně doplněných soudem dospěje k závěru, že v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Posouzení jednání žalobce bylo tudíž z hlediska hmotného práva obtížným. Dále zdůraznil okolnost, že posuzované řízení bylo plynulé a nebyly v něm zjištěny žádné delší průtahy.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Dovolatel namítá:
a) Při rozhodování o tom, zda bylo řízení nepřiměřeně dlouhé, není rozhodující otázka plynulosti či existence průtahů ve věci, nýbrž posouzení celkové délky řízení jako takové. Dále poukazuje na to, že délka řízení výrazně přesáhla hranici trestní sazby, přičemž on sám se na délce řízení nijak nepodílel.
b) Pokud jde o odškodnění za nezákonné rozhodnutí, i přes existenci zprošťujícího rozsudku nebylo dosud u dovolatele ani konstatováno porušení práva, tj. nebyla mu poskytnuta dosud naprosto žádná satisfakce. Prvostupňový soud, ani soud odvolací nepřistoupili ke konstatování porušení práva a uváděly, že k porušení práva nedošlo. Takový postup je dle dovolatele v rozporu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu, a to konkrétně s rozhodnutím ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, z nějž plyne, že výrok trestního rozsudku o zproštění obžaloby není konstatací porušení práva.
Dovolatel dále poukazuje na vadu řízení. Odvolací soud se v napadeném rozsudku nijak nevypořádal s argumentací dovolatele, že posuzované řízení bylo rovněž zatíženo průtahy. Dovolatel poukazuje na průtah v době od 27. 11. 2009 (den vyhlášení odsuzujícího rozsudku) do 6. 8. 2010 (den písemného vyhotovení rozsudku). Lhůta dle § 129 odst. 2 písm. b) byla prodloužena na základě žádosti, a to z důvodu vyřizování další agendy. Dále poukazuje na průtah při vyžadování spisu k odsouzení L. B.
Dovolatel doplnil dovolání podáním ze dne 14. 7. 2014, v němž pro posouzení otázky přiměřenosti délky řízení poukázal na obvyklou praxi trestních soudů, na jejímž základě by bylo možné důvodně očekávat, že pokud by byl po řízení trvajícím 6 let a 9 měsíců ukládán trest, byl by v odůvodnění odsuzujícího rozsudku akcentován problém délky řízení tak, že s ohledem na ni by se buď podmíněný trest odnětí svobody neukládal vůbec, nebo by byla jeho délka zkrácena.
Z těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil, a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Otázkou posuzování přiměřenosti délky řízení se Nejvyšší soud ve své judikatuře již opakovaně zabýval. V rozsudku ze dne 31. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 35/2012, uvedl: [N]a závěru o nepřiměřenosti délky řízení a v návaznosti na něm i o případné výši zadostiučinění, se projeví kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk ve stejném poměru, v jakém se na celkové délce řízení podílela. V rozsudku ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, dále uvedl: Bylo na odvolacím soudu, aby při stanovení výše zadostiučinění zohlednil všechna kritéria § 31a odst. 3 OdpŠk, a to nejen v neprospěch žalobce (složitost věci), ale i v jeho prospěch (postup orgánů veřejné moci). Komplexně se Nejvyšší soud problematikou posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení zabýval ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž mimo jiné při posuzování kritéria významu řízení pro poškozeného uvedl: Význam řízení pro poškozeného je velmi důležitým objektivním kritériem, jemuž je třeba věnovat obzvláště velkou pozornost. Je možné určitým zobecňujícím postupem kvalifikovat jednotlivé skupiny (druhy) případů, a to podle předmětu řízení, čili podle práva či oprávněného zájmu, jichž se řízení dotýká. Typicky se jedná o trestní řízení (zejména je-li omezena osobní svoboda účastníka),
K posuzování nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním se Nejvyšší soud vyjádřil v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl: Zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení formy či výše zadostiučinění vychází především z povahy trestní věci, též z délky trestního stíhání, a především dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.
V posledně uvedeném rozsudku se Nejvyšší soud rovněž zabýval otázkou případného zdvojení uplatňovaného nároku, uvedl: Je však třeba věnovat zvýšenou pozornost možnému zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání. Úkolem soudu proto je, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, jež vylíčil žalobce, a které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).
Domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků. Pokud již dříve došlo k odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního stíhání, u kterého bylo v rámci stanovení přiměřeného zadostiučinění zohledněno kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného v tom, že šlo o trestní stíhání a z toho důvodu došlo ke zvýšení základní částky odškodnění, je třeba tuto skutečnost ve stejném rozsahu zohlednit i při stanovení přiměřeného zadostiučinění za újmu způsobenou trestním stíháním, aby nedocházelo ke dvojímu odškodnění téhož.
Jelikož odvolací soud se v napadeném rozsudku od výše uvedených závěru odchýlil, shledal dovolací soud dovolání přípustným a rovněž důvodným.
Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, na nějž odvolací soud v napadeném rozsudku odkázal, plyne, že se soudy při posuzování přiměřenosti délky řízení zabývaly pouze kritériem postupu orgánu veřejné moci a kritériem složitosti řízení. Zcela však opomněly zohlednit rovněž kritérium jednání poškozeného a zvláště kritérium významu řízení pro poškozeného, jemuž dle judikatury Nejvyššího soudu je nutné věnovat obzvláště velkou pozornost. V dané věci je významné, že posuzované řízení bylo řízením trestním, u nějž se předpokládá zvýšený význam řízení pro poškozeného. Jelikož dovolatel uplatnil nárok na náhradu újmy způsobené trestním stíháním samostatně, pak sice v tomto případě není důvodné vycházet z domněnky zvýšeného významu řízení pro poškozeného, což ovšem neznamená, že lze toto kritérium zcela opomenout.
Nadto Nejvyšší soud k výše uvedenému závěru dospěl s ohledem na nebezpečí případného dvojího odškodnění téhož, neboť při posuzování nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním je rovněž délka řízení jedním z určujících kritérií. Při posuzování tohoto nároku se soudy nižších stupňů zabývaly povahou trestní věci a dopady do osobnostní sféry dovolatele, posoudit délku řízení však opomněly. Nutno zdůraznit, že délka řízení má v tomto případě jiný význam než při posuzování její přiměřenosti pro případné odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení. To z toho důvodu, že újma u trestního stíhání spočívá v morálním poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jeho soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života, zatímco v případě nepřiměřené délky řízení újma spočívá ve stavu nejistoty ohledně výsledku řízení. Z toho důvodu i délka řízení, jež je pro posouzení posledně uvedeného nároku shledána přiměřenou, může při posouzení nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním vést k závěru o vzniku této újmy, případně o vzniku újmy vyšší intenzity. Z toho důvodu je nezbytné, aby při posouzení tohoto nároku byla délka řízení rovněž zohledněna. Uvedené neplatí pouze v tom případě, kdy se žalobce již dříve domáhal nároku na náhradu újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přičemž při posouzení tohoto nároku již bylo přihlédnuto ke zvýšenému významu řízení pro poškozeného. Pokud však soud ze zvýšeného významu řízení pro poškozeného nevycházel a následně při posouzení nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním se nezabýval délkou trestního stíhání, je jeho rozhodnutí neúplným, a tudíž nesprávným.
Dovolací soud neshledal důvodnou námitku dovolatele, že napadené rozhodnutí je v rozporu se závěrem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 11 2013, sp. zn. 30 Cdo 1891/2012, neboť soudy nižších stupňů nepostavily svá rozhodnutí na závěru, že újma způsobená dovolateli trestním stíháním již byla odškodněna zproštěním obžaloby, ale naopak na závěru, že dovolateli žádná újma nevznikla (byť k tomuto závěru dospěly na základě neúplného posouzení, jak bylo uvedeno výše).
Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud se ztotožnil s námitkou dovolatele, že odvolací soud se nijak nevypořádal s námitkami uplatněným v odvolání ohledně posouzení kritéria postupu orgánu veřejné moci, konkrétně ohledně dovolatelem uvedených prodlev v řízení. Pouhé konstatování odvolacího soudu, že trestní stíhání bylo plynulé a nebyly v něm zjištěny žádné delší průtahy či jiné excesy, v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedené, aniž by se odvolací soud zabýval dovolatelem konkrétně vymezenými průtahy, nelze považovat za dostatečné vypořádání se s námitkami dovolatele. Řízení je tudíž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Vzhledem k výše uvedené vadě řízení a tomu, že odvolací soud posoudil nároky dovolatele nesprávně, jak je výše vysvětleno, přistoupil Nejvyšší soud podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v napadeném rozsahu, jakož i v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení [§ 242 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. 9. 2015

JUDr. František Ištvánek předseda senátu