30 Cdo 3564/2010
Datum rozhodnutí: 18.01.2012
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 216/1994Sb., § 39 obč. zák.




30 Cdo 3564/2010

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. v právní věci žalobkyně J. V. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, proti žalovaným 1) K. S. , a 2) P. S. , zastoupeným JUDr. Zdeňkem Lissem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 5, Borovanského 2220/11, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 5 C 132/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2010, č.j. 27 Co 356/2008-108, takto:

Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. února 2010, č.j. 27 Co 356/2008-108, a usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 3. července 2008, č.j. 5 C 132/2008-42, se zrušují a věc se vrací v Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud Praha - východ (dále již soud prvního stupně ) usnesením ze dne 3. července 2008, č.j. 5 C 132/2008-42, výrokem I. rozhodl: Řízení se zastavuje , a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení částku 24.157,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich advokáta (výrok II.). Po skutkové stránce uzavřel, že mezi žalovanými jako kupujícími a žalobkyní jako prodávající byla dne 9. ledna 2007 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej blíže specifikovaných nemovitostí. V rámci článku X. této smlouvy se účastníci dohodli, že všechny spory, které vzniknou ze smlouvy nebo v souvislosti s ní, budou projednávány a rozhodnuty v rozhodčím řízení před senátem složeným ze tří rozhodců, zapsaných v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu ČR a jmenovaných v souladu s Jednacím řádem, Poplatkovým řádem a dalšími pravidly rozhodců zapsaných v seznamu rozhodců Rozhodčího soudu České republiky publikovanými na www.rozhodcisoud.net, se kterými se strany před podpisem této smlouvy seznámily a vyslovily souhlas s tím, že podle nich bude v řízení postupováno ve smyslu § 19 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. Strany se také výslovně dohodly, že ústního jednání a odůvodnění rozhodčího nálezu není třeba. Námitku žalobkyně o neplatnosti rozhodčí doložky z důvodů nemožnosti ustanovit senát okresní soud neshledal důvodnou, stejně jako další její námitku stran neplatnosti rozhodčí doložky z důvodu neexistence Jednacího řádu, když účastníci sami před podpisem smlouvy uvedli, že se s tímto Jednacím řádem seznámili a tento byl uveřejněn na internetu ke dni podpisu smlouvy a je k dispozici i dnes. Okresní soud dospěl také k závěru, že předmětná rozhodčí doložka je platná. S ohledem na skutečnost, že žalobkyně podala u okresního soudu dne 27. března 2008 žalobu, jíž se domáhá určení, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí s tím, že od kupní smlouvy ze dne 9. ledna 2007, kterou uvedené nemovitosti převáděla na žalované, odstoupila a že z vyložených důvodů je rozhodčí doložka neplatná, okresní soud dospěl k závěru, že v daném případě byly naplněny podmínky pro aplikaci § 106 odst. 1 o. s. ř., tedy že byly splněny podmínky pro zastavení řízení, neboť tato věc má být podle platné rozhodčí doložky projednána v rozhodčím řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze dále již ( odvolací soud ) usnesením ze dne 15. září 2008, č.j. 27 Co 356/2008-63, potvrdil usnesení soudu prvního stupně, které podle záhlaví usnesení odvolacího soudu bylo označeno jako usnesení Okresního soudu Praha západ ze dne 3.7. 2008, č.j. 5 C 132/2008-42. Ztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že žalovaný (správně žalovaní) vznesli námitku podle § 106 odst. 1 o. s. ř. včas. Přerušení řízení podle § 106 odst. 3 o. s. ř. nepřichází v daném případě úvahu, neboť soudní řízení započalo dříve, než řízení rozhodčí. Dospěl dále k závěru, že spor o určení vlastnictví k nemovitostem má nepochybně majetkovou hodnotu a že tudíž z hlediska § 2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále již zákon o rozhodčím řízení ), rozhodčí doložku bylo možno sjednat. Odvolací soud se neztotožnil s názorem žalobkyně, že odstoupením od kupní smlouvy zanikla také rozhodčí doložka, neboť jak správně podle odvolacího soudu uvedli žalovaní rozhodčí doložka má pouze procesní důsledky, jelikož upravuje zvláštní procesní vztahy účastníků. Ustanovení občanského zákoníku (včetně ustanovení o zániku smlouvy z důvodu odstoupení) na ní proto nedopadají. I kdyby hmotněprávní vztahy podle této smlouvy zanikly v důsledku odstoupení, rozhodčí doložka se ve vztahu ke sporům, na které měla dopadat, uplatní i nadále. Ohledně možnosti projednat v rozhodčím řízení žalobu, jejímž předmětem je určovací výrok, odkázal odvolací soud na právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. června 2007, sp. zn. 32 Odo 181/2006. Odvolací soud se rovněž vypořádal i s odvolací námitkou žalobkyně poukazující na neplatnost rozhodčí doložky z hlediska určení rozhodčího soudu a osob rozhodců. I v tomto směru odvolací soud odkázal na judikaturu dovolacího soudu, konkrétně na jeho usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, v němž dovolací soud zaujal právní názor, že není na závadu rozhodčí doložky, pokud odkazuje na seznam rozhodců vedený právnickou osobou, neboť i jiné soukromé subjekty, než stálé rozhodčí soudy, zřízené ve smyslu § 13 zákona o rozhodčím řízení mohou vést seznam rozhodců a vydávat pro účastníky rozhodčího řízení pravidla, kterými se rozhodci řídí. Z vyložených důvodů proto odvolací soud napadené usnesení okresního soudu jako věcně správné potvrdil a současně rozhodl také o nákladech dovolacího řízení.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. srpna 2009, č.j. 30 Cdo 4812/2008-97, usnesení Krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolacímu soudu vytkl vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) a zavázal odvolací soud k jejich odstranění.
Po následujícím řízení poté, co odvolací soud vytknuté vady řízení odstranil, usnesení ze dne 12. února 2010, č.j. 27 Co 356/2008-108, opětovně potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Pokud jde o odůvodnění zcela odkázal na své předchozí rozhodnutí.
Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, ve kterém se zcela ztotožnila se svým dovolání směřujícím proti usnesení odvolacího soudu ze dne 15. září 2008, č.j. 27 Co 356/2008-63, v němž namítá, že napadené rozhodnutí je v rozporu se zjištěnými skutečnostmi, provedenými důkazy a právním řádem ČR a je založeno na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně především zdůrazňuje, že v důsledku jejího odstoupení od kupní smlouvy zanikla samotná kupní smlouva a všechny podmínky v ní uvedené, tedy i eventuální dohoda o řešení sporu vyplývajících ze smlouvy o rozhodci, ať už byla či nebyla platně uzavřena. Dále zastává právní názor, že spor o určení vlastnictví není sporem ze smlouvy, ale sporem vyplývajícím ze správního řízení o vkladu vlastnictví, tedy z důvodu zápisu vlastnického práva na základě důvodu, který odpadl. Sporem se žalobkyně snaží revokovat správní rozhodnutí, a nikoli smlouvu. Uplatnění práva na určení vlastnictví není majetkovým sporem, byť má jistě svým způsobem majetkový dopad, ale jeho obsahem a důsledkem není majetek, ale vznik obnova práva. Rozhodci nemohou měnit správní rozhodnutí, výsledky správního řízení. Vlastnictví k nemovitostem nemůže vzniknout (zaniknout) na základě rozhodnutí rozhodců, tedy laického a nestátního elementu, protože to dále kromě správního řádu vylučuje i zákon č. 265/1992 Sb. Žádný právní předpis neumožňuje nikomu jinému, než státnímu orgánu, rozhodnout o vlastnictví k nemovitosti. Odkaz odvolacího soudu na (shora označené) rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 32 Odo 181/2006, je podle žalobkyně naprosto nesprávný, neboť toto uváděné rozhodnutí se týká určení neplatnosti smlouvy o spolupráci, tedy majetkový spor, zatímco předmětný spor se vůbec netýká platnosti či neplatnosti smlouvy samé, která zanikla. Žalobkyně dále uvádí, že jmenovaní rozhodci nemají žádný jednací či poplatkový řád a mohou se řídit jen zákonem o rozhodčím řízení. I kdyby stále existovala kupní smlouva, která má rozhodčí doložku, pak tato konkrétní rozhodčí doložka je zmatečná, neurčitá, a není podle ní možné jmenovat rozhodce, protože nejsou jasně dána pravidla určení rozhodců, a vystupuje zde neexistující subjekt, podle jehož pravidel se mají účastníci a rozhodci chovat. Taková rozhodčí doložka, která nabízí několik výkladů, nebo kterou lze vyložit různě, jak je patrné z jednání žalovaných, je neplatná od počátku podle § 37 obč. zák. Kdyby doložka byla platná a existovala by i po zániku smlouvy, v níž byla obsažena, pak by musela každá strana jmenovat rozhodce, a k nim by měla směřovat žaloba. Žalovaní ovšem podali žalobu nikoli u rozhodců, ale u Rozhodčího soudu České republiky, k. s., což vůbec nikdy nebylo smluveno v rozhodčí doložce, a nebylo vůlí účastníků. Z těchto důvodů žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), se nejprve zabýval přípustností dovolání.
K podmínkám řízení, jejichž absence má za následek zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř., patří i nedostatek pravomoci soudu. Pravomoc soudu k projednání věci není dána jak tam, kde v případech stanovených zákonem nepatří určitá věc do pravomoci soudu dříve, než skončí řízení u jiného orgánu, tak i v případech, kdy věc má být podle smlouvy účastníků projednána v řízení před rozhodcem za podmínek stanovených v § 106 odst. 1 o. s. ř. Ustanovení § 106 odst. 1 o. s. ř. se od obecné úpravy nedostatku podmínek řízení obsažené v § 104 o. s. ř. odchyluje zásadně jen v tom, že soud tuto překážku postupu řízení nezkoumá z úřední povinnosti, nýbrž jen na základě včasné námitky žalovaného. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 106 odst. 1 o. s. ř., je tedy přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud přitom vycházel ze závěrů usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1051/2004 ze dne 28.4.2005 [uveřejněného pod číslem 37/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz (dále již www.nsoud.cz )], od nichž nemá důvodů se odchýlit.
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).
Protože vady uvedené v ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. nebyly dovoláním vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají, předmětem přezkumu jsou pouze dovoláním vymezené právní otázky platnosti rozhodčí doložky, která neobsahuje určení konkrétního rozhodce, nýbrž (pouze) způsob jeho určení formou odkazu na interní dokumenty zpracované subjektem, který není stálým rozhodčím soudem, a dále z důvodu, že rozhodčí řízení se má řídit interními předpisy, které vydala právnická osoba, jež není stálým rozhodčím soudem, z hlediska výkladu ustanovení § 2, § 7 a § 13 ZRŘ.
Vzhledem k tomu, že judikatura Nejvyššího soudu nebyla ohledně uvedených právních otázek jednotná (srov. např. usnesení ze dne 31. července 2008, sp. zn. 32 Cdo 2282/2008, usnesení ze dne 29. září 2009, sp. zn. 23 Cdo 5129/2007, rozsudek ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 32 Cdo 2312/2007, in www.nsoud.cz) bylo v zájmu sjednocení judikatury uveřejněno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 45/2010 usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. května 2009, sp. zn. 12 Cmo 496/2008. Byl přijat názor, že pokud rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, anebo konkrétní způsob jeho určení, ale jen stanoví, že rozhodce bude určen jednou smluvní stranou ze seznamu rozhodců vedeného právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným ve smyslu § 13 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že rozhodčí řízení bude probíhat podle pravidel vydaných touto právnickou osobou, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná pro obcházení zákona. Posléze velký senát Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 (in www.nsoud.cz), judikoval, že jestliže rozhodčí smlouva neobsahuje přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, ale v této souvislosti pouze odkazuje na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, pak je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro rozpor se zákonem.
Tyto judikované závěry lze přitom použít i v projednávané věci, neboť i v tomto případě způsob určení rozhodce byl vázán na rozhodčí řád zpracovaný právnickou osobou (Rozhodčího soudu České republiky, k.s., se sídlem v Praze 1, Štěpánská 633/49), která není stálým rozhodčím soudem. Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud proto napadené usnesení podle ustanovení § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil, aniž by se již musel zabývat dalšími námitkami žalobkyně. Protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil Okresnímu soudu Praha - východ k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů, vzniklých v novém řízení a v dovolacím řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1, část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 18. ledna 2012
JUDr. Pavel V r c h a, v. r.
předseda senátu