30 Cdo 3593/2016
Datum rozhodnutí: 26.04.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 3593/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně J. S. , zastoupené JUDr. Janem Vydrou, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 392/1b, proti žalované České republice Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, o zaplacení částky 3 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 95/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 3. 2016, č. j. 17 Co 348/2015-75, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění
:
Žalobkyně se žalobou domáhala na žalované zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 3 000 000 Kč s příslušenstvím z titulu nezákonného rozhodnutí.
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 7. 2015, č. j. 25 C 95/2013-39, uložil žalované zaplatit žalobkyni 450 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), žalobu co do částky 2 550 000 Kč s příslušenstvím zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení (výrok III).
K odvolání žalované proti vyhovujícímu výroku rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném usnesení zrušil rozsudek soudu prvního stupně v odvolání napadeném výroku ve věci samé (I) a ve výroku o náhradě nákladů řízení (III) a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Usnesení odvolacího soudu napadla řádně zastoupená žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , jako nepřípustné.
Otázka vázanosti odvolacího soudu rozsahem odvolání nemůže založit přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud v napadeném usnesení nezrušil i zamítající výrok (II) rozsudku soudu prvního stupně, jenž nebyl žalovanou (ani žalobkyní) v odvolání napaden, a který tak samostatně nabyl právní moci uplynutím lhůty pro podání odvolání, čímž se provádí zásada, že soud je omezen požadavkem poškozeného (žalobce), který je v daném případě pánem sporu, a na kterém je, aby v případě nesouhlasu se zamítavým výrokem soudu prvního stupně tento výrok napadl odvoláním (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 26. dubna 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu