30 Cdo 3568/2006
Datum rozhodnutí: 03.01.2007
Dotčené předpisy:




30 Cdo 3568/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) I. R., a b) J. S., obou zastoupených advokátem, proti žalované C. P. a. s., zastoupené advokátkou, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 4 C 8/2001, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. listopadu 2005, č. j. 24 Co 81/2005 - 314, t a k t o :

I. Dovolání se zamítá.

II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.019,60 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Semilech poté, co usnesením ze dne 27. 4. 2001, č. j. 4 C 8/2001 - 63, připustil, aby do řízení na straně žalující přistoupil jako další účastník J. S., a připustil změnu žaloby , a usnesením ze dne 6. 5. 2004, č. j. 3 C 8/2001 - 209, rozhodl, že v řízení se bude nadále pokračovat na straně žalovaného se společností G., a. s. , rozsudkem ze dne 29. 9. 2004, č. j. 3 C 8/2001 - 241, určil, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky nemovitosti, každý jednou ideální polovinou, domu čp. 177 stojícího

na stavební parcele č. 324 a stavební parcely č. 324, v obci a katastrálním území H., zapsaných na listu vlastnictví č. 752 u Katastrálního úřadu pro L. k., Katastrální pracoviště v J. se sídlem v J. , a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 30. 7. 2001, č. j. 4 C 8/2001 - 89, jímž žaloba byla zamítnuta a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 17. 6. 2002, č. j. 24 Co 350/2001 - 126, a věc byla vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že věcněprávní účinky odstoupení od smlouvy o převodu nemovitostí jsou oslabeny, resp. nenastanou tam, kde jsou splněny předpoklady § 11 zák. č. 265/1992 Sb., totiž, kdy nový nabyvatel je v dobré víře v zápisy v katastru (provedené po 1. 1. 1993), přitom uvedené zákonné ustanovení koncipuje dobrou víru jako vyvratitelnou právní domněnku ; žalované, na jejíž straně je důkazní břemeno, je proto třeba umožnit, aby doplnila svá skutková tvrzení, která by mohla vyvrátit dobrou víru žalobců v zápis

v katastru nemovitostí, a aby mohla nabídnout k jejich prokázání i důkazy.

Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou

ze dne 20. 3. 1997 právní předchůdkyně žalované prodala předmětné nemovitosti obchodní společnosti H. H. s. r. o., za dohodnutou kupní cenu ve výši 4,576.558,- Kč, jejíž první část ve výši 2,500.000,- Kč bude uhrazena ke dni podpisu této kupní smlouvy, a druhá část kupní ceny ve výši 2,076.558,- Kč bude uhrazena kupujícím ve prospěch účtu prodávajícího do 2 kalendářních dnů poté, co Katastrální úřad v S. rozhodne o vkladu vlastnického práva ve prospěch kupujícího . Účastníci této smlouvy rovněž ujednali, že prodávající má právo odstoupit od této kupní smlouvy, pokud nebude ve stanovené výši a době uhrazena celá kupní cena ve prospěch účtu prodávajícího, a že neuhradí-li kupující celou kupní cenu ve stanoveném termínu a ve stanovené výši, stává se tato kupní smlouva neplatnou od samého počátku

a kupující je povinen uhradit částku 2,000.000,- Kč jako smluvní pokutu za nedodržení závazků vyplývajících pro něho z této kupní smlouvy, a to do sedmi dnů po obdržení písemné výzvy prodávajícího . Právní účinky vkladu vlastnického práva kupující společnosti do katastru nemovitostí vznikly dnem 28. 3. 1997. Přípisem ze dne 18. 8. 1997 právní předchůdkyně žalované vyzvala kupující k doplacení kupní ceny ve lhůtě do 25. 8. 1997 a protože kupující kupní cenu ani v této lhůtě nezaplatila, právní předchůdkyně žalované dopisem ze dne 27. 8. 1997, na nějž kupující reagovala dopisem, v němž s odstoupením projevila souhlas, od uzavřené kupní smlouvy odstoupila a tento právní úkon opakovala dopisem ze dne 15. 1. 1999. Usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 18. 11. 1997, č. j. Nc 31/97 - 19, byl zamítnut návrh právní předchůdkyně žalované, jímž se domáhala vydání předběžného opatření, kterým by obchodní společnosti H. H., s. r. o., byla uložena povinnost zdržet se jakýchkoliv dispozic s předmětnými nemovitostmi, zejména je převést na jinou osobu, příp. je zastavit či jinak zatížit ve prospěch jiné osoby. Dne 19. 4. 1998 podala obchodní společnost H. H., s. r. o., katastrálnímu úřadu návrh na povolení vkladu vlastnického práva právní předchůdkyně žalované do katastru nemovitostí s odůvodněním, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy; přípisem ze dne 22. 4. 1998 sdělil katastrální úřad uvedené společnosti, že na základě tohoto právního úkonu nelze provést změnu zápisu v katastru nemovitostí. Dále bylo prokázáno, že pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 9. 1999, č. j. 5 C 134/99 - 34, bylo k návrhu původní žalované (v předchozím řízení žalobkyně) podanému proti Obchodní společnosti H. H., s. r. o., určeno, že žalovaná je vlastníkem předmětných nemovitostí. Na základě tohoto rozhodnutí soudu byl proveden v katastru nemovitostí záznam vlastnického práva žalované k předmětným nemovitostem a žalobci byli o této skutečnosti vyrozuměni. Kupní smlouvou ze dne 4. 6. 1998 převedla Obchodní společnost H. H., s. r. o., vlastnické právo k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 22. 6. 1998 na V. M., který kupní smlouvou ze dne 17. 8. 1998 převedl s právními účinky vkladu ke dni 16. 8. 1998 jednu ideální třetinu předmětných nemovitostí na první žalobkyni. Kupní smlouvou ze dne 18. 5. 1999 prodal jmenovaný jednu ideální třetinu předmětných nemovitostí druhému žalobci s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 19. 5. 1999 a další kupní smlouvou ze dne 13. 8. 1999 pak prodal též zbývající jednu ideální třetinu předmětných nemovitostí s právními účinky vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí ke dni 16. 8. 1999 oběma žalobcům. Dále bylo prokázáno, že v době, kdy žalobci od V. M. spoluvlastnické podíly na předmětných nemovitostech kupovali, nebyly v katastru nemovitostí vyznačeny žádné poznámky či jiné údaje, jež by u nich mohly vzbudit pochybnosti o vlastnickém právu prodávajícího. Soud prvního stupně dovodil, že žalobci při koupi podílů na předmětných nemovitostech jednali v dobré víře, že stav podávající se z katastru nemovitostí odpovídá skutečnému stavu věci (§ 11 zák.

č. 265/1992 Sb.), a důvodně se tak domnívali, že prodávající je vlastníkem převáděných nemovitostí. Věcně právní účinky odstoupení od kupní smlouvy učiněného žalovanou tudíž v posuzovaném případě vůči žalobcům nenastaly. Dospěl proto k závěru, že určovací žaloba je opodstatněná.

K odvolání žalované Krajský soudu v Hradci Králové rozsudkem ze dne 14. 11. 2005, č. j. 24 Co 81/2005 - 314, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění okresního soudu a dále opakoval důkaz obsahem spisu tohoto soudu, sp. zn. Nc 31/97, z něhož zjistil, že žalovaná podala dne 25. 9. 1997 návrh na nařízení předběžného opatření, jímž se domáhala, aby obchodní společnosti H. H., s. r. o., byla zakázána dispozice s předmětnými nemovitostmi nakládat s odůvodněním, že dne 27. 8. 1997 od kupní smlouvy uzavřené s touto společností pro nezaplacení celé kupní ceny odstoupila poté, co jí poskytla dodatečnou lhůtu k úhradě kupní ceny, a dále z listinného důkazu označeného jako odstoupení od kupní smlouvy a poštovního podacího lístku, z nichž bylo zjištěno, že žalovaná dne 15. 11. 1999 doručila uvedené obchodní společnosti listinu, jíž od kupní smlouvy opakovaně ze stejného důvodu odstoupila. Vycházeje z ust. § 48 a § 517 odst. 1 obč. zák. dospěl odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že určovací žaloba není opodstatněná, neboť žalovaná po právu odstoupila od kupní smlouvy uzavřené s obchodní společností H. H., s. r. o., kterou předtím vyzvala k úhradě dluhu v přiměřené dodatečné lhůtě do 25. 8. 1997, a tento právní úkon opakovala následně i dopisem ze dne 15. 1. 1999. Tím došlo ke zrušení této smlouvy od počátku (s účinky ex tunc - § 48 odst. 2 obč. zák.) a zanikl právní titul, na jehož základě nabyl kupující vlastnické právo k nemovitostem, a obnovil se bez dalšího původní stav, což platí i v případě, že dříve než došlo k odstoupení od smlouvy, nabyvatel nemovitost převedl na další osobu a tato osoba nabyla nemovitost v dobré víře (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2512/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 26. 6. 2003, sp. zn. 30 Cdo 2013/2002, a Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000,

sp. zn. Cpjn 38/98). S odkazem na tato rozhodnutí tak odvolací soud ustoupil

od právního názoru prezentovaného v předchozím zrušujícím usnesení ze dne 17. 6. 2002, č. j. 24 Co 350/2001 - 126. Dále krajský soud dovodil, že došlo-li k obnovení původního stavu, nemohla obchodní společnost H. H., s. r. o., následně převést kupní smlouvou ze dne 4. 6. 1998 vlastnické právo k předmětným nemovitostem na V. M. a ten pak kupními smlouvami ze dne 17. 8. 1998, ze dne 18. 5. 1999 a ze dne 13. 8. 1999 na žalobce, neboť nikdo nemůže na jiného převést více práv, než mu svědčí (§ 37 odst. 2 obč. zák.). Odvolací námitku žalobců, jíž vyjádřili pochybnost, zda žalovaná dopisem ze dne 27. 8. 1997 odstoupila vážně od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1999, nepovažoval krajský soud za opodstatněnou z důvodu, že žalovaná zaslala obchodní společnosti H. H., s. r. o., výzvu k zaplacení kupní ceny v dodatečné lhůtě a po odstoupení od kupní smlouvy podala dne 25. 9. 1997 u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. Nc 31/97 návrh na nařízení předběžného opatření uvedeného znění. Jelikož listina ze dne 27. 8. 1997 obsahuje označení adresáta H. H., s. r. o., jenž byl zároveň vyzván

k zaplacení smluvní pokuty, je zřejmé, že tato listina představuje jednostranný adresovaný právní úkon směřující vůči této společnosti a nikoliv nezávazný úkon učiněný toliko v rámci organizační struktury žalované; opakování tohoto právního úkonu dopisem ze dne 15. 1. 1999 žalovaná zdůvodnila tím, že u kupující obchodní společnosti H. H., s. r. o., došlo k výměně statutárních orgánů.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a podávají je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s právními názory odvolacího soudu a vytýkají mu, že nerespektoval ústavní požadavek náležitého posouzení zásad smluvního práva, čímž se dopustil porušení základních principů právního státu a soukromého práva, jmenovitě principu právní jistoty. Poukazují na to, že v době, kdy nemovitosti kupovali, byl prodávající zapsán v katastru nemovitostí jako jejich vlastník a jeho vlastnictví nebylo ničím zpochybněno, neboť se opíralo

o rozhodnutí katastrálního úřadu. Mají za to, že účinky odstoupení od smlouvy podle

§ 48 obč. zák. nejsou s účinky principu dobré víry v žádném konfliktu, je však třeba je posuzovat v relevantních souvislostech, jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku z 23. 12. 2004, sp. zn. Cdo 440/2004. Byť kupující z kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997 neuhradil zbytek kupní ceny, zneužila žalovaná účinků odstoupení od této smlouvy, ačkoliv věděla, že obchodní společnost H. H., s. r. o., nemovitosti dále převedla na M. a ten pak na žalobce, kteří z katastru nemovitostí nemohli zjistit žádnou závadu, neboť žalovaná nesplnila mimo jiné povinnost vyplývající z ust. § 10 odst. 1 písm. d) zák. č. 344/1997 Sb. a žalobu o určení vlastnického práva proti obchodní společnosti H. H., s. r. o., podala u soudu až zhruba po roce, přičemž však kopii této žaloby nepředložila příslušnému katastrálnímu úřadu a se všemi dalšími kupci jednala jako s vlastníky. Takovému jednání žalované nelze podle názoru dovolatelů poskytnout soudní ochranu na jejich úkor. Dále namítají, že interpretace ust. § 48 obč. zák. ve spojení s ust. § 7 zák. č. 265/192 Sb. odvolacím soudem není ústavně konformní, umožňuje spekulace a oslabuje princip právní jistoty, a vyslovují názor, že odstoupení od kupní smlouvy, jejímž předmětem je nemovitost, nemůže mít věcněprávní účinky, nýbrž jen účinky obligační, pokud nebylo zapsáno do katastru nemovitostí. Kromě toho nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že listina ze dne 27. 8. 1997, je řádným odstoupením od kupní smlouvy, naopak ji považují toliko za interní rozhodnutí, neboť nemá adresáta, přičemž nebylo ani prokázáno, že by toto odstoupení bylo kupující obchodní společnosti doručeno; nemohlo mít proto ani obligační účinky. Dopis žalované ze dne 15. 1. 1999, adresovaný obchodní společnosti H. H., s. r. o., nelze rovněž za odstoupení od kupní smlouvy považovat již proto, že pouze potvrzuje dřívější odstoupení, které ve skutečnosti odstoupením není. Odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997 je ovšem bez účinku i z toho důvodu, že v článku IV. se sice stanoví právo prodávajícího od smlouvy odstoupit, avšak ve smlouvě je současně uvedeno, že neuhradí-li kupující celou kupní cenu ve stanoveném termínu a stanovené výši, stává se tato kupní smlouva neplatnou od samého počátku... . Podle názoru dovolatelů jde o výhradu podle § 610 obč. zák., která při nezaplacení druhé části kupní ceny ve stanoveném termínu ji zrušuje od samého počátku . Od zrušené kupní smlouvy, které nastalo nezaplacením kupní ceny, resp. její druhé části, ovšem platně odstoupit nelze. Byla-li tedy kupní smlouva ze dne 20. 3. 1997 zrušena na základě smluvené výhrady nezaplacením druhé části kupní ceny, k obnově vlastnického práva žalované mohlo dojít jen na základě tohoto smluveného zrušení, nikoliv na základě odstoupení od této smlouvy. K věcněprávním účinkům zániku vlastnického práva kupujícího v tomto případě je nezbytný výmaz práva, resp. vklad práva ve prospěch prodávajícího, anebo zápis obnoveného vlastnického práva prodávajícího na základě rozhodnutí soudu, k čemuž v posuzované věci nedošlo. Z toho pak vyplývá, že odstoupení žalované od kupní smlouvy je irelevantní, neboť tato smlouva již předtím zanikla v důsledku smluvené výhrady o zrušení, resp. neplatnosti kupní smlouvy, a z tohoto důvodu nenastávají věcněprávní účinky týkající se obnovy vlastnického práva ze zákona ve smyslu ust. § 7 zák. č. 265/1992 Sb. a zapisující se do katastru nemovitostí záznamem, ale jen na základě povolení vkladu vlastnického práva, anebo záznamem na základě rozhodnutí soudu. Irelevantní je proto i rozsudek Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 7. 2001, č. j. 4 C 8/2001 - 89, jímž bylo vyhověno žalobě žalované (jako žalobkyně) podané proti obchodní společnosti H. H., s. r. o., (jako žalované), o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém písemném vyjádření k dovolání ztotožnila s rozsudkem odvolacího soudu a s poukazem na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, č. j. Cpjn 38/98, k výkladu ustanovení zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem,

a na rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 31 Cdo 2808/2004, navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, a že je přípustné podle

§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242

o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné. Vzhledem k tomu, že pravomocným usnesením Okresního soudu v Semilech ze dne 2. 11. 2006, č. j. 3 C 8/2001 - 358, bylo podle § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodnuto, že v řízení bude nadále pokračováno na straně žalované se společností C. P. a. s., jednal dovolací soud s touto společností jako s účastníkem tohoto řízení na straně žalované.

Namítají-li dovolatelé, že v řízení nebylo prokázáno, že listina ze dne 27. 8. 1997, jíž právní předchůdkyně žalované odstoupila od kupní smlouvy uzavřené dne

20. 3. 1997 s obchodní společností H. H., s. r. o., a jíž tuto společnost vyzvala k zaplacení smluvní pokuty, nebylo této společnosti doručeno, uplatňují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

O nesprávné skutkové zjištění ve smyslu ust. § 241a odst. 3 o. s. ř. se jedná zejména v případě, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani jinak nevyšly najevo, anebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možno polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani jeho výsledek (skutkové zjištění), z jiných než uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu

v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Skutkový závěr, že dopis původní žalované ze dne 27. 8. 1997, jímž odstoupila od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997 uzavřené s obchodní společnosti H. H., s. r. o., bylo této společnosti doručeno, učinil již soud prvního stupně, který zjistil, že obchodní společnost H. H., s. r. o., na tento dopis reagovala (a to dopisem ze dne 4. 12. 1997, založeným na čl. 74 spisu) a že tato společnost dokonce dne 19. 4. 1998 podala katastrálnímu úřadu návrh na povolení vkladu vlastnického práva právní předchůdkyně žalované do katastru nemovitostí tak, aby vlastníkem předmětných nemovitostí byla zapsána původní společnost G., a. s., s odůvodněním, že došlo k odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997. Uvedené skutkové zjištění je tedy podloženo důkazy, které byly provedeny již v řízení před soudem prvního stupně a jež nebyly ničím zpochybněny.

V dané věci tedy nelze dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo

ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený

v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. není tudíž dán.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., které dovolatelé dále namítají, může spočívat v tom, že odvolací soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 48 odst. 1 obč. zák. od smlouvy může účastník odstoupit, jen jestliže je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak.

V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že kupující (obchodní společnost H. H., s. r. o.) nezaplatila prodávající (právní předchůdkyni žalované) v dohodnuté době celou sjednanou kupní cenu, a právní předchůdkyně žalované dopisem ze dne 27. 8. 1997, doručeným obchodní společnosti H. H., s. r. o., od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997 v souladu s ujednáním obsaženým v této smlouvě odstoupila. Vzhledem k tomu, že právní předpisy ani dohoda účastníků smlouvy v tomto směru nestanovily nic jiného, byla tímto odstoupením kupní smlouva ze dne 20. 3. 1997 zrušena od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.).

Námitka dovolatelů, že odstoupení od kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997 nemá právní účinky z důvodu, že kromě ujednání obsaženého v článku IV. kupní smlouvy, podle kterého prodávající má právo odstoupit od této kupní smlouvy, pokud nebude

ve stanovené výši a době uhrazena celá kupní cena ve prospěch účtu prodávajícího, bylo v této smlouvě současně dohodnuto, že neuhradí-li kupující celou kupní cenu

ve stanoveném termínu a stanovené výši, stává se tato kupní smlouva neplatnou

od samého počátku a kupující je povinen uhradit částku 2,000.000,- Kč jako smluvní pokutu za nedodržení závazků vyplývajících pro něho z této kupní smlouvy... , a že jde o výhradu podle § 610 obč. zák., která při nezaplacení druhé části kupní ceny

ve stanoveném termínu ji zrušuje od samého počátku , není správná. Předně je třeba poukázat na to, že naposledy uvedené ujednání v kupní smlouvě je v rozporu se zákonem (§ 39 obč. zák.), neboť nezaplacení celé kupní ceny kupujícím je za zákonem stanovených podmínek (§ 517 odst. 1 obč. zák.) či účastníky dohodnutých (§ 48 odst. 1 obč. zák.) důvodem k odstoupení od smlouvy kupujícím, což má za následek zrušení smlouvy od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.), a nikoliv její neplatnost od počátku, nehledě již na to, že by v takovém případě, tedy byla-li by smlouva neplatná, nevznikla kupujícímu, který nezaplatil celou kupní cenu, povinnost platit smluvní pokutu (§ 544,

§ 545 obč. zák.), neboť tato povinnost může vzniknout jen v případě porušení smluvní povinnosti vyplývající z platně uzavřené smlouvy. Nejedná se tudíž o jiné vedlejší ujednání ve smyslu ust. § 610 obč. zák. (podle kterého může být zejména zřízeno např. právo zpětné koupě, výhrada vlastnictví, předkupní právo), mající povahu výhrady nebo podmínky (rozvazovací) směřující k zániku právního vztahu z kupní smlouvy. Kromě toho při dohodnuté výhradě či podmínce podle § 610 obč. zák. připouštějící zánik právního vztahu zaniká účinnost kupní smlouvy až uplatněním dohodnuté podmínky účastníkem smlouvy jednostranným právním úkonem adresovaným druhému účastníku smlouvy. Logicky nesprávná je proto i úvaha dovolatelů, že byla-li kupní smlouva

ze dne 20. 3. 1997 zrušena na základě smluvené výhrady nezaplacením druhé části kupní ceny, k obnově vlastnického práva žalované mohlo dojít jen v důsledku tohoto smluveného zrušení, nikoliv na základě odstoupení od této smlouvy , neboť mezi účastníky kupní smlouvy nedošlo k dohodě o zrušení smlouvy či k dohodě, že v případě nezaplacení některé ze splátek kupní ceny zaniká právní vztah založený kupní smlouvou (pouze v rozporu se zákonem ujednali, že v případě nezaplacení celé kupní ceny kupujícím ve stanoveném termínu se kupní smlouva stává neplatnou), a ke zrušení kupní smlouvy tedy mohlo dojít jen na základě ujednání, že prodávající má právo odstoupit od této kupní smlouvy, pokud nebude ve stanovené výši a době uhrazena celá kupní cena ve prospěch účtu prodávajícího , což původní žalovaná učinila.

Byla-li odstoupením od smlouvy dopisem právní předchůdkyně žalované ze dne 27. 8. 1997, zrušena kupní smlouva ze dne 20. 3. 1997 s účinky od počátku (§ 48 odst. 2 obč. zák.), nastává v právních vztazích účastníků smlouvy stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo. Zrušení smlouvy s účinky od počátku znamená nejen to, že smlouva ztrácí své právní účinky a že neposkytuje základ pro právní vztahy účastníků. Mezi účastníky smlouvy se zrušení smlouvy od počátku projevuje zejména tím, že se

od počátku obnovují jejich práva a povinnosti v té podobě, v jaké je měli k předmětu smlouvy před uzavřením smlouvy (tedy že se obnovuje původní stav), a to bez zřetele

k tomu, zda smlouva měla mít právní následky jen v podobě obligačních účinků nebo zda měla mít také věcněprávní účinky (nabytí vlastnického nebo jiného věcného práva); bylo-li na základě takto zrušené smlouvy plněno, jde o bezdůvodné obohacení získané plněním z právního důvodu, který odpadl, a každý z účastníků zrušené smlouvy je povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal (§ 457 obč. zák.).

Uvedené platí i v případě, že odstoupením byla zrušena s účinky od počátku kupní smlouva o převodu nemovitosti, podle které bylo vloženo vlastnické právo

do katastru nemovitostí.

Při smluvním převodu vlastnického práva k nemovitostem je právním důvodem nabytí vlastnictví (iustus titulus) smlouva a právním způsobem nabytí vlastnictví (modus acquirendi) vklad vlastnického práva podle této smlouvy do katastru nemovitostí (srov. § 133 odst. 2 obč. zák., § 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Zrušením kupní smlouvy o převodu vlastnictví k nemovitosti od počátku totiž s účinky od počátku zaniká právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti. Mezi účastníky kupní smlouvy je po zrušení smlouvy takový právní stav, jaký byl před uzavřením smlouvy, a to nejen z hlediska obligačních účinků smlouvy, ale i účinků věcněprávních. To se projevuje zejména tím, že prodávající (převodce) je nadále vlastníkem nemovitosti a že - bez zřetele k uzavřené kupní smlouvě - vlastně nikdy nepřestal být vlastníkem smlouvou převáděné nemovitosti. Na tomto závěru nic nemění ani to, že podle kupní smlouvy (později zrušené) bylo pro kupujícího (nabyvatele) vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo. Byla-li zrušena smlouva s účinky od počátku a nastává-li proto stejný právní stav, jako kdyby ke smlouvě vůbec nedošlo, i z hlediska věcněprávních účinků smlouvy ztrácí vlastnické právo vložené do katastru nemovitostí svůj právní podklad. Protože nabyvatel není vlastníkem nemovitosti a protože - z důvodu zrušení kupní smlouvy

s účinky od počátku - se jím vlastně ani nikdy nestal, byly zrušením kupní smlouvy od počátku odklizeny účinky vkladu vlastnického práva, provedeného na základě takové smlouvy. Není-li tu právní titul, na základě kterého kupující (nabyvatel) nabyl vlastnické právo k nemovitosti, nemůže mít vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, provedený na jeho základě, jakékoliv právní účinky pro právní poměry účastníků zrušené smlouvy - zaniklého právního titulu (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 3. 1998, sp. zn. 1 Odon 26/97, uveřejněný pod č. 77 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 9. 2000,

sp. zn. 21 Cdo 2204/99, Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, k výkladu ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2006, či rozsudek velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2006, sp. zn. 31 Cdo 1836/2005).

V posuzovaném případě promítnutí uvedeného právního názoru mimo jiné znamená, že obchodní společnost H. H., s. r. o., nebyla - vzhledem k tomu, že kupní smlouva ze dne 20. 3. 1997 byla s účinky od počátku zrušena - vlastníkem předmětných nemovitostí ani v době, kdy tyto nemovitosti prodala

V. M., neboť právní předchůdkyni žalované (a tedy i žalovanou) je třeba od počátku považovat za vlastníka těchto nemovitostí s tím, že jejím vlastníkem ani - bez zřetele ke vkladu vlastnického práva ve prospěch obchodní společnosti H. H., s. r. o., provedeného na základě kupní smlouvy ze dne 20. 3. 1997 - vlastně nikdy nepřestala být. Žalobci tedy kupními smlouvami ze dne 17. 8. 1998, ze dne 18. 5. 1999 a ze dne 13. 8. 1999 kupovali nemovitosti od nevlastníka a vlastnické právo nemohli platně nabýt, neboť V. M. na ně nemohl převést právo, které sám neměl. Okolnost, zda žalobci byli při uzavírání uvedených kupních smluv v dobré víře, že nemovitosti kupují od vlastníka, je zde nerozhodná. Dobrá víra nabyvatele v tomto směru má totiž právní význam jen tehdy, stanoví-li to zákon (srov. například § 486 obč. zák.); posuzovaná věc však mezi takové případy nepatří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, či Stanovisko občanskoprávního kolegia a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2006, k výkladu ustanovení § 48 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/2006).

Je-li vlastníkem předmětných nemovitostí podle zákona - jak vyplývá z výše uvedeného - žalovaná a nikoliv žalobci, odpovídá ustanovení čl. 11 Listiny základních práv a svobod postup soudů, kterým byla poskytnuta ochrana jejímu vlastnickému právu (formou určení vlastnického práva její právní předchůdkyně v řízení proti obchodní společnosti H. H., s. r. o., a to pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 30. 7. 2001, č. j. 4 C 8/2001 - 89), a jinak tomu nemůže být ani v daném řízení, když - jak je uvedeno shora - kupoval V. M. nemovitosti od nevlastníka (obchodní společnosti H. H., s. r. o.) a stejně tak tomu bylo i v případě žalobců, kteří je kupovali od V. M., jenž se jejich vlastníkem nestal. Námitky v dovolání, že žalovaná nesplnila povinnost vyplývající z ust. § 10 odst. 1 písm. d) zák. č. 344/1997 Sb. (správně zřejmě zák. č. 344/1992 Sb.) a že žalobu o určení vlastnického práva proti obchodní společnosti H. H., s. r. o., podala u soudu až zhruba po roce, přičemž kopii této žaloby nepředložila příslušnému katastrálnímu úřadu, nemohou na uvedených závěrech ničeho změnit.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné, a dovolání žalobců bylo proto zamítnuto (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaná má s ohledem na výsledek dovolacího řízení právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátkou za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), a snížená podle § 18 odst. 1 vyhlášky na polovinu], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném do 31. 8. 2006, v částce 75,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupkyně žalované doložila, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalované vedle odměny

za zastupování advokátkou a paušální částky náhrad výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování

a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 964,30 Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 6.039,30 Kč jsou žalobci povinni zaplatit - každý ve výši 3.019,60 Kč (po zaokrouhlení) - k rukám advokátky, která žalovanou v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. ledna 2007

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu