30 Cdo 3571/2013
Datum rozhodnutí: 23.10.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 30.06.2009, § 31a odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb., § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 243b odst. 2 o. s. ř. ve znění do 30.06.2009




30 Cdo 3571/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobkyně N. S. , zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Karviné Fryštátu, Karola Śliwky 126/18, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 108.600,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 22 C 216/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. 8 Co 20/2009 78, takto:

Rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2008, č. j. 22 C 216/2007 58, v části výroku I. ohledně 72.400,- Kč, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. 8 Co 20/2009 78, v měnící části výroku ve věci samé ohledně 72.400,- Kč, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Odvolací soud v záhlaví uvedeném rozsudku potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I., v níž tento soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 108.600,- Kč, a v části téhož výroku co do částky 72.400,- Kč rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl. V dalších výrocích rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobkyně se původně po žalované domáhala zaplacení částky 500.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v důsledku rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a rozhodnutí o vzetí do vazby.
Z trestního spisu byly okolnosti daného případu zjištěny následovně. Usnesením Policie České republiky ze dne 15. 6. 2005 ve spojení s usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 17. 6. 2005 o zamítnutí stížnosti bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin kuplířství a trestný čin znásilnění. Usnesením Okresního ředitelství Policie České republiky ze dne 11. 8. 2005 bylo zahájeno trestní stíhání žalobkyně pro trestný čin nedovolené výroby omamných a psychotropních látek a jedů a šíření toxikomanie. Usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 17. 6. 2005 bylo rozhodnuto o vzetí žalobkyně do vazby a usnesením Okresního státního zastupitelství v Karviné ze dne 9. 9. 2005 bylo rozhodnuto o trvání důvodů této vazby a ponechání žalobkyně ve vazbě. Dne 13. 12. 2005 byl vydán Krajským soudem v Ostravě příkaz k propuštění žalobkyně z vazby a stejného dne byla žalobkyně z vazby propuštěna. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 19. 12. 2006, který nabyl právní moci dne 18. 1. 2007, byla žalobkyně zproštěna obžaloby, jelikož se ani v jednom jejím bodě nepodařilo prokázat, že by se skutek stal.
Dne 17. 7. 2007 podala žalobkyně žalobu na náhradu nemajetkové újmy u Okresního soudu v Karviné. K výzvě soudu žalobkyně dne 17. 12. 2007 uplatnila u žalované nárok na zadostiučinění v penězích za vzniklou nemajetkovou újmu, přičemž vyjádřením žalované ze dne 15. 1. 2008 bylo žalobkyni sděleno, že její žádosti nemůže být vyhověno.
Soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku ve věci samé ze dne 6. 3. 2008, č. j. 22 C 216/2007 26, žalobu v celém rozsahu zamítl, neboť dovodil, že na tento případ nelze vztáhnout úpravu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) ve znění novely provedené zákonem č. 160/2006 Sb. (dále jen OdpŠk ). Zmíněnou novelou došlo ke konstituování nároku z titulu odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu. Nárok uplatněný žalobkyní je nárokem na náhradu nemajetkové újmy vzniklé nezákonným rozhodnutím vydaným před účinností zákona č. 160/2006 Sb., konkrétně rozhodnutím o zahájení trestního stíhání ze dne 15. 6. 2005 a rozhodnutím o vzetí do vazby ze dne 17. 6. 2005 a jejím prodloužení, přičemž se v tomto případě nejedná o případ uvedený v čl. II této novely.
Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 28. 5. 2008, č. j. 8 Co 289/2008 36, zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně se závazným právním názorem, že zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nezákonného rozhodnutí vydaným před účinností zákona č. 160/2006 Sb. (tj. před 27. 4. 2006) lze přiznat bez ohledu na čl. II. citovaného zákona, jestliže nárok není promlčen podle § 32 OdpŠk. Subjektivní promlčecí lhůta v délce šesti měsíců podle § 32 odst. 1 a § 32 odst. 3 Odpšk počíná běžet právní mocí rozsudku, kterým byla žalobkyně zproštěna obžaloby, tedy rozsudku ze dne 19. 12. 2006 s právní mocí dne 18. 1. 2007. Žaloba byla podaná dne 17. 7. 2007, a tedy včas.
Odvolací soud, v rozsudku, proti němuž směřuje dovolání, tento svůj právní názor potvrdil s tím, že naopak není správný názor, že žalobkyně se dověděla o vzniku újmy již dnem vyhlášení rozsudku, tedy dne 19. 12. 2006, neboť běžela odvolací lhůta ještě státnímu zástupci k podání odvolání a teprve datem 18. 1. 2007 bylo najisto postaveno, že žalobkyně byla všech obvinění zproštěna a až tohoto dne se dověděla o vzniku nemajetkové újmy.
Co se týče výše zadostiučinění, přihlédly oba soudy ke znění § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk a také k závažnosti újmy žalobkyně vzniklé v důsledku uvalení a trvání vazby, čímž došlo k omezení osobní svobody a rodinného života žalobkyně, zvláště pak k nemožnosti pečovat o nezletilé děti. Nepostačovalo tak konstatování porušení práva a bylo na místě poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, považoval za přiměřenou částku 600,- Kč za každý den trvání vazby, což představuje za 81 dnů (správně: za 181 dnů pozn. Nejvyššího soudu) 108.600,- Kč.
Proti potvrzující části tohoto rozsudku podala dovolání žalovaná a proti jeho měnící části podala dovolání žalobkyně. O dovolání žalované bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 2371/2009 100, ve znění opravného usnesení ze dne 25. 6. 2013, č. j. 30 Cdo 2371/2009 167, tak, že rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 8. 10. 2008, č. j. 22 C 216/2009 58, byl zrušen v části výroku I. ohledně částky 108.600,- Kč a ve výroku III., a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 2. 2009, č. j. 8 Co 20/2009 78, byl zrušen v potvrzující části výroku ve věci samé ohledně 108.600,- Kč a v částech výroku o náhradě nákladů řízení. Věc byla v tomto rozsahu vrácena Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení (když tu dovolací soud vycházel správně - z toho, že zamítnutí žaloby co do částky 319.000.- zůstalo již odvoláním nedotčeno a z toho, že - zde nesprávně - měnící část výroku odvolacího soudu co do částky 72.400.-Kč nebyla dotčena dovoláním). K vydání tohoto rozsudku přistoupil dovolací soud po té, co dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní byl promlčen.
Dousud však v důsledku přehlédnutí nebylo rozhodnuto o dovolání žalobkyně, které směřovalo proti měnící části rozsudku odvolacího soudu. Proti této části rozsudku odvolacího soudu žalobkyně namítá, že odvolací soud neuvedl, z jakého důvodu snížil částku finančního zadostiučinění. Zdůraznila, že intenzita zásahu do její pověsti a do rodinného a soukromého života byla v důsledku nezákonného trestního stíhání a nezákonné vazby velmi vysoká. Byla stíhána pro velmi závažnou trestnou činnost a byla zbavena osobní svobody po dobu šesti měsíců. Utrpěla značné útrapy, neboť nebyla v kontaktu se svými dětmi, které musely být po určitou dobu umístěny do ústavu. Neodčinitelnou újmu pak představuje přerušení kontaktu s nezletilou N., které bylo v době vazebního stíhání pět měsíců a kterou žalobkyně kojila. Po návratu z vazby nezletilá N. žalobkyni nepoznala a nepřijala ji. Částka 1.000,- Kč za den trvání vazby, která byla přiznána soudem prvního stupně, je podhodnocená a nikoliv nepřiměřeně vysoká, kterak bez dalšího odůvodnění konstatoval odvolací soud. V dalším pak žalobkyně brojila proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadené části a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) dále jen o. s. ř.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241a odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Dovolání je i důvodné.
Dovolání spočívá na námitce, že z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není patrné, z jakého důvodu odvolací soud považoval za přiměřenou částku zadostiučinění 600,- Kč za den výkonu vazby, a také na argumentu, že taková částka je zjevně nepřiměřená.
Dovolací soud ve svých dosavadních rozhodnutích týkajících se poskytnutí satisfakce za nematkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím konstantně zdůrazňuje, že i forma a případně výše zadostiučinění musí být v rozhodnutích soudů náležitě odůvodněna.
Již ve stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz ) Nejvyšší soud pod bodem VI. uvedl postup při stanovení částky přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a zdůraznil důležitost vyjádření takového postupu v odůvodnění písemného vyhotovení soudního rozhodnutí. Je možné též poukázat na závěry obsažené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009: [ ] je [ ] pro zachování jednotnosti rozhodování ve věcech odškodnění za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě nezbytné, aby soudy ve svých rozsudcích podrobně vysvětlily, z jaké základní částky odškodnění vyšly a jakým způsobem, včetně procentního vyjádření, zohlednily kritéria uvedená v § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk při určení konečné výše odškodnění.
Podobně ve vztahu k satisfakci za nemajetkovou újmu způsobenou trestním řízením, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod č. 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že
[S]oud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo.

Potřebu zohlednění určitých kritérií při stanovení formy či výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou výkonem vazby zdůraznil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010, uveřejněném pod č. 52/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
Dovolací soud tedy i v této věci vychází z toho, že je nutné, aby v odůvodnění rozsudku, byl vyjádřen postup soudu při stanovení formy, případně výše zadostiučinění, aby v něm bylo vyjádřeno, která kritéria ukotvená v judikatuře vzal soud v úvahu a jak je promítl do souzeného případu. Tomu však v daném případě neodpovídá konstatování odvolacího soudu, že na rozdíl od okresního soudu, má za to, že je na místě přiznat zadostiučinění žalobkyni ve výši 600,- Kč za každý den výkonu vazby, což představuje za 81 dnů 108.600,- Kč. Je zřejmé, že soud vzal v úvahu délku omezení osobní svobody žalobkyně, ovšem z odůvodnění se již nepodává, jaká kritéria a okolnosti daného případu vzal odvolací soud v úvahu, dospěl-li k názoru, že přiměřenou je částka 600,- Kč za den výkonu vazby, a nikoliv částka 1.000,- Kč (jak uzavřel soudu prvního stupně) či částka zcela jiná.
Tuto skutečnost považuje dovolací soud za zásadní vadu rozhodnutí odvolacího soudu, která mu ani nedovoluje vyjádřit se k tomu, zda 600,- Kč za den trvání vazby je v daném případě přiměřeným zadostiučiněním či nikoliv.
Dovolací soud si je vědom toho, že v řízení o dovolání žalované (tedy v rozsudku ze dne 21. 4. 2011, č. j. 30 Cdo 2371/2009 100) dospěl k závěru, že nárok uplatněný žalobkyní je promlčený, a že v případě setrvání na tomto právním názoru by nebylo důvodu rozsudek odvolacího soudu v žalobkyní napadené části zrušit. Od právního názoru, na němž předchozí kasační rozhodnutí dovolacího soudu spočívalo, se však Nejvyšší odchýlil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 20. 6. 2012, sp. zn. 31 Cdo 619/2011, uveřejněném pod č. 115/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Tento názor byl navíc v souzeném sporu již zohledněn v usnesení Krajského soudu v Ostravě (jakožto soudu odvolacího) ze dne 12. 4. 2013, č. j. 8 Co 18/2013 156, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně (Okresního soudu v Karviné) ze dne 8. 8. 2012 č. j. 22 C 216/2007 139, kterým byla žaloba zamítnuta z důvodu respektování závazného právního názoru Nejvyššího soudu o promlčení uplatněného nároku.
Za této situace dovolací soud postupoval podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v žalobkyní napadené části zrušil. Ačkoliv se důvody zrušení vztahují toliko na rozsudek odvolacího soudu, přihlédl dovolací soud k nestandardní procesní situaci, kdy po změně závazného právního názoru v judikatuře Nejvyššího soudu došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně, v důsledku čehož bude o nároku žalobkyně znovu rozhodováno před soudem prvního stupně. Proto dovolací soud, s omluvou za předcházející přehlédnutí dovolání žalobkyně, zrušil - v části vymezené ve výroku tohoto rozsudku - i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil v tomto rozsahu k dalšímu řízení.
Jelikož nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu byl zrušen již v předchozím rozsudku Nejvyššího soudu v této věci, bylo bezpředmětné zabývat se dovoláním žalobkyně v části, v níž právě proti tomuto výroku brojí. Navíc, dovolání proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení nebylo podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 přípustné.
Soudy jsou v dalším řízení vázány právními názory v tomto rozhodnutí vyslovenými (§ 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. října 2013

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu