30 Cdo 3543/2006
Datum rozhodnutí: 31.01.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3543/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Karla Podolky v právní věci žalobce J. B., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice - Ministerstvu České republiky, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 105/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. září 2005, č.j. 1 Co 256/2005-118, t a k t o :


I. Dovolání žalobce se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2005, č.j. 1 Co 256/2005-118,


k odvolání žalobce podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. dubna 2005, č.j. 16 C 105/2002-100, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná byla uznána povinnou uveřejnit v P. l. formou placené inzerce tento text: Omluva J. B.. Ministerstvo České republiky, jakožto organizační složka státu, se tímto omlouvá J. B. za tvrzení, že se J. B. neštítí nařknout jiné osoby z křivé výpovědi a podsouvá orgánům činným v trestním řízení zfalšované listinné důkazy, které mají svědčit o jeho nevině. Ministerstvo České republiky, jakožto organizační složka státu, výše uvedená tvrzení jako nepravdivá odvolává. , a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud též rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.


Žalobce zásah do svých osobnostních práv spatřoval v tom, že státní zástupce Okresního státního zastupitelství v S. jej v obžalobě v trestní věci vedené


u Okresního soudu v Semilech pod sp.zn. 4 T 383/2002 osočil, že se neštítí nařknout jiné osoby z křivé výpovědi a podsouvá orgánům činným v trestním řízení zfalšované listinné důkazy, které mají svědčit o jeho nevině.


Odvolací soud především poukázal na skutečnost, že státní zástupce je podle


§ 12 trestního řádu jedním z orgánů činných v trestním řízení, přičemž podle § 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství (ve znění pozdějších změn a doplňků) je představitelem zájmů státu. Jeho jménem podává obžalobu v trestním řízení a plní povinnosti, kterému v souvislosti s tím ukládá trestní řád.


Při posouzení věci odvolací soud odkázal na znění ustanovení § 11 (násl.) občanského zákoníku (dále jen o.z. ). Současně konstatoval, že existují okolnosti, které vylučují neoprávněnost zásahu proti osobnosti fyzické osoby. Jestliže státní zástupce (popsaným způsobem) hodnotil nepříznivě osobnost žalobce jako tehdejšího obviněného, činil tak při výkonu svého práva podávat za stát obžalobu. V tomto případě nelze považovat uvedení difamujících skutkových tvrzení či hodnocení za neoprávněný zásah do cti.


Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupci žalobce dne 24. listopadu 2005, přičemž právní moci nabyl téhož dne.


Rozsudek Vrchního soudu v Praze žalobce napadl včasným dovoláním dne


21. prosince 2005 (§ 241b odst. 3 o.s.ř.), doplněným podáním jemu soudem ustanoveného zástupce ze dne 21. června 2006. Přípustnost tohoto dovolání dovozuje z naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., když má zato, že otázkou zásadního právního významu je, zda úřední licence orgánu činného v trestním řízení při veškerých aktech tohoto řízení je absolutní, nebo je omezená zásadou přiměřenosti. Podává je z důvodu vymezeného ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Dovolatel zejména poukazuje na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení jsou nadány úřední licencí k zásahům do osobnostních práv fyzických osoby. Otázkou však je, zda každý akt takového orgánu v trestním řízení činěný v rámci zákonných zmocnění je (vždy) bez dalšího oprávněným zásahem do osobnostních práv, anebo zda jsou tyto orgány (současně) vázány zásadou přiměřenosti. V souzené věci státní zástupce tuto zásadu porušil, ač byl oprávněn v obžalobě uvést svůj náhled


na skutkový stav trestní věci a hodnocení osoby obviněného. Měl se vyvarovat předkládání nepodložených či sporných informací, které nejsou pro rozhodnutí soudu potřebné, a které se rozhodl dále neprověřovat. V této souvislosti nemohl používat expresivních a emotivních výrazů, jak to ve vztahu k žalobci činil v souzeném případě. Nešetřil tak práva obviněného (žalobce). Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud ČR napadený rozsudek zrušil, a aby věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.


K dovolání nebylo podáno případné vyjádření.


Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu


- jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak, než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil


(§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.),


- jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle poslední z již uvedených možností, a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).


Dovolání v této věci není přípustné podle ustanovením § 237 odst. 1 písm. a)


a b) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem nebyl změněn rozsudek soudu prvního stupně, resp. rozsudku soudu prvního stupně nepředcházel jiný, a odvolacím soudem později zrušený rozsudek téhož soudu.


Není-li dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., je proti němu dovolání přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.). Kdy jde o rozsudek po právní stránce zásadního významu, se příkladmo uvádí v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. Rozhodnutí odvolacího soudu tak má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem současně mimo jiné je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí ve věci určující význam.


Tak tomu však v souzené věci není.


Předmětné dovolání vychází z dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Ten dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá


na nesprávném právním posouzení věci, t.j. je poznamenáno nesprávným právním posouzením. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, kdy soud buď použije jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikuje správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyloží. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu.


Soudy obou stupňů podanou žalobu posuzovaly podle ustanovení § 13 o.z., podle něhož má fyzická osoba právo se zejména domáhat, aby bylo upuštěno


od neoprávněného zásahu do práva na ochranu její osobnosti, aby byly odstraněny následky těchto zásahů a aby bylo dáno přiměřené zadostiučinění (odst. 1 tohoto ustanovení) s tím, že pokud by se nejevilo postačujícím toto (morální) zadostiučinění proto, že byla ve značné míře snížena důstojnost fyzické osoby nebo její vážnost


ve společnosti, má fyzická osoba právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích (odstavec 2 citovaného ustanovení).


Ke vzniku občanskoprávních sankcí za nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti fyzické osoby podle § 13 o.z. musí být jako předpoklad odpovědnosti splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo jen ohrožení osobnosti fyzické osoby v její fyzické a morální integritě. Tento zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí zde být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem


a neoprávněností (protiprávností) zásahu. Nenaplnění kteréhokoliv z těchto předpokladů vylučuje možnost nástupu sankcí podle ustanovení § 13 o.z. Neoprávněným zásahem je zásah do osobnosti fyzické osoby, který je v rozporu s objektivním právem, t.j.


s právním řádem. U některých zásahů, byť se zdánlivě třeba jevících tak, že odporují objektivnímu právu, je přesto není možno posuzovat jako neoprávněné. Podstatou je existence okolností vylučujících neoprávněnost zásahu. Okolnosti, které mají tyto právní následky, a jež vycházejí z hodnocení závažnosti, významu a funkce vzájemně si kolidujících porovnávaných zájmů dotčené fyzické osoby na jedné straně a zvláštních veřejných zájmů na straně druhé, jsou buď obsaženy přímo v právních normách anebo


z nich vyplývají.


O neoprávněný zásah do osobnosti fyzické osoby nejde pravidelně mimo jiné tehdy, kdy je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem (obdobně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. prosince 2004, č.j. 30 Cdo 1526/2004-68). Takový zásah do osobnostních práv ovšem zůstává povoleným


za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Takováto licence není dána především tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Současně je nutno připomenout skutečnost, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je třeba posuzovat sporná vyjádření (např. právě orgánů činných v trestním řízení) v jejich kontextu a zejména se zřetelem k funkci, kterou rozhodnutí (resp. jiné opatření), v němž se sporná vyjádření nacházejí, plní (srovnej např. rozsudek Daktaras proti Litvě ze dne 10. října 2000, stížnost č. 42095/98, odst. 44). Právě tento kontext je třeba brát v úvahu


i v souzeném případě, jak ostatně správně fakticky učinil i odvolací soud. Dovolatelem namítanou pasáž obžaloby státního zástupce je třeba chápat právě v kontextu vysvětlení důvodů a okolností hodnocení osoby obviněného (žalobce). Nelze proto dovodit, že by tak bývalo bylo neoprávněně zasaženo do jeho osobnostních práv.


Jestliže s přihlédnutím ke konkrétně zjištěnému skutkovému stavu, soud druhého stupně věc posoudil zákonu odpovídajícím způsobem, pak při vázanosti dovolacího soudu důvody podaného dovolaní, není možno považovat napadené rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, jak to má


na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.


Protože tak není dán žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c/ téhož zákona). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).


Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, avšak žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 31. ledna 2007


JUDr. Pavel Pavlík, v.r.


předseda senátu