30 Cdo 3515/2016
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb. ve znění od 27.04.2006



30 Cdo 3515/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě, Tyršova 1714/27, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 353/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 2. 2016, č. j. 15 Co 453/2015-132, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 28. 8. 2015, č. j. 31 C 353/2014-102, rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 10 000 Kč (výrok I), co do požadavku na zaplacení 50 000 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit náklady řízení žalobce (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I změnil tak, že se žaloba i co do částky 10 000 Kč zamítá; v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalobce je povinen zaplatit žalobkyni (správně zřejmě žalované) náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 900 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Uvedených částek se žalobce domáhal jako zadostiučinění za újmu, která mu vznikla tím, že bylo proti němu vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl.
Na vyřešení otázky, zda je možné s újmou způsobenou nezákonným trestním stíháním spojovat nárok na zadostiučinění v penězích, napadené rozhodnutí nezávisí, přípustnost dovolání proto uvedená otázka nemůže založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud vyšel z toho, že je možné přiznat za újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním zadostiučinění v penězích, ale není to namístě bez dalšího pokaždé, a že při stanovení formy a výše zadostiučinění je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem individuálního případu a zvážit možnost poskytnutí i jiné formy odškodnění než v penězích.
Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas žalobce s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což v případě žalobce není. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 5483/2015). Konstatování porušení práva je jednou ze základních forem zadostiučinění a přiznání zadostiučinění v penězích je namístě pouze v případě, pokud by žádná z dalších forem satisfakce nebyla způsobené nemajetkové újmě adekvátní (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).
Odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění zohlednil kritéria, která mohou podle judikatury Nejvyššího soudu pravidelně indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy v případech zahájení trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem tedy povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněný pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Posouzení žádného z uvedených kritérií přitom žalobce v dovolání relevantním způsobem nezpochybnil.
Otázka, zda psychické strádání žalobce bylo o to silnější, že se jednalo o druhé trestní stíhání vedené proti jeho osobě, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud se neodchýlil od judikatury soudu dovolacího, když přiznal zadostiučinění za nyní posuzované řízení nezávisle na tom, že žalobci již bylo poskytnuto zadostiučinění za jiné trestní řízení vedené proti němu částečně ve stejné době (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2586/2016).
Ani otázka zhodnocení délky trestního stíhání odvolacím soudem nemůže přípustnost dovolání založit, neboť odvolací soud k délce řízení jako jednomu z kritérií, které je třeba zohlednit, přihlédl v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, citovaný výše). Závěr o tom, že řízení nebylo trýznivě dlouhé, není vzhledem k okolnostem projednávané věci nepřiměřený (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3050/2014).
Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka, že se nemusí jednat pouze o násilnou či sexuální trestnou činnost, aby došlo k zásahu do psychiky stíhané osoby. Uvedená námitka žalobce se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem, neboť ten dospěl k závěru, že nemajetková újma žalobci vznikla (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 808/97, citované výše). Povahu trestní věci odvolací soud při stanovení formy zadostiučinění zohlednil v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když přihlédl k tomu, že újma bude obecně menší v případě stíhání pro méně závažný trestný čin (přečin) podvodu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, citovaný výše).
Ani námitky žalobce, že v důsledku trestního stíhání přestal důvěřovat lidem, nevyhledává své přátele, je zamlklý atd., následkem čehož si ani nemůže najít zaměstnání, nemohou přípustnost dovolání založit. Odvolací soud k těmto zjištěným skutečnostem přihlédl, ale vzal rovněž v úvahu, že bylo prokázáno, že žalobce byl již před zahájením trestního stíhání spíše nespolečenský a že byl již před zahájením trestního stíhání dlouhodobě nezaměstnaný a vedený na úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání. Odvolací soud tedy výše uvedené skutečnosti zohlednil spolu s dalšími okolnostmi projednávané věci, na jeho právním závěru však nic nezměnily.
Napadené rozhodnutí konečně nezávisí ani na řešení otázky, zda lze klást žalobci k tíži, že nevyužil odbornou pomoc psychologa nebo psychiatra. Uvedenou otázkou se zabýval pouze soud prvního stupně, ale odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil (viz výše).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 15. února 2017

JUDr. Pavel Simon
předseda senátu