30 Cdo 3581/2015
Datum rozhodnutí: 13.01.2016
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř., čl. 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., čl. 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3581/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně CG HOLDING, s.r.o., identifikační číslo osoby 24657344, se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 219, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 14 C 212/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2015, č. j. 35 Co 96/2015-92, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se proti České republice domáhala zaplacení částky v celkové výši 433 320 Kč s příslušenstvím jako součtu jednotlivých náhrad (zadostiučinění) za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce správních řízení vedených u Českého telekomunikačního úřadu (dále jen ČTÚ ) pod č. j. 111 765/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 116 357/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 112 197/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 112 254/2010 (požadované zadostiučinění 36 664 Kč), č. j. 114 562/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 111 851/2010 (požadované zadostiučinění ve výši 53 332 Kč), č. j. 111 839/2010 (požadované zadostiučinění 53 332 Kč), č. j. 116 378/2010 (požadované zadostiučinění 40 000 Kč), a č. j. 116 380/2010 (požadované zadostiučinění 36 664 Kč).
Obvodní soud pro Prahu 9 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 8. ledna 2015, č. j. 14 C 212/2012-59, zamítl žalobu na zaplacení částky 433 320 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku výrokem I rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a výrokem II rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, že tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. května 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy odvolací soud rozhodoval o nárocích žalobkyně vyplývajících ze shora označených správních řízení, za jejichž nepřiměřenou délku požaduje zadostiučinění v penězích. Dovolání v rozsahu nároku plynoucího ze správního řízení č. j. 112 254/2010 (zadostiučinění ve výši 36 664 Kč), správního řízení č. j. 116 378/2010 (zadostiučinění ve výši 40 000 Kč) a správního řízení č. j. 116 380/2010 (zadostiučinění ve výši 36 664 Kč) není přípustné s ohledem na ustanovení § 238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť ohledně nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto o nárocích nepřesahujících svou výší částku 50 000 Kč.
Dále se Nejvyšší soud zabýval přípustností dovolání v části týkající se tvrzených nároků plynoucích ze správních řízení č. j. 111 765/2010, 116 357/2010, 112 197/2010, 114 562/2010, 111 851/2010 a 111 839/2010.
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího, a proto obecný nesouhlas s přiznanou formou či výší zadostiučinění přípustnost dovolání nezakládá. Dovolací soud při přezkumu zvolené formy a výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen OdpŠk , přičemž zvolenou formou a případně výší zadostiučinění se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 1121/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 2852/2013), což s ohledem na skutková zjištění v dané věci není případ žalobkyně.
Otázka vzájemného vztahu konstatování porušení práva a omluvy státu za toto porušení v řízení o přiměřeném zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a odst. 2 OdpŠk nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud zamítající rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že porušení práva poškozeného bylo konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 OdpŠk), příslušný úřad se za ně omluvil, a tuto formu zadostiučinění lze mít za přiměřenou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný pod číslem 37/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování okolností (§ 31a odst. 3 OdpŠk), na jejichž základě odvolací soud dospěl k závěru, že újma žalobkyně je zanedbatelná, porušení práva poškozeného bylo konstatováno již v rámci předběžného projednání (§ 14 OdpŠk), a omluva státu za toto porušení práva je proto postačující formou zadostiučinění, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího. Nejvyšší soud (a obdobně i Ústavní soud) již dříve v pojmově shodné skutkové situaci a ve věci, která se týkala týchž účastníků, konstatoval, že jednání žalobkyně nesměřovalo k ochraně jejích práv, ale bylo vedeno s cílem obohacení žalobkyně na úkor státu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. února 2015, sp. zn. 30 Cdo 3190/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. srpna 2015, sp. zn. I. ÚS 1231/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. února 2015, sp. zn. II. ÚS 1929/14, a usnesení Ústavního soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. II. ÚS 1888/12). Vedle toho nelze přehlédnout velmi nízké částky (od 1 163 Kč do 7 435 Kč), které byly předmětem posuzovaných správních řízení a které tak předurčily nízký význam posuzovaných řízení pro žalobkyni.
Další námitky žalobkyně (námitka poměřování nároků a jednání žalobkyně korektivem dobrých mravů, námitka možnosti vzniku nemajetkové újmy právnické osobě, námitka okamžiku vzniku újmy, námitka způsobu uplatnění práv žalobkyně) se týkají otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil. Jejich vyřešení Nejvyšším soudem se proto v poměrech žalobkyně nemůže nijak projevit, což je diskvalifikuje z možnosti založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
Námitky žalobkyně vytýkající odvolacímu soudu vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k takto namítaným vadám řízení dovolací soud přihlíží dle § 242 odst. 3 o. s. ř. jen tehdy, pokud je dovolání přípustné.
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 13. ledna 2016
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu