30 Cdo 3515/2007
Datum rozhodnutí: 25.09.2007
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3515/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně


JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce F. W., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) R. J., a 2) H. J., oběma zastoupeným advokátem, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 160/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. února 2007, č. j. 37 Co 125/2005 - 65, t a k t o :


I. Dovolání se odmítá.


II. Žalobce je povinen zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.092,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám


advokáta.


O d ů v o d n ě n í :


Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. února 2007, č. j. 37 Co 125/2005 - 65, potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2004, č. j. 13 C 160/2004 - 42, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že darovací smlouva uzavřená dne 3. 4. 2002 mezi K. W. jako dárkyní a žalovanými jako obdarovanými, jejímž předmětem byly nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí vedeném K. ú. v P. na listu vlastnictví č. 354 pro obec B. a k. ú. V. p. B. jako pozemky parc. č. 61, 379/1, 439, 456, 458, 460, 461/1, 461/2, 461/3, 469, 470, 473 a dále ideální polovina nemovitostí zapsaných v katastru nemovitostí vedeném K. ú. v P. na LV č. 200 pro obec B. a k. ú. V. p. B. jako pozemky parc. č. 462, 463/1 a 463/3, je neplatná, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že jmenovaná dárkyně, která zemřela v roce 2003 a byla matkou žalobce a babičkou žalovaných, uzavřela se žalovanými jako obdarovanými uvedenou darovací smlouvu o převodu označených nemovitostí s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 3. 5. 2002. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na požadovaném určení nemá žalobce ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem, neboť otázka platnosti darovací smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci vlastnického práva zůstavitelky ke dni její smrti, přičemž ani rozsudek soudu, jímž by takové žalobě bylo vyhověno, by k obnovení zápisu vlastnického práva zůstavitelky v katastru nemovitostí nevedl. Do katastru nemovitostí se zapisuje, jak vyplývá z ust. § 1 odst. 1 zák. č. 265/1991 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, vlastnické právo (jeho vznik, změna a zánik) a nikoliv (darovací) smlouva. Má-li být zápis vlastnického práva proveden záznamem (§ 7 cit. zákona), může se tak stát jen na základě pravomocného rozhodnutí soudu, z něhož vyplývá právní vztah, který má být zapsán. Jestliže původní vlastnice zemřela, jsou její dědicové věcně legitimováni a mají naléhavý právní zájem na určení, že byla ke dni úmrtí vlastnicí (spoluvlastnicí) předmětných nemovitostí.


Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. (nesprávně uveden


odst. 2 o. s. ř.), a podává je z důvodů uvedených v ust. § 241a odst. 2 písm. a) a b)


o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že na určení neplatnosti předmětné darovací smlouvy nemá naléhavý právní zájem, a namítá, že požadované určení může založit právně významný následek v řízení o dědictví po zůstavitelce s dopadem do jeho právní sféry, a proto mu určovací žalobu směřující k určení neplatnosti právního úkonu zůstavitelky nelze odepřít . Poukazuje na to, že dárkyně zemřela dne 11. 7. 2003 bez zanechání závěti, že je jejím dědicem a že dědické řízení po zůstavitelce do dne podání žaloby nebylo skončeno. Je mu sice známo, že spory o to, zda součástí dědictví


po zůstaviteli je určitá věc, se v občanském soudním řízení typově řeší žalobou dědiců na určení, že zůstavitel byl v den svého úmrtí vlastníkem věci, avšak o takovou situaci se v dané věci nejedná, neboť nejde o žalobu všech dědiců, když žalobce má v dědickém řízení postavení dědice a žalovaní jsou v postavení osob, na které přešel uvolněný podíl po jejich zemřelé matce. Z tohoto důvodu má za to, že žaloba na určení vlastnictví jeho zemřelé matky by v řízení před soudem neobstála pro nedostatek jeho aktivní věcné legitimace, a že naléhavý právní zájem na požadovaném určení je dán právě tím, že při jejím úspěchu by bylo jeho právní postavení v dědickém řízení vůči žalovaným ovlivněno podstatnou měrou . Není proto správný názor soudů obou stupňů, že rozhodnutí o neplatnosti smlouvy by nemělo žádné praktické důsledky. Existenci vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spatřuje v tom, že jej soud nepoučil podle § 5, § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř. (viz rozsudky Nejvyššího soudu


sp. zn. 20 Cdo, 30 Cdo 940/2004), nýbrž jen podle § 119a a § 205a o. s. ř. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Žalovaní ve svém písemném vyjádření k dovolání uvedli, že v dané věci rozhodl odvolací soud zcela v souladu s ustálenou judikaturou i soudní praxí, a navrhli, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje


ust. § 237 o. s. ř.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje


k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatel jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnil, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.


Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.


Podle ustálené judikatury soudů naléhavý právní zájem o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je dán zejména tam, kde by bez tohoto určení bylo ohroženo právo žalobce nebo kde by se bez tohoto určení jeho právní postavení stalo nejistým (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). Naléhavý právní zájem na určení však může být dán i v případě, kdy by bylo možno žalovat na plnění, jestliže se určovací žalobou vytváří pevný právní základ pro právní vztahy účastníků a předejde-li se tak případně dalším sporům o plnění, nebo jestliže žalobou na plnění nelze řešit celý obsah a dosah sporného právního vztahu nebo práva. Žaloba o určení ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. není zpravidla opodstatněna tehdy, má-li požadované určení jen povahu předběžné otázky ve vztahu k posouzení, zda tu je či není právní vztah nebo právo, a to zejména tehdy, jestliže taková předběžná otázka neřeší nebo nemůže (objektivně vzato) řešit celý obsah nebo dosah sporného právního vztahu nebo práva. Stav ohrožení práva žalobce nebo nejistota v jeho právním postavení se totiž v takovém případě neodstraní toliko tím, že bude vyřešena předběžná otázka,


z níž bez dalšího právní vztah (právo) významný pro právní poměr účastníků ještě nevyplývá, ale až určením, zda tu právní vztah nebo právo je či není. Jestliže například právní otázka platnosti či neplatnosti smlouvy má povahu předběžné otázky ve vztahu


k existenci práva nebo právního vztahu (například vlastnictví), není zpravidla dán naléhavý právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo o určení existence práva nebo právního vztahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II Odon 50/96, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996


na str. 113, event. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2003, sp. zn.


21 Cdo 58/2003, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2, ročník 2004).


Lze-li (tedy) žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká [§ 80 písm. c) o. s. ř. - srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 4. 2001,


sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek


pod R 68/2001]. Rozhodnutí o tom, zda určitá věc je předmětem dědictví po zůstaviteli, náleží pouze soudu v řízení o dědictví. V řízení podle § 80 písm. c) o. s. ř. může soud rozhodnout pouze o určení vlastnického práva zůstavitele ke dni jeho úmrtí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2001, sp. zn. 30 Cdo 1857/2001). K otázce, že dědic je z titulu svého dědického nároku aktivně věcně legitimován k podání žaloby


o určení, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci, srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1897/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 61/2001.


V projednávané věci bylo zjištěno, že podle předmětné darovací smlouvy ze dne 3. 4. 2002 bylo vloženo do Katastru nemovitostí ČR vlastnické (spoluvlastnické) právo žalovaných k uvedeným nemovitostem.


Právní otázka, zda darovací smlouva je či není platným právním úkonem, za této situace představuje vyřešení toliko předběžné otázky ve vztahu k posouzení,


zda zůstavitelka byla či nebyla ke dni svého úmrtí vlastnicí (spoluvlastnicí) nemovitostí. O tom, zda zůstavitelka byla vlastnicí a spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, by však nic nevypovídalo pravomocné rozhodnutí soudu, kterým by bylo určeno, že je neplatná předmětná darovací smlouva dohoda (jak žalobce požaduje), a nemohlo by vést ani k odstranění nejistoty v právním postavení žalobce nebo k zamezení ohrožení jeho práva, ale jen takové pravomocné soudní rozhodnutí, jež určuje, zda zůstavitelka byla


ke dni své smrti vlastnicí (spoluvlastnicí) předmětných nemovitostí. Vzhledem k tomu, že určením platnosti nebo neplatnosti předmětné smlouvy (dohody) nemůže být vyřešena sporná otázka aktiv dědictví po zůstavitelce, nemůže být na takovém určení naléhavý právní zájem ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. Tvrzený stav ohrožení práva žalobce nebo nejistotu v jeho právním postavení lze proto odstranit jen určením,


zda zůstavitelka byla (či nebyla) ke dni své smrti vlastnicí (spoluvlastnicí) předmětných nemovitostí. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávný právní názor na otázku naléhavého právního zájmu ve smyslu ust. § 80 písm. c) o. s. ř. na určení neplatnosti darovací smlouvy ani na otázku aktivní věcné legitimace dědice k podání žaloby, že zůstavitel byl ke dni svého úmrtí vlastníkem věci.


Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl, aniž se mohl zabývat namítanou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť z hlediska dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. lze rozsudek odvolacího soudu přezkoumat jen v případě přípustného dovolání (srov. § 242 odst. 3


o. s. ř.).


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaní mají právo


na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny


za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 6.500,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném od 31. 8. 2006, vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená podle


§ 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1 a zvýšená podle


§ 19a vyhlášky o 30 %, jelikož advokát zastupuje dva klienty], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalovaných doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží žalovaným vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.292,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaných ve výši 8.092,- Kč je žalobce povinen zaplatit k rukám advokáta, který žalované v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 25. září 2007


JUDr. Olga Puškinová, v.r.


předsedkyně senátu