30 Cdo 3527/2014
Datum rozhodnutí: 28.01.2015
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř., § 43 odst. 2 o. s. ř., § 79 odst. 1 o. s. ř., § 42 odst. 4 o. s. ř., § 43 odst. 1 o. s. ř., § 243e odst. 1,2 o. s. ř., § 226 odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 1 o. s. ř., § 53 o. s. ř.



30 Cdo 3527/2014

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Františka Ištvánka, v právní věci žalobce AZYS Trading, a.s. , identifikační číslo organizace 273 69 480, se sídlem v Praze 10, Na Výsluní 201/13, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , identifikační číslo osoby 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody ve výši 1,065.729.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 66/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2014, č.j. 58 Co 491/2013-53, t a k t o:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2013, č.j. 23 C 66/2013-19, se zastavuje.
II. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2014, č.j. 58 Co 491/2013-53, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2013, č.j.. 23 C 66/2013-19, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 2. ledna 2014, č.j. 58 Co 491/2013-53, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 10. září 2013, č.j. 23 C 66/2013-19, kterým byla žaloba ze dne 26. 3. 2013, doplněná podáním ze dne 6. 8. 2013, odmítnuta, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Žalobce se žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody ve výši 1,065.729.000,- Kč s příslušenstvím, která mu měla být způsobena v důsledku zamítnutí žaloby v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 2/2008 a odvolacím řízením vedeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 20 Co 307/2011, přičemž žalobce poukázal na souvislost s nezákonným konkurzním řízením vedeným u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 46 K 4/2000 a dále řízeními vedenými u téže soudu pod sp. zn. 44 Cm 80/2007 a 42 Cm 10/2009.
Soud prvního stupně žalobu posoudil jako nejasnou, neurčitou především ohledně nedostatečné specifikace konkrétního nesprávného úředního postupu či nezákonného rozhodnutí ve vztahu k uvedeným řízením a tvrzené škodě, a za nejasnou tak byla shledána též i příčinná souvislost mezi v žalobě označenou příčinou a tvrzeným následkem. Soud vyzval žalobce usnesením ze dne 2. 7. 2013, č.j. 23 C 66/2013 9, k odstranění v usnesení vytčených vad žaloby, k čemuž mu poskytl přiměřenou lhůtu s poučením, že nebudou-li vytýkané vady žaloby odstraněny, soud žalobu odmítne. Žalobce na výzvu reagoval podáním ze dne 6. 8. 2013, které však k potřebné konkretizaci a určitosti podání nepřispělo, neboť nad rámec žaloby žádná nová ani zpřesňující tvrzení nepřineslo.
Přes obsáhlost žalobních tvrzení dospěl soud prvního stupně k závěru, že z hlediska skutkového vylíčení nesprávného úředního postupu či postupů (případně nezákonných rozhodnutí) ve vazbě k nároku samotnému, bylo podání kusé a neurčité. Nadále zůstalo nejasné, jaká škoda měla být tím kterým nesprávným úředním postupem (rozhodnutím) způsobena. Žalobce odkazoval na řadu soudních řízení, aniž dostatečně specifikoval, co bylo jejich předmětem a jaký konkrétní vztah měly k žalovanému nároku, přičemž samotné vymezení nesprávných úředních postupů bylo zcela neurčité a nebylo tedy ani zřejmé, v čem má spočívat příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem, a vznikem škody, tedy proč se žalobce domníval, že nebýt jednání soudu, ke škodě by nedošlo. Ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu za škodu žalobce (přes výzvu) řádně nevymezil žádný. Soud tak uzavřel, že předmět řízení je vymezen natolik kusým a neurčitým způsobem, že žalobu nelze projednat, a proto ji odmítl.
Odvolací soud nejprve uzavřel, že věc nerozhodoval vyloučený soudce.
Odvolací soud se dále ztotožnil s postupem soudu prvního stupně spočívajícím v tom, že soud vyzval žalobce k doplnění žalobních tvrzení ohledně specifikace toho, kdy a v jaké výši vznikla žalobci škoda. Odvolací soud poukázal na to, že je třeba jednoznačná individualizace skutku, ze kterého by šlo následně dovodit, zda se jedná o skutek, na jehož základě lze dovodit odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup. Odvolací soud uzavřel, že žaloba nemá náležitosti vymezené dle ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř., a soud prvního stupně proto postupoval zcela správně dle § 43 o. s. ř., když podání jako neprojednatelné odmítl.
Žalobce (dále jen dovolatel ) napadl dovoláním jak usnesení odvolacího soudu, tak i usnesení soudu prvního stupně, přičemž není pochyb, že jsou tato rozhodnutí napadána v celém rozsahu. Přípustnost dovolání dovolatel shledává v tom, že korupční legalizace výnosů trestné činnosti nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena a že řešením otázek procesního práva se odvolací i nalézací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dle dovolatele se soud prvního stupně a odvolací soud pokusily legalizovat výnosy z trestné činnosti z důvodu korupce a aplikací § 43 odst. 2 o. s. ř. se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále též jen o. s. ř. .
Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 10. září 2013, č.j. 23 C 66/2013-19, Nejvyšší soud podle ustanovení § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil, jelikož dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně podat nelze (není dána funkční příslušnost soudu k projednání takového dovolání srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání směřujícímu proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. ledna 2014, č.j. 58 Co 491/2013-53, bylo dovolání podáno včas a splňuje zákonem vyžadované náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), dovolání bylo též podáno osobou zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolatel své dovolání člení do dvou hlavních částí, kdy část označená písm. A. a nadpisem: Nalézací a odvolací soud se pokusily legalizovat výnosy z trestné činnosti z důvodu korupce neobsahuje jakoukoliv právní argumentaci (či snad právní otázku), a přípustnost dovolání zde tedy nemůže být shledána. V části A. dovolatel převážně rozvádí svou úvahu, že předchozí postup soudů v řízení byl ovlivněn korupcí a tlakem justiční (konkursní) mafie, která vedla k užití sankcí dle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř .
Část B dovolání dovolatel nadepsal: Aplikací § 43 odst. (2) OSŘ se nalézací i odvolací soud odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu . Stejně jako zbytek podání je část B. psána způsobem obsáhlým, leč o to obtížněji srozumitelným, kdy bez zjevné systematiky dochází k rozčlenění textu do víceúrovňových seznamů s odrážkami (či číslováním), přičemž převážně není zřejmé, kde končí jeden dovolatelův argument a začíná jiný. Celé podání je propleteno desítkami odkazů a citací rozhodnutí Ústavního soudu, Nejvyššího soudu, ale též soudů nižších článků soudní soustavy, z nichž dovolatel vyvozuje závěry právní, ale též skutkové. Dovolání neudržuje nosné myšlenky (jádro), a tak vedle sebe kupí různé obecně přijímané postuláty, konkrétní právní závěry, dovolatelova vlastní tvrzení a dedukce. Námitky dovolatele jsou značně nekoncentrované a nezřídka se míjí s tím, co je podstatou v dovolání řešené věci, tj. s otázkou, zda v žalobě došlo k potřebné individualizaci skutku.
Navzdory výše uvedenému je ovšem přeci jen srozumitelným, že dovolatel brojí proti usnesení odvolacího soudu z důvodu, že jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, kterým byla dovolatelova žaloba odmítnuta pro celkovou neurčitost. Tímto postupem se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 134/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 22 Cdo 100/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. 30 Cdo302/2008, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2007, sp. zn. 22 Cdo 4457/2007. Z citací uvedených rozhodnutí je seznatelné, že dovolatel považuje svou žalobu za dostatečně určitou z hlediska procesní stránky věci, přičemž soudy po něm prostřednictvím výzvy podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. požadovaly doplnění skutečností významných z hlediska práva hmotného. Soudy nevyzvaly dovolatele k odstranění konkrétní vady. Dovolatel rovněž tvrdí, že v jiných řízeních, kde byla podána takřka totožná žaloba, nebo kde byly žaloby ještě nesrozumitelnější , soudy žalobu shledaly za projednatelnou.
Dovolání je v dané věci přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud vskutku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Obsahové náležitosti návrhu vymezuje ustanovení § 79 odst. 1 o. s. ř. tak, že musí kromě obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§ 90), se nazývá žalobou.
Podle § 43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
Jak bylo uvedeno již v usnesení dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 315/2004, nedostatek potřebných tvrzení představuje vadu žaloby ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř. jen za situace, že brání pokračování v řízení, tedy jen jestliže má za následek, že v žalobě není vymezen předmět řízení po skutkové stránce, a to v takovém rozsahu, který neumožňuje jeho jednoznačnou individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), a není tedy správné spojovat následky podle ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., požadovaly-li soudy doplnění skutečností významných z hlediska hmotného práva, nikoli pro procesní stránku věci.
Jak se podává z usnesení soudu prvního stupně ze dne 2. 7. 2013, č.j. 23 C 66/2013-9, bylo po žalobci požadováno doplnění žaloby o vylíčení rozhodných skutečností o to, v čem spatřuje žalobce nesprávný úřední postup, či jaké rozhodnutí je nezákonné, ať konkrétně uvede vzniklou škodu a uvede, v čem spatřuje příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem, či nezákonným rozhodnutím a vznikem tvrzené škody. Zároveň soud prvního stupně uvedl, že má označit důkazy k prokázání tvrzených skutečností. Jedná se tedy o výzvu k doplnění více než minimálních požadavků pro zahájení řízení. Soud prvního stupně pak v usnesení, kterým žalobu odmítl, uvádí, že žalobce neodůvodnil, co bylo předmětem řízení, na která žalobce poukazuje, a neosvětlil vztahy mezi nesprávnými úředními postupy (rozhodnutími) a žalovanými nároky. Závěrem soud prvního stupně uvádí, že žalobce nevymezil žádný ze tří atributů společně zakládajících odpovědnost státu dle zákona č. 82/1998 Sb. Patrným tedy je, že soud v žalobě neshledal skutečnosti významné z pohledu hmotného práva, tedy v rovině do úvahy přicházejícího právního posouzení tvrzených skutečností. K tomu však žalobce v občanském soudním řízení z hlediska způsobilosti jeho úkonu směřujícího k řádnému zahájení řízení, tedy žalobou, povinen není. Jak již bylo uvedeno, sama tato skutečnost by k odmítnutí žaloby nepostačovala, nebyla-li by možná záměna s jiným skutkem.
Odvolací soud nad rámec odůvodnění soudu prvního stupně doplnil, že žalobce musí vylíčit děj tak, aby umožňoval jeho jednoznačnou individualizaci, takto žalobce svoji žalobu nevymezil, a proto je taková žaloba neúplná a nesrozumitelná a pro tuto překážku nelze pokračovat v řízení.
Zde ovšem odvolací soud obsah žaloby nepřiměřeně zobecnil. Ačkoliv je zřejmé, že se žaloba po skutkové stránce věci věnuje v nepoměrně menším rozsahu než by bylo záhodno, a že je žaloba psána obdobným způsobem jako dovolání, tedy obsáhle, nesystematicky a nikoliv zcela srozumitelně, obsahuje žaloba (konkrétně ve své části III.), kromě tvrzení o škodě v důsledku defraudace podniku RASTRA AG-CZ a.s., též konkrétnější tvrzení o jednání, či opomenutí státních orgánů, která žalobce považuje za nesprávná, a od nichž odvozuje škodu. Byť je tedy žaloba co do své srozumitelnosti mezní, tedy velmi obtížně srozumitelná, lze z ní izolovat vyjádření rozhodujících skutečností ve smyslu (minimalistického) požadavku § 79 odst. 1 o. s. ř.
Z výše uvedeného vyplývá, že právní posouzení věci odvolacím soudem co do závěru, že byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby, neobstojí. Nejvyšší soud proto napadené usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud považuje za potřebné závěrem vyjádřit, že pro dovolací řízení je stanoveno povinné zastoupení dovolatele. Je-li dovolání podáno prostřednictvím advokáta (což je případem nejčastějším), mělo by být dovolání vypracováno na patřičné úrovni, minimálně ovšem ve standardu, který je kladen na jakýkoliv jiný projev advokáta v souvislosti s výkonem advokacie. Podle čl. 4 odst. 1 a 3 Usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 Věstníku ze dne 31. října 1996, kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky (etický kodex) ve znění pozdějších předpisů, je advokát všeobecně povinen poctivým, čestným a slušným chováním přispívat k důstojnosti a vážnosti advokátního stavu a jeho projev v souvislosti s výkonem advokacie má být věcný, střízlivý a nikoliv vědomě nepravdivý. Co se týká požadavku na věcnost, v projednávané věci nemůže být pochyb, že dovolání takovému požadavku naprosto nevyhovuje. Jak bylo již výše uvedeno, dovolací soud neshledal v celé části A. dovolání (tj. přibližně na 9 běžných stranách) jediný právní argument či otázku; ve zbylé části B. se pak relevantního obsahu nalézá rovněž naprosté minimum. Dovolací soud ponechává stranou skutečnost, že v dovolání je překračována (běžná) míra desinterpretace soudních rozhodnutí, na které je odkazováno, a dochází tak doslova k fabulaci závěrů, jež v rozhodnutích obsaženy nejsou. Pomlčet ovšem nelze o výrazových prostředcích a tvrzeních dovolatele, jež jsou urážlivé až hrubě urážlivé vůči straně žalované a vůči soudům nižších stupňů. Skutečnost, že soudy aplikovaly nesprávně ust. § 43 odst. 2 o. s. ř., není důvodem pro taková tvrzení, že soudy jednaly na pokyn organizovaného zločinu či ve prospěch legalizace výnosů z trestné činnosti , či např., že soudci těchto soudů pokud nebyli korumpováni solidaritou se soudci Krajského soudu v Hradci Králové ( ), byli korumpováni strachem z nekontrolovatelné moci státních zástupců. Uvádění obdobných tvrzení a domněnek dovolací soud neshledává za souladné s požadavkem na střízlivost projevu advokáta.
Dovolací soud v neposlední řadě důrazně upozorňuje, že dle ust. § 53 o. s. ř. předseda senátu může též uložit pořádkovou pokutu tomu, kdo učiní hrubě urážlivé podání, a to až do výše 50.000,- Kč.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. ledna 2015

JUDr. Lubomír Ptáček,Ph.D.
předseda senátu