30 Cdo 3592/2006
Datum rozhodnutí: 28.06.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3592/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobců a) P. R., b) I. R., obou zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) D. d. a m. A., a 2) S. s. K., p. o., zastoupené advokátem, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 101/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2006, č.j. 1 Co 206/2005-179, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. března 2006, č.j.

1 Co 206/2005-179, se zrušuje a věc se vrací uvedenému soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 8. dubna 2005, č.j. 23 C 101/2002-94, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 15. listopadu 2006, č.j. 23 C 101/2002-227, výrokem I. uložil druhé žalované zaplatit žalobci a) a žalobkyni b) každému 150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích ve smyslu ustanovení § 13

odst. 2 občanského zákona (dále jen o.z. ). Výrokem II. žalobu co do dalších 850.000,- Kč ve vztahu ke každému ze žalobců zamítl. Výroky III. až V. rozhodl

o náhradě nákladů řízení a náhradě nákladů placených státem.

Soud prvního stupně (po zastavení řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému) vyšel ze zjištění, že dne 26. srpna 1997 došlo na koupališti ve správě druhého žalovaného k tonutí syna žalobců a tato skutečnost zanechala trvalé následky na zdraví nezletilého P. a odrazila se trvale na rodinném životě žalobců. Odkázal

na ustanovení § 11násl. o.z., ustanovení Mezinárodních smluv o lidských právech a základních svobodách uvedených v článku 10 Ústavy ČR a dovodil, že ze strany druhého žalovaného došlo k neoprávněnému zásahu do práva na ochranu osobnosti žalobců, konkrétně do jejich práva na soukromí. Druhému žalovanému v důsledku porušení právní povinnosti vznikla povinnost poskytnout žalobcům přiměřené zadostiučinění. Soud zde nepřihlédl k námitce promlčení vznesené druhým žalovaným, a to s odkazem na ustanovení § 102 o.z., podle kterého se promlčují všechna práva majetková, naopak nemajetková práva se nepromlčují. Mezi tato nemajetková práva je nutno zařadit jako právo ryze osobní povahy i právo na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11násl. o.z. Právo na ochranu osobnosti fyzické osoby občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osobě, její všestranný svobodný rozvoj. Přiměřené zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. může spočívat buď v morálním plnění nebo v peněžitém plnění. Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. Nelze proto přiznání nemajetkové újmy v penězích jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků.

Při stanovení výše náhrady soud přihlédl nejen k závažnosti vzniklé újmy, ale

i ke všem okolnostem, za nichž k porušení práva došlo. Vzal v úvahu, že se primárně na události podíleli zaměstnanci prvního žalovaného a dále zhodnotil i skutečnost, že druhý žalovaný své povinnosti k náhradě škody nezletilému P. splnil. Rovněž zohlednil tu skutečnost, že ve prospěch nezletilého P. byla (byť doposud nepravomocně) přiznána nemajetková újma v penězích.

Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 1. března 2006, č.j. 1 Co 206/2005-179, výrokem I. změnil rozsudek soudu prvního stupně v odstavci I. výroku tak, že žalobu, aby druhý žalovaný zaplatil žalobci a) a žalobkyni b) každému částku 150.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy v penězích, zamítl. Výrokem II. předmětný rozsudek v odstavci II. výroku potvrdil. Výroky III. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení

a náhradě nákladů státu před soudy obou stupňů.

Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že druhý žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv na soukromí a rodinný život žalobců (jako rodičů poškozeného) ve značné míře a jsou tak splněny zákonné předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy v penězích.

Na rozdíl od krajského soudu však dospěl k opačnému závěru při posuzování otázky, zda právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích je právem majetkovým či nikoliv, a zda jde o právo nepromlčitelné nebo se naopak promlčuje.

Odvolací soud poukázal na to, že žalovaný vznesl v průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 5. 2. 2003 námitku promlčení uplatněného nároku. Připomněl, že podle ustanovení § 100 odst. 1 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat. Podle ustanovení § 100 odst. 2 o.z. promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Podle ustanovení § 101 o.z., pokud není uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Odvolací soud dále poukázal na to, že se podle občanského zákoníku zásadně promlčují všechna majetková práva, z čehož vyplývá, že promlčení nepodléhají práva ryze osobní a osobnostní, k nimž lze řadit práva vázaná na osobnost každého občana, kupříkladu práva spjatá s osobností občana jako autora, výkonného umělce, vynálezce, zlepšovatele či původce průmyslových vzorů. Důsledně upravuje problematiku promlčení u práv na náhradu škody zákoník práce, podle něhož se nepromlčují nároky zaměstnance na náhradu za ztrátu na výdělku z důvodu pracovního úrazu nebo nemoci z povolání nebo jiné škody na zdraví a nároky na náhradu nákladů na výživu pozůstalých. Nároky

na jednotlivá plnění z nich vyplývající se však promlčují. Ustálená soudní judikatura zastává jednotný názor, že právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění promlčení podléhá. Obdobný je postup i v občanskoprávní oblasti, když novelou ustanovení § 444 o.z., provedenou zákonem č. 47/2004 Sb., byl do odstavce 3 zařazen nový právní institut jednorázové odškodnění pozůstalým za škodu usmrcením , které promlčení též podléhá.

Poukázal dále na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne

25. 9. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1542/2003, publikovaný v počítačovém programu ASPI

a v časopise Soudní rozhledy 2/2004 na str. 59 a násl., u něhož byla zdůrazněna právní věta, že právo na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za neoprávněný zásah

do práva na ochranu osobnosti se nepromlčuje. S tímto názorem vyslovil nesouhlas.

Odvolací soud připomněl, že ustanovení § 13 o.z. stanoví jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby, z nichž část je ryze nemajetkové povahy, avšak právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích má výrazný majetkový charakter.

Odvolací soud konstatuje, že byť práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. a práva na bolestné a ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 444 o.z. jsou zcela rozdílného charakteru, v praxi a zejména

ve sporech o ochranu osobnosti v jeho složce na ochranu života a zdraví si vesměs

do značné míry konkurují či se vzájemně doplňují.

Podle svého obsahu jde o odškodnění imateriální újmy a tento nárok má podle svého zařazení do občanského zákoníku, části šesté, hlavy druhé, oddílu třetího, ustanovení § 444 o odpovědnosti za škodu na zdraví a o odškodnění bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění charakter nového nároku

na náhradu imateriální újmy.

Tento nárok představuje majetkové právo, které promlčení podléhá a konkurence s nárokem na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je zcela zřejmá. Pokud peněžitá satisfakce podle § 13 odst. 2 o.z. je nyní po zmíněné novele občanského zákoníku doplňkem k tomuto právu (jeho nadstavbou), pak nepochybně musí mít rovněž charakter majetkového práva, apod.

Odvolací soud též připojil historický exkurs vývoje práva na ochranu osobnosti se zvláštním zřetelem k nastolené otázce, aniž by byly zjištěny relevantnější paralely.

Konečně odvolací soud zdůraznil, že právo na ochranu osobnosti je v systému českého právního řádu jednotným právem, jehož smyslem je chránit fyzickou

a psychickomorální integritu každé fyzické osoby a přispívat k jejímu všestrannému svobodnému rozvoji. V tomto smyslu jde o právo nemajetkové, které promlčení podléhat nemůže. K ochraně osobnosti fyzické osoby je však možné využít řady prostředků, u nichž je nutno jednotlivě zkoumat jejich případný majetkový charakter

a promlčitelnost z hlediska ustanovení § 100 odst. 2 o.z. Právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je jedním z dílčích a relativně samostatných prostředků ochrany jednotného práva na ochranu osobnosti fyzické osoby; vzniká tehdy, když morální satisfakce jako ryze osobní právo k vyvážení a zmírnění nepříznivých následků protiprávního zásahu do osobnostních práv nepostačuje a byť jde o satisfakci v oblasti nemateriálních osobnostních práv (obdobně jako u bolestného, ztížení společenského uplatnění a jednorázového odškodnění pozůstalých či u stanovení zadostiučinění při porušení autorského díla nebo předmětu průmyslového vlastnictví), jeho vyjádření peněžním ekvivalentem způsobuje, že jde o osobní právo majetkové povahy. Odvolací soud uzavřel, že z těchto důvodů dospěl k závěru, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. jako právo majetkové povahy promlčení podléhá (§ 100 odst. 2 o.z.) v obecné tříleté promlčecí lhůtě ve smyslu § 101 o.z. (zde však jako nekonzistentní působí jeho tvrzení o tom, že tento závěr činí shodně se soudem prvního stupně, neboť ve skutečnosti v souzené věci Krajský soud v Ostravě v rozsudku ze dne 8. dubna 2005, pokud žalobě vyhověl, vycházel ze zcela opačného názoru, totiž že se posuzovaný nárok nepromlčuje).

Protože pak bylo v projednávané věci prokázáno, že k neoprávněnému zásahu, představovanému téměř utonutím syna žalobců, došlo dne 26. srpna 1997, přičemž žalobci mohli své právo na uplatnění náhrady nemajetkové újmy v penězích vykonat poprvé dne 27. srpna 1997, obecná tříletá promlčecí lhůta skončila v tomto případě dne 26. srpna 2000. Žalobci však žalobu v této věci podali až dne 11. září 2002, tedy po jejím uplynutí. Druhý žalovaný proto uplatnil námitku promlčení důvodně. Proto bylo třeba žalobu zamítnout v celém rozsahu (§ 219 a § 220 občanského soudního řádu dále jen o.s.ř.).

Rozsudek Vrchního soudu v Olomouci byl doručen zástupci žalobců dne

9. června 2006 a právní moci nabyl téhož dne.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dne 27. července 2006 včasné dovolání. Jeho přípustnost opírají o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [ § 241a odst. 2) písm. b) o.s.ř.]. Nesprávnost právního posouzení podle žalobců spočívá v rozdílném hodnocení otázky promlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích soudy obou stupňů. Dovolatelé vycházejí zejména z právního závěru Nejvyššího soudu ČR, vyjádřeného v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1542/2003 ze dne 25. září 2005 a stanoviska téhož soudu Prz 33/67, z nichž mimo jiné vyplývá, že smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích (§ 13 odst. 2 a 3 o.z.) je dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. Jde o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Úvahy odvolacího soudu, zmiňující údajnou podobnost předmětného nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem o jeho promlčitelnosti v obecné tříleté lhůtě nemá v tomto případě zákonný podklad. Odlišnost tohoto institutu se naznačuje např. v rámci kontrastu k úpravě, na níž odkazuje ustanovení § 16 o.z.

Dovolatelé proto navrhli, aby Nejvyšší soud ČR rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

K dovolání žalobců se vyjádřil druhý žalovaný podáním ze dne 10. října 2006,

ve kterém se ztotožnil s argumentací odvolacího soudu o promlčitelnosti práva

na peněžitou satisfakci ve smyslu § 13 odst. 2 o.z. a navrhl zamítnutí dovolaní žalobců.

Dovolací soud uvážil, že dovolání žalobců bylo podáno oprávněnými osobami, řádně zastoupenými advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. a stalo se tak

ve lhůtě stanovené § 240 odst. 1 o.s.ř. Dále vzal v úvahu, že dovolání je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. V případě výroku, kterým byl změněn rozsudek soudu prvního stupně

ve výroku ve věci samé (výrok I.) se opírá o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. Naproti tomu pokud dovolání současně směřuje proti výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen (výrok II.), je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., protože odvolací soud rozhodoval v otázce dovozené možnosti promlčení nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. v rozporu s hmotným právem.

Poté dovolací soud napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze přezkoumal

v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že jej z hlediska výtek obsažených v dovolání nelze považovat za správný (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty však z obsahu spisu seznány nebyly. Odlišná je však situace u výtek obsažených v dovolání.

Uplatněný dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.

Podle ustanovení § 11 o.z. má fyzická osoba právo na ochranu své osobnosti, zejména života a zdraví, občanské cti a lidské důstojnosti, jakož i soukromí, svého jména a projevů osobní povahy. Ustanovení § 13 téhož zákona fyzické osobě dotčené

v její osobnostní sféře dává mimo jiné právo požadovat z tohoto důvodu odpovídající zadostiučinění (a to ať morální nebo případně i relutární). Občanský zákoník právo

na ochranu osobnosti fyzické osoby upravuje jako jednotné právo, jehož obsahem je

v občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. Jde o zásadní rozvedení a konkretizaci článků 7, 8, 10, 11, 13 a 14 Listiny základních práv a svobod. V rámci jednotného práva na ochranu osobnosti existující dílčí práva zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot (stránek) osobnosti fyzické osoby jako neoddělitelných součástí celkové fyzické a psychicko - morální integrity osobnosti.

Podle § 100 o.z. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době stanovené v občanském zákoníku (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat

(odst. 1). Promlčují se všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Tím není dotčeno ustanovení § 105 o.z. Zástavní práva se nepromlčují dříve, než zajištěná pohledávka (odst. 2). Nepromlčují se rovněž práva z vkladů na vkladních knížkách nebo na jiných formách vkladů a běžných účtech, pokud vkladový vztah trvá (odst. 3). Z ustanovení § 101 o.z. vyplývá, že není-li v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.

Odvolací soud v napadeném rozsudku dovodil, že na rozdíl od práva

na zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z., které se nepromlčuje, se podle jeho názoru, právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 odst. 2 o.z. promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě. Obsáhle (byť v určitých případech i do jisté míry nepřesnou argumentací) současně polemizuje s tím, jak tuto otázku již v minulosti posoudil Nejvyšší soud České republiky ve svém rozsudku ze dne 25. září 2003, č.j. 30 Cdo 1542/2003 82, se závěrem, že se toto právo nepromlčuje. Tento závěr byl dovolacím soudem zdůvodněn především konstatováním, že podle § 100 odst. 2 věty první o.z. se promlčují všechna práva majetková s výjimkou práva vlastnického. Naproti tomu všeobecné osobnostní právo, resp. jednotlivá dílčí osobnostní práva, která vznikla postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou - na rozdíl od majetkových práv - nepromlčitelná. Dovolací soud vyslovil nesouhlas s úvahou, podle níž, pokud jde o nárok na peněžní zadostiučinění, platí z již uvedené zásady výjimka s ohledem na podobnost tohoto nároku s reparační funkcí majetkových nároků vůbec, kdy podle uvedeného názoru tento nárok na peněžité zadostiučinění podle § 13 odst. 2 o.z. promlčení podléhá v tříleté promlčecí době. Dovolací soud tehdy poukázal na skutečnost, že tímto názorem není zcela důsledně a nekompromisně doceněna zásada, podle níž, jestliže se podle ustanovení § 100 odst. 2 o.z. (až na výslovně stanovené výjimky) promlčují všechna práva majetková, pak se nepromlčují nemajetková práva, mezi něž je nutno zařadit jako právo ryze osobní povahy i právo na ochranu osobnosti fyzické osoby podle ustanovení § 11 násl. o.z. (což dovozuje již např. stanovisko Nejvyššího soudu Prz 33/67, byť tehdy dosud nemohlo přihlížet k úpravě, která později zakotvila též alternativu relutární satisfakce). Připomíná, že právo na ochranu osobnosti fyzické osoby (všeobecné osobnostní právo) občanský zákoník upravuje jako jednotné právo, jehož úkolem je v rámci občanskoprávní oblasti zabezpečit respektování osobnosti fyzické osoby a její všestranný svobodný rozvoj. V tomto uceleném a jednotném rámci práva na ochranu osobnosti existují dílčí práva, která zabezpečují občanskoprávní ochranu jednotlivých hodnot, resp. stránek, fyzické osoby jako neoddělitelných součástí její celkové fyzické a psychicko-morální integrity osobnosti. Občanskoprávní sankce za neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti jsou jako jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby uvedeny v ustanovení § 13 o.z., a to pouze příkladmým výčtem. Podle tohoto ustanovení patří k takovýmto prostředkům

- povinnost upuštění od neoprávněných zásahů,

- povinnost odstranit následky neoprávněného zásahu,

- povinnost poskytnout přiměřené zadostiučinění.

Zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. může spočívat buď

v morálním plnění (§ 13 odst. 1 cit. zákona) anebo v peněžitém plnění (§ 13 odst. 2 a 3 o.z.). Smyslem náhrady nemajetkové újmy v penězích je pak dát do vztahu míru újmy na hodnotách lidské osobnosti s konkrétním finančním vyjádřením náhrady takovéto nemajetkové újmy. I tak jde vždy o právní instrument, jehož úkolem je zabezpečit respektování a ochranu osobnosti fyzické osoby. Nelze je proto jako právo ryze osobní povahy osobnosti fyzické osoby, na něž se vztahují ustanovení § 11 násl. o.z., vydělit z okruhu nepromlčitelných nemajetkových práv, byť se satisfakce příslušné nemajetkové újmy fyzické osoby podle § 13 odst. 2 o.z. (je-li přiznána) vyjadřuje prostřednictvím finančních prostředků. Nejvyšší soud ČR v rozhodnutí uzavřel, že úvahy zdůrazňující údajnou podobnost zmiňovaného nároku s reparační funkcí majetkových nároků se závěrem, že nárok na přiznání satisfakce v podobě náhrady nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. se promlčuje v obecné tříleté promlčecí lhůtě, nemá jakýkoliv zákonný podklad, přičemž odlišnost tohoto institutu se naznačuje i v rámci kontrastu k úpravě náhrady škody, na niž odkazuje ustanovení § 16 o.z.

Dovolací soud si je vědom toho, že, otázka možnosti promlčení nebo naopak nepromlčitelnosti práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. v souvislosti s faktem neoprávněného zásahu do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, je považována za spornou prakticky po celou dobu od novelizace ustanovení § 13 o.z. provedené zákonem č. 87/1990 Sb., jímž byla v oblasti občanského práva nově zakotvena možnost postižené fyzické osoby rovněž požadovat zadostiučinění v penězích pro vyvážení a zmírnění nepříznivého následku, vzniklé nemajetkové újmy na osobnosti fyzické osoby (s účinností novely od 29. března roku 1990).

Tak např. ve stati Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů (Karel Knap, Jiří Švestka, Právo a zákonnost č. 6/1991, str. 342, bod. IV.) se mimo jiné uvádí, že subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti jsou sice na rozdíl od subjektivních majetkových práv, konkrétně

od majetkových práv na náhradu škody - nepromlčitelná, avšak u práva

na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. je právní situace jiná. Důvodem je skutečnost, že právo na zadostiučinění v penězích jako právo, které se svou satisfakční funkcí peněz podobá reparační funkci majetkového práva, tj. práva na náhradu škody, promlčení jako každé jiné majetkové právo podléhá, a to v tříleté promlčecí lhůtě, přičemž tato promlčecí doba se počítá od doby, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé (§ 101 o.z.).

Naproti tomu např. v článku Několik poznámek k novelizaci § 13 o.z. (Milan Kamlach, Právo a zákonnost č. 3/1991 str. 163) se mimo jiné poukazuje na to, že náhrada nemajetkové újmy v penězích se nedotýká náhrady škody, která byla způsobena neoprávněným zásahem do práva na ochranu osobnosti (§ 16 o.z.). Oba tyto nároky samozřejmě obstojí vedle sebe. Tyto dva peněžité nároky se však liší v režimu promlčení. Podle § 100 odst. 2 občanského zákoníku se promlčují majetková práva, tedy i právo na náhradu škody. Právo na ochranu osobnosti se však nepromlčuje. Nepodléhá tudíž promlčení ani právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle § 13 občanského zákoníku.

Nesouladné názory na otázku promlčitelnosti, resp. nepromlčitelnosti práva

na náhradu nemajetkové újmy v penězích se projevují do současnosti. To, že se toto právo promlčuje, se např. dovozuje v publikaci Ochrana osobnosti podle občanského práva (Karel Knap, Jiří Švestka, Oldřich Jehlička, Pavel Pavlík, Vladimír Plecitý, čtvrté podstatně přepracované a doplněné vydání, Linde Praha, a.s. 2004, str. 198 a 199) a v obdobném znění též v Komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Oldřich Jehlička, CSc., prof. JUDr. Jiří Švestka, DrSc., JUDr. Marta Škárová, JUDr. Jiří Spáčil, CSc. a kolektiv, 10. vydání, C.H.BECK 2006). Opačný názor, že se naopak toto právo nepromlčuje, je uveden v komentáři k občanskému zákoníku (JUDr. Milan Holub a kolektiv autorů, 1. svazek, Linde Praha, a.s., 2002, str. 88 a 89).

Aktuálně prezentované důvody pro závěr, že se právo na zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. promlčuje, ač je jinak obecně zastáván názor, že se subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti (na rozdíl od subjektivních majetkových práv) nepromlčují, lze shrnout v hrubých rysech především takto:

1) Názorem, že se toto právo nepromlčuje, se právo na peněžitou satisfakci neústrojně vyčleňuje z okruhu obdobných práv na peněžitou satisfakci (např. práva na bolestné a práva na ztížení společenského uplatnění), o kterých ani teorie ani soudní praxe až doposud, vzdor jejich nehmotné povaze, nikterak nepochybovaly, že se promlčují.

2) Právo na peněžitou satisfakci podle § 13 odst. 2 o.z. plní podobnou reparační funkci jako u majetkových nároků na náhradu škody.

3) Návrh nového občanského zákoníku připravovaného v rámci soukromoprávní rekodifikace chápe i nemajetkovou újmu jako druh škody (proto právo na její náhradu v peněžité formě nemůže zůstat v rámci úpravy závazků z deliktů nepromlčitelným).

4) Časově neomezená možnost uplatnění práva na peněžitou satisfakci, může vést v praxi, kdy při nedostatku zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu, některé případy peněžité satisfakce podle § 13 odst. 2 o.z. ve skutečnosti nahrazují nárok na náhradu škody, k nepříznivým následkům spočívajícím v nerovném postavení postižených fyzických osob.

Z uvedeného přehledu je zřejmé, že pro posouzení této otázky mají určující význam především první dvě alternativy, když zbývající dvě se jeví jako spíše podružné. Úvahy de lege ferenda /argument pod bodem 3)/ jsou totiž způsobilé k analýze co a jak by mělo či nemělo být regulováno pomocí práva, jaké zájmy či hodnoty by právo mělo zajišťovat či potlačovat apod., avšak nejde o argument, který by umožnil právo aplikovat v rozporu s jeho platnou úpravou; nadto posuzovaný argument sám ve své podstatě dotvrzuje skutečnost specifičnosti úpravy, již přináší aktuální znění ustanovení § 13 o. z. Názor uvedený pod bodem 4) je pak třeba bezprostředně odmítnout již proto, že je nepochybně věcí soudů rozlišit právní základ uplatněného nároku.

Z legislativního hlediska je třeba poukázat na skutečnost, že současné pojetí škody, jak vychází z koncepce platného občanského zákoníku, je spojováno s existencí majetkové újmy. Principy evropského deliktního práva tak, jak jsou formulovány např. v rámci tzv. spontánní soukromé kodifikace zpracované Evropskou skupinou zabývající se deliktním právem vycházejí ze zásady, že za škodu je nutno považovat

i újmu vzniklou působením na tělesnou a duchovní integritu poškozeného, když škodu definují jako majetkovou nebo nemajetkovou újmu zákonem chráněného zájmu. Tyto Principy ovšem mají základ v soukromé iniciativě. Přesto udávají určitou možnost vývoje národním právním řádům, takže pokud jsou do nich implementovány, mají

za sebou nepochybně silnější evropský mandát (byť přímo nezaštítěný Evropskými společenstvími) podložený dlouholetým výzkumem zmíněné pracovní skupiny. Skutečností ovšem současně je, že úprava, kterou podává ustanovení § 11násl. o.z. je zcela svébytná v porovnání jak např. s úpravou, kterou obsahuje čl. 5 odst. 5 Úmluvy

o ochraně lidských práv a základních práv, resp. se zmíněnými Principy tak i s vlastní úpravou, kterou přinášejí ustanovení platného českého práva o náhradě škody (§ 420 násl. o.z., zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění zákona

č. 160/2006 Sb., resp. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce). V této souvislosti je třeba připomenout nález pléna Ústavního soudu České republiky sp.zn. Pl ÚS 16/04, vyhlášený pod č. 265/2005 Sb., který v konkrétním případě řešil otázku, zda pod ustanovení občanského zákoníku vymezující náhradu škody,lze podřadit i nárok

na náhradu imateriální újmy spočívající v usmrcení blízké osoby. Dovodil, že současné legislativní pojetí škody jako materiální újmy nevylučuje, aby se jednotlivec domáhal náhrady za nemateriální újmu spočívající v zásahu do osobnostních práv cestou ochrany osobnosti podle § 11 a § 13 o.z. Z hlediska stávající legislativy se však jedná o jiný návrh, než je náhrada škody. Na tomto závěru v zásadě nemění nic ani nález Ústavního soudu ze dne 13. července 2006, sp.zn. I. ÚS 85/04, který speciálně řeší problematiku náhrady škody za předchozí nezákonné omezení osobní svobody, a to s ohledem na skutečnost, že v tomto případě je čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv ve smyslu čl. 10 Ústavy CR bezprostředně aplikovatelnou normou ve vnitrostátním právním řádu ČR.

Je třeba v prvé řadě zdůraznit, že podle článku 10 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod má každý právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno, přičemž každý má právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života.

Prostředky občanskoprávní ochrany pro případ neoprávněného zásahu

do osobnosti fyzické osoby jsou v platném občanském zákoníku upraveny jednak v ustanovení § 13 pro případ vzniku nemajetkové újmy, jednak v ustanovení § 16

ve vztahu ke vzniklé majetkové újmě (škodě). Tyto prostředky se pak při naplnění specifických zákonných podmínek mohou v konkrétním případě z funkčního hlediska vzájemně doplňovat.

Prostředky občanskoprávní ochrany fyzické osoby jsou tříděny na prostředky obecné (ochrana svépomocí, ochrana poskytovaná třetí osobou, ochrana poskytovaná orgánem veřejné správy, soudní ochrana ve smyslu ustanovení § 59-69, § 74, § 80

písm. c/ o.s.ř., resp. ochrana prostřednictvím žaloby na náhradu škody podle § 16

a § 420násl. o.z.) a prostředky zvláštní (především zvláštní soudní /petitorní/ ochrana ve smyslu ustanovení § 13 o.z.)

Ochrana pro případ neoprávněného zásahu do osobnosti fyzické osoby podle

§ 13 o.z. je pravidelně realizována prostřednictvím některé z těchto žalob:

- na upuštění od neoprávněných zásahů (žaloba zdržovací),

- na odstranění nepříznivých následků neoprávněných zásahů, resp. protiprávního - závadného stavu (žaloba odstraňovací),

- na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (žaloba satisfakční).

Různorodost prostředků ochrany osobnosti fyzické osoby je podmíněna jak mnohotvárností jejích projevů v životě společnosti a z toho vyplývajících různých možností zasáhnout do osobnosti fyzické osoby, tak úsilím demokratického státu o co nejúplnější a účinnou občanskoprávní ochranu osobnosti fyzické osoby. Jednotlivé prostředky ochrany osobnosti fyzické osoby lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu kumulovat.

Poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (satisfakce) jako právního prostředku občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby je namístě tam, kde již vznikl nepříznivý důsledek neoprávněného zásahu, tj. vznikla nemajetková újma na osobnosti fyzické osoby. Zadostiučinění podle ustanovení § 13 o.z. spočívá vždy v určitém plnění, které se přiznává postižené fyzické osobě. To je podle prvního odstavce uvedeného ustanovení představováno (míře dotčení některé ze složek osobnosti fyzické osoby) přiměřeným (tzv. morálním) zadostiučiněním, a podle druhého odstavce tohoto ustanovení pak náhradou nemajetkové újmy v penězích (zadostiučinění v penězích). Obě tato zadostiučinění pak sledují shodný cíl, tj. přiměřeně, s ohledem na všechny okolnosti konkrétního případu optimálně, a tím účinně vyvážit a zmírnit nepříznivý následek neoprávněného zásahu, tj. nemajetkovou újmu vzniklou na osobnosti fyzické osoby.

Usuzuje se, že právní úprava satisfakce podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. byla novelou občanského zákoníku z roku 1990 zakotvena proto, že s ohledem na povahu nemajetkové újmy vzniklé na osobnosti postižené fyzické osoby, by v určitých případech neexistoval žádný jiný prostředek, s jehož pomocí by bylo možno tuto újmu přiměřeně, tj. s ohledem na všechny okolnosti případu, odpovídajícím způsobem vyvážit a zmírnit. Dojde-li tedy ke vzniku nemajetkové újmy v důsledku zvlášť závažného neoprávněného zásahu proti osobnosti fyzické osoby, je tak v oblasti občanského práva využívána satisfakční funkce peněz (obdobě srovnej Karel Knap, Jiří Švestka: Prostředky občanskoprávní ochrany osobnosti občanů, Právo a zákonnost č.6/1991), když v případě vzniku majetkové škody (na niž pamatuje svým odkazem § 16 o.z.) je naopak naplňována reparační funkce peněz.

Jako předpoklad pro přisouzení náhrady nemajetkové újmy v penězích je, že

- zadostiučinění podle § 13 odst. 1 o.z. se nejeví postačujícím,

- neoprávněným zásahem došlo ke snížení důstojnosti fyzické osoby či její vážnosti ve společnosti ve značné míře (tyto důvody jsou přitom uvedeny pouze demonstrativně, takže lze obecně říci, že dopadají na jakékoliv případy neoprávněných zásahů do osobnosti fyzické osoby, jejichž intenzita dosahuje značné míry),přičemž při určení výše přiměřeného zadostiučinění v penězích zákon taxativně stanoví kritéria představovaná

- závažností vzniklé nemajetkové újmy,

- a okolnostmi, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.



Lze mít zato, že je-li zastánci promlčení tohoto nároku činěn odkaz na jistou podobnost s reparační funkcí peněz (byť ovšem, jak již bylo vyloženo, v případě nároku podle § 13 odst. 2 o.z. jde o satisfakční roli peněz) u majetkových nároků, pak to samo o sobě neposkytuje zákonný podklad pro jimi dovozovanou možnost promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Je třeba přihlédnout k tomu, že platné znění ustanovení § 13 o.z. podává samostatnou a svébytnou úpravu zvláštních prostředků občanskoprávní ochrany osobnosti fyzické osoby a mezi nimi též práva na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Protože pak jde o subjektivní osobní práva vzniklá postižené fyzické osobě neoprávněným zásahem do její osobnosti, jsou jako práva nemajetková nepromlčitelná. Ostatně zřetelná snaha zákonodárce odlišit i právo na satisfakci podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. od majetkových práv je patrná jak ze samotné dikce tohoto ustanovení (přičemž případný akcent napadeného rozhodnutí na skutečnost, že je toto zadostiučinění realizováno za pomoci peněz, je zavádějící), tak i ze zařazení § 16 o.z. vztahujícího se k předpokladům náhrady škody v souvislosti se zásahem do práva na ochranu osobnosti.

Je-li předmětem ustanovení § 13 o.z. právo fyzické osoby domáhat se ochrany její osobnosti, je tak významně naplňováno ustanovení článku 10 Listiny základních práv a svobod. Případné faktické vydělení institutu náhrady nemajetkové újmy podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. ze skupiny subjektivních nemajetkových osobnostních,

a tím i nepromlčitelných práv, by došlo k citelnému omezení možnosti uplatnění práva na ochranu osobnosti fyzických osob. Proto se i jeví nepřípadným eventuálně vycházet z úvahy, že smyslem toho, proč by měl nárok podle ustanovení § 13 odst. 2 o. z. podléhat promlčení, je čelit tomu, aby dlužníci nebyli v souvislosti se svými povinnostmi vystaveni po časově neurčitou dobu donucujícímu zákroku

(tj. vynutitelnosti) ze strany soudů.

Nelze přitom dále přehlížet ani provázanost úpravy obsažené v prvním

a druhém odstavci tohoto ustanovení, kdy pro užití konkrétního prostředku ochrany osobnosti jsou vždy rozhodné okolnosti případu, tedy zejména charakter a míra zásahu osobnostní sféry fyzické osoby. Případný význam ztrácí proto i eventuální námitka zdůrazňující opodstatněnost promlčení nároku podle ustanovení § 13 odst. 2 o.z. skutečností, že během plynutí doby finanční satisfakce ztrácí na účinu. Tato okolnost se totiž uplatní již při samotné úvaze o opodstatněnosti požadované satisfakce, a to jak podle ustanovení § 13 odst. 1 o. z., tak i podle ustanovení § 13 odst. 2 téhož zákona.

Na okraj je možno zmínit případy, kdy postižená fyzická osoba bude požadovat jako přiměřené zadostiučinění přiznání pouze velmi nízké (svou podstatou a funkcí symbolické) peněžité částky, které je (i při vědomí značně pohyblivé hranice částky takto vyjádřeného zadostiučinění) obecně považováno z funkčního hlediska za formu zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 o.z. Přes okolnost, že k realizaci této satisfakce je užito byť nízké peněžité částky, nelze uvažovat o promlčení tohoto nároku.

Dovolací soud proto neshledal důvod, proč by se odchýlil od již dříve vysloveného názoru, totiž, že právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích podle

§ 13 odst. 2 o. z. je nepromlčitelným nárokem. Proto úvahy odvolacího soudu

o promlčení uplatněného nároku nelze považovat za správné.

Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) rozsudek odvolacího soudu s přihlédnutím k ustanovení § 243b odst. 2 a 3 o.s.ř. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.

Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona), který sám v tomto případě odkazuje na právní názor Ústavního soudu České republiky, jímž je v této věci vázán. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).

K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. června 2007

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.

předseda senátu