30 Cdo 3551/2016
Datum rozhodnutí: 25.01.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 39 o. s. ř.



30 Cdo 3551/2016
U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyň a) J. M. , a b) Z. V. , zastoupených Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 51, proti žalovaným 1) T. K. , a 2) Ing. M. K. , zastoupeným Mgr. Danielem Tomíčkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Jurečkova 643/20, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ze Zlíně pod sp. zn. 35 C 353/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 15. března 2016, č. j. 60 Co 56/2016-163, takto:

I. Dovolání žalovaných se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Zlíně (dále již soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 8. září 2015, č. j. 35 C 353/2014-104, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhaly určení, že žalobkyně a) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 2/3 a žalobkyně b) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6, k pozemku zastavěná plocha a nádvoří o výměře 160 m , souč ástí pozemku je stavba , část obce Z., způsob využití rod. dům, stavba stojí na pozemku a své spoluvlastnické podíly k pozemku zahrada o výměře 454 m - vše zapsáno na LV č. 3711 pro obec a katastrální území Z., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřad pro Z., Katastrální pracoviště Z. (dále již nemovitosti na LV č. 3711 ). Kromě toho se žalobkyně a) domáhala určení, že je vlastnicí pozemku zahrada o výměře 161 m a trvalý travní porost o výměře 416 m - vše zapsáno na LV č. 4922 pro obec a katastrální území Z., v katastru nemovitostí u Katastrálního úřad pro Z., Katastrální pracoviště Z. (dále již nemovitosti na LV č. 4922 ), [nemovitosti na LV č. 3711 a nemovitosti na LV čl. 4922 dále společně jako předmětné nemovitosti ].
Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění: Dne 14. září 2009 uzavřely žalobkyně se společností JMT Group cz, s. r. o., jejíž jednateli byli žalovaní, smlouvu o administrativních a organizačních činnostech spojených s poskytnutím úvěru (dále již smlouva o administrativních a organizačních činnostech spojených s poskytnutím úvěru ), na základě které se žalobkyně zavázaly zaplatit společnosti JMT Group cz, s. r. o. odměnu ve výši 199.500 Kč. Na základě této smlouvy byla mezi žalobkyněmi a společností JMT Group cz, s. r. o. dne 30. září 2009 uzavřena smlouva o úvěru ve výši 1.449.700 Kč (dále již smlouva o úvěru ). Následně bylo zřízeno zástavní právo k předmětným nemovitostem ve prospěch společnosti JMT Group cz, s. r. o., jako zástavního věřitele. Dne 1. února 2010 žalobkyně jako prodávající a žalovaní jako kupující uzavřeli kupní smlouvy, kterou žalobkyně prodaly své spoluvlastnické podíly nemovitostem na LV č. 3711 za kupní cenu ve výši 2.200.000 Kč, která měla být zaplacena společnosti GMT Group cz, s. r. o. Dále žalobkyně a) uzavřela s žalovanými stejného dne kupní smlouvu, kterou jim prodala svůj spoluvlastnický podíl k nemovitostem na LV č. 4922 za kupní cenu ve výši 300.000 Kč, která měla být zaplacena společnosti GMT Group cz, s. r. o. (dále společně jako kupní smlouvy ).
Dne 1. února 2010 žalobkyně uzavřely s žalovanými nájemní smlouvu (dále již nájemní smlouva ), jejímž předmětem byly nemovitosti na LV č. 3711. Nájemní smlouva byla uzavřena na dobu určitou od 1. února 2010 do 30. dubna 2010 s automatickým prodloužením o tři měsíce v případě placení nájemného řádně a včas. Dne 1. února 2010 žalovaní jako budoucí prodávající a žalobkyně jako kupující uzavřeli smlouvu o budoucí kupní smlouvě o prodeji nemovitostí (dále již smlouva o budoucí kupní smlouvě ), podle které se žalovaní zavázali nejpozději do 1. února 2012 uzavřít se žalobkyněmi kupní smlouvu, na jejímž základě měly svůj podíl ve výši 5/6 na nemovitostech 1 prodat za kupní cenu ve výši 2.200.000 Kč a navýšenou o daň z převodu nemovitostí, přičemž součástí této smlouvy bylo i ujednání o možnosti budoucích prodávajících (tedy žalovaných) odstoupit od této smlouvy v případě, že budoucí kupující (žalobkyně) nebudou hradit nájemné řádně a včas. Dne 1. února 2010 byla mezi žalobkyněmi a společností JMT Group cz, s. r. o. uzavřena dohoda o narovnání (dále již dohoda o narovnání ), na jejímž základě byla upravena vzájemná práva smluvních stran následovně: žalobkyně se zavázaly zaplatit společnosti JMT Group cz, s. r. o. částku v celkové výši 2.500.000 Kč, která se skládá z následujících dílčích částí:

(i) částka 1.449.700 Kč jako jistina a úrok ze smlouvy o úvěru, (ii) částka 199.500 Kč jako odměna ze smlouvy o administrativních a organizačních činnostech spojených s poskytnutím úvěru,
(iii) částka 550.000 Kč jako smluvní pokuta ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o administrativních a organizačních činnostech spojených s poskytnutím úvěru
(iv) částka 265.295 Kč jako úrok z prodlení od 1. 1. 2010 a
(v) částka 35.505 Kč jako daň z převodu nemovitostí z kupní smlouvy.
Soud prvního stupně dále zjistil, že dne 1. června 2010 žalovaní odstoupili od smlouvy o budoucí kupní smlouvě.
Po právní stránce soud prvního stupně vyhodnotil kupní smlouvy uzavřené mezi žalobkyněmi a žalovanými dne 1. února 2010 jako platné, což opřel zejména o zjištění, že pohledávka společnosti JMT Group cz, s. r. o., vyplývá z úvěrové smlouvy, která byla uzavřena dne 14. září 2009, zatímco kupní smlouvy byly uzavřeny až 1. února 2010, tedy s odstupem téměř pěti měsíců. Podle soudu prvního stupně nelze vysledovat úmysl věřitele, resp. žalovaných jako osob věřiteli blízkých, získat nemovitosti do svého vlastnictví : Nelze totiž pominout, že byť ve stejný den jako kupní smlouva na předmětné nemovitosti...byla uzavřena smlouva o budoucí kupní smlouvě o prodeji předmětných nemovitostí ze strany žalovaných žalobkyním a také nájemní smlouva, přičemž pokud by žalobkyně dodržely sjednané podmínky, k jejichž splnění se zavázaly dobrovolně, svobodně, nikoliv pod nátlakem, tak by své vlastnické právo k předmětným nemovitostem získaly zpět. Soud prvního stupně tak uzavřel, že žalobkyně své vlastnické právo k předmětným nemovitostem pozbyly a rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
K odvolání žalobkyň Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně (dále již odvolací soud ) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že určil, že žalobkyně a) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 2/3 k nemovitostem na LV. č. 3711 a výlučnou vlastnicí nemovitostí na LV č. 4922 (výrok I.), a že žalobkyně b) je vlastnicí spoluvlastnického podílu o velikosti 1/6 k nemovitostem na LV. č. 3711. Současně rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výroky II. a III).
Odvolací soud po zopakování a doplnění dokazování, s odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud či dovolací soud ) a Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) konstatoval, že podle § 39 obč. zák. jsou pro rozpor se zákonem, resp. pro jeho obcházení neplatné jakékoliv pojmenované smlouvy jimiž je ve svém důsledku sjednána tzv. propadná zástava, tj. uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu v rozporu s účelem zástavního práva připadne zástava do vlastnictví.
Odvolací soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. září 2008, sp. zn. 21 Cdo 3997/2007, dále konstatoval, že stejně je třeba nahlížet na kupní smlouvu, podle níž od zástavního dlužníka odkoupí zastavené nemovitosti osoba zástavnímu věřiteli blízká či osoba jednající ve shodě se zástavním věřitelem, přičemž vyplacením sjednané kupní ceny a nikoliv z výtěžku prodeje zástavy je uspokojena pohledávka zástavního věřitele. Podle odvolacího soudu je situace popsaná ve výše uvedeném rozhodnutí Nejvyššího soudu téměř totožná s okolnostmi posuzovaného případu. Původní závazek žalobkyň vyplývající ze smlouvy o úvěru a smlouvy o administrativních a organizačních činnostech spojených s poskytnutím úvěru byl nahrazen závazkem žalobkyň zaplatit společnosti JMT Group cz, s. r. o. částku 2.500.000 Kč nejpozději do 1. března 2010, vyplývajícím z dohody o narovnání. Ve stejný den, jako byla uzavřena dohoda o narovnání (a před splatnostní částky, kterou měly žalobkyně na základě dohody o narovnání zaplatit žalovaným), byly uzavřeny kupní smlouvy, na základě kterých mělo dojít k převodu předmětných nemovitostí. Kupní cena se přitom shodovala s výší závazku žalobkyň plynoucího z dohody o narovnání a kupujícími měla být kupní cena zaplacena k rukám zástavního věřitele, tj. společnosti JMT Group cz, s. r. o. S ohledem na výše uvedené odvolací soud dovodil: Vzhledem k tomu, že současně byly uzavřeny smlouvy o budoucích kupních smlouvách o zpětném prodeji nemovitostí z žalovaných na žalobkyně, ve spojení se skutečností, že následně došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, lze dovodit úmysl zástavního věřitele obejít zákon záměrným použitím prostředků, které samy o sobě nejsou zákonem zakázány, v jejichž důsledku však bude dosaženo stavu právního normou nežádoucího (obdobně nález Ústavního soudu II. ÚS 119/01). Posuzováno v kontextu ostatních smluvních ujednání souběžně uzavřených bylo jejich výsledkem nepřípustné propadnutí zástavy, resp. nastolení zákonem nepřípustného stavu, kdy pohledávka zástavního věřitele byla uspokojena nikoliv z výtěžku prodeje zástavy, nýbrž vyplacením sjednané kupní ceny Z okolností je evidentní, že primárním účelem kupních smluv nebylo získat nemovitosti do svého vlastnictví, nýbrž uspokojit pohledávku zástavního věřitele jako osoby s kupujícími personálně propojené tím, že sjednaná kupní cena rovnající se výši zajištěné pohledávky byla uhrazena zástavnímu věřiteli. Pohledávka zajištěná zástavním právem tím byla uspokojena, načež došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí. Skutečný účel kupních smluv ze dne 1. 2. 2010 směřoval k tomu, aby převodem předmětných nemovitostí byla přímo vyplacením sjednané kupní ceny a nikoliv z výtěžku prodeje zástavy uspokojena pohledávka zástavního věřitele. Skutečným smyslem kupních smluv bylo nastolení obdobného právního stavu, jaký by nastal při sjednání tzv. propadné zástavy ve prospěch zástavního věřitele. Odvolací soud rovněž poukázal na to, že s ohledem na uzavření budoucí kupní smlouvy skutečným úmyslem žalovaných nebylo získat nemovitosti do svého vlastnictví, nýbrž prostřednictvím vyplacení sjednané kupní ceny uhradit pohledávku zástavního věřitele, s ním byli a jsou žalovaní personálně propojeni.
Odvolací soud tak shledal kupní smlouvy ze dne 1. února 2010 absolutně neplatné pro rozpor s účelem zákona podle § 39 o. z., načež změnil rozsudek soudu prvního stupně, jak bylo uvedeno výše.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní (dále též dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Jeho přípustnost dovozují z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že dle názoru žalovaných ještě nebyla řešena situace, kdy uzavření kupních smluv předcházelo uzavření dohody o narovnání mezi zástavci a zástavním věřitelem. Dovolatelé dále v této souvislosti uvádějí, že odvolací soud si měl dopad uzavření dohody o narovnání vyhodnotit, a právní otázku tzv. propadné zástavy posoudit jinak.
Dovolatelé uvádějí, že uzavřením dohody o narovnání původní závazky vyplývající ze smlouvy o úvěru a ze smlouvy o administrativních a organizačních činnostech spojených s poskytnutím úvěru zanikly a byly nahrazeny závazkem na zaplacení částky 2.500.000 Kč. Uzavřením dohody o narovnání rovněž zaniklo zástavní právo zřízené zástavní smlouvou. Z tohoto dovolatelé dovozují, že pokud zaniklo zástavní právo, a společnost JMT Group cz, s. r. o. již nebyla zástavním věřitelem, nemůže zde dojít k realizaci tzv. propadné zástavy , a to zejména s ohledem na to, že obě kupní smlouvy byly uzavřeny teprve poté, co žalobkyně zástavním právem zajištěný závazek vyplývající ze smlouvy o úvěru v řádném termínu, tj. do 31. prosince 2009, neuhradily. V této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2015, sp. zn. 29 Cdo 997/2012.
Dovolatelé dále uvádějí, že jde o propadnou zástavu v situaci, kdy zástavce uzavírá se zástavním věřitelem kupní smlouvu současně se smlouvou, ze které vzniká závazek zajišťovaný zástavním právem. Na druhou stranu vysvětlují, že zástavní věřitel (nebo osoba jemu blízká) není omezen uzavřít se zástavním dlužníkem kupní smlouvu, na základě které má na zástavního věřitele (či osobu jemu blízkou) přejít předmět zástavy, pokud pohledávka nebyla uhrazena v řádném termínu. V této souvislosti dovolatelé odkazují na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003. Podle dovolatelů se v posuzovaném případě jedná o podobnou situaci. Závazky žalobkyň zajišťované zástavním právem byly splatné dne 31. prosince 2009. Teprve po jejich neuhrazení žalobkyněmi včas byla uzavřena dohoda o narovnání a kupní smlouvy, na základě kterých došlo k převodu předmětných nemovitostí na žalované, přičemž kupní cena byla použita k úhradě závazku žalobkyň vůči JMT Group cz, s. r. o. Podle dovolatelů byly kupní smlouvy uzavřeny až 18. a 19. února 2010, nikoli tedy 1. února 2010, jak zjistil odvolací soud (a před ním soud prvního stupně), přičemž kupní smlouvy souvisely s dohodou o narovnání a teprve poté, kdy žalobkyně po splatnosti zástavním právem zajištěného závazku byly v prodlení s jeho úhradou, dohodly se žalobkyně s JMT Group cz, s. r. o. a žalovanými, že dojde k převodu nemovitostí na žalované a k zániku závazků žalobkyň vůči JMT Group cz, s. r. o. , což podle dovolatelů vylučuje posouzení dané situace jako sjednání tzv. propadné zástavy, na čemž nemůže nic změnit ani fakt, že splatnost částky 2.500.000 Kč podle dohody o narovnání byla sjednána na 1. března 2010.
Dovolatelé dále považují za nepochybné, že smyslem kupních smluv na prodej nemovitostí byl jednak převést vlastnické právo na žalované a zároveň úhrada závazků žalobkyň vůči JMT Group cz, s. r. o. Ve vztahu ke smlouvě o budoucí kupní smlouvě pak dovolatelé uvádějí, že z této smlouvy toliko vyplývá, že žalobkyně měly zájem převést předmětné nemovitosti do vlastnictví žalovaných, přičemž měly možnost tyto nemovitosti zpět odkoupit. Podle dovolatelů nelze z tohoto dovodit rozpor s dobrými mravy a sjednání tzv. propadné zástavy. Budoucí kupní cena byla sjednána ve stejné výši jako v kupní smlouvě, jíž měly být převedeny nemovitosti na LV č. 3711, přičemž předmětem zpětného odkupu již neměly být nemovitosti na LV č. 4922. Kupní cena dohodnutá v kupních smlouvách nebyla nijak podhodnocena, naopak byla o něco vyšší, než cena obvyklá. Závěrem dovolatelé navrhli, aby dovolací soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, resp. aby rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá a zavázal žalobkyně k úhradě nákladů řízení žalovaných.
Žalobkyně se ve svém stručném vyjádření k dovolání žalobců omezily pouze na konstatování, že se odvolací soud neodchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když úmyslem personálně spojených osob bylo obejití ustanovení o zástavním právu, kterým se běžně zajišťují závazky dlužníka, načež navrhly, aby dovolání žalovaných bylo jako nedůvodné zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání žalovaných není ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné.
Dovolatelé předpoklad přípustnosti svého dovolání vymezili tvrzením, že (v rozhodovací praxi dovolacího soudu) ještě nebyla řešena situace, kdy uzavření kupních smluv předcházelo uzavření dohody o narovnání mezi zástavci a zástavním věřitelem , čímž ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy tvrdí, že právní otázka uzavření dohody o narovnání mezi zástavcem a zástavním věřitelem z hlediska posuzování neplatnosti právního úkonu z důvodu existence tzv. propadné zástavy v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Dovolatelé ovšem pomíjejí, že jimi tvrzená dohoda o narovnání nebyla jedinou (výlučnou) právní okolností, k níž odvolací soud při posuzování platnosti uzavření předmětných kupních smluv vycházel, nýbrž že tvořila jeden z více odvolacím soudem zohledněných právních úkonů, které odvolací soud s přihlédnutím k jím přiměřeně použité judikatuře na zjištěný skutkový stav reflektoval při posuzování právního důsledku, tj. zda v souhrnu uvedené převodní smlouvy vykazovaly obcházení zákona ve smyslu § 39 obč. zák. či nikoliv.
Z konstantní judikatury dovolacího soudu se k problematice tzv. propadných zástav podává, že smlouva, jejímž skutečným smyslem je sjednání tzv. propadné zástavy (uspokojení pohledávky zástavního věřitele tím, že mu připadne zástava do vlastnictví), je neplatná (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. prosince 2001, sp. zn. 22 Cdo 1273/2000, a ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2013, sp. zn. 30 Cdo 1783/2013; všechna zde označená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http:nsoud.cz , a rozhodnutí Ústavního soudu na jeho internetových stránkách http://nalus.usoud.cz ). O sjednání propadné zástavy se jedná tehdy, jestliže je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003). Takto mohla být sjednána propadná zástava i kupní smlouvou o převodu vlastnického práva k nemovitostem, pokud kupní smlouva měla zajistit splnění dosud nesplatného dluhu a nemovitost by přešla do vlastnictví kupujícího věřitele v případě jeho nezaplacení (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2009, sp. zn. 22 Cdo 3945/2007).
Jestliže odvolací soud s ohledem na učiněná skutková zjištění, která v dovolacím řízení nelze revidovat, uzavřel, že Z okolností je evidentní, že primárním účelem kupních smluv nebylo získat nemovitosti do své vlastnictví, nýbrž uspokojit pohledávku zástavního věřitele jako osoby s kupujícími personálně propojené tím, že sjednaná kupní cena rovnající se výši zajištěné pohledávky byla uhrazena zástavnímu věřiteli , kdy (opět podle zjištění odvolacího soudu) Pohledávka zajištěná zástavním právem tím byla uspokojena, načež došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí , to vše v situaci, kdy současně byly uzavřeny smlouvy o budoucích kupních smlouvách o zpětném prodeji nemovitosti z žalovaných (personálně propojených se zástavním věřitelem) na žalobkyně, ve spojení se skutečností, že následně došlo k výmazu zástavního práva z katastru nemovitostí, pak odvolacím soudem učiněný právně kvalifikační závěr, že z uvedeného lze dovodit úmysl zástavního věřitele obejít zákon záměrným použitím prostředků, které samy o sobě nejsou zákonem zakázány, v jejichž důsledku však bude dosaženo stavu právní normou nežádoucího (obdobně nález Ústavního soudu II. ÚS 119/01) , odpovídá (v daných skutkových poměrech případu) zohlednění právně významných okolností (celému souboru odvolacím soudem konstatovaných právních úkonů, které odvolací soud jednotlivě a v jejich vzájemných souvislostech reflektoval ve vztahu k vyústění předmětného majetkového transferu). Pokud dovolatelé vycházejí z jiné skutkové verze případu a v důsledku toho dovozují z tohoto jimi sledovaného skutkového základu jiný právně kvalifikační závěr, než ke kterému dospěl odvolací soud, pak za této situace nelze dovodit přípustnost jejich dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř.
Nad rozsah výše uvedeného nutno zdůraznit, že i kdyby odvolací soud skutková zjištění založil toliko na závěru, že s ohledem na předmětné právní jednání došlo k zániku zástavního práva, pak zbývající skutkové okolnosti (právě s ohledem na smluvní ujednání o zpětném převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem na žalobkyně) by nutně musely vést k úvaze o neplatnosti převodních smluv podle § 39 obč. zák., a to z důvodu obcházení právního institutu zajišťovacího převodu vlastnického práva ve smyslu § 553 obč. zák. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1685/2014).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
I když výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí obsahovat odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.), dovolací soud v tomto směru pouze ve stručnosti poznamenává, že při rozhodování o těchto nákladech řízení přihlédl k tomu, že žalobkyně ve svém velmi stručném vyjádření k dovolání žalovaných pouze odkázaly (jako na věcně správné) rozhodnutí odvolacího soudu, aniž by rozebíraly žalovanými uplatněnou dovolací argumentaci. Z tohoto důvodu proto dovolací soud nepovažoval výdaj žalobkyň, související s jejich písemným vyjádřením k dovolání, za účelně vynaložený, což se v konečném důsledku promítlo do výrokové (nákladové) znělky tohoto usnesení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. ledna 2017

JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu