30 Cdo 3507/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 13 odst. 2 obč. zák., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3507/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobce Ing. A. W. , zastoupeného Mgr. Lukášem Pechem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 117/22, proti žalované České televizi , IČ 00027383, se sídlem v Praze 4 - Kavčí hory, Na hřebenech II 1132/4, o ochranu osobnosti , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 16 C 93/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. ledna 2016, č.j. 22 Co 343/2015-128, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):

Žalobce se žalobou ze dne 17. prosince 2014 domáhal proti žalované zaplacení částky 3.000.000 Kč jako zadostiučinění za tvrzený neoprávněný zásah do svých osobnostních práv obsahem zpravodajství žalované o události, ke které došlo v Havířově dne 17. února 2011. Žalobce se tehdy bránil několika útočníkům legálně drženou zbraní a jednoho z nich postřelil do nohy. Média, včetně žalované, však zpočátku o této události referovala zcela nepravdivě, když žalobce vylíčila jako útočníka, nebezpečného narkomana, šílence, psychicky nemocného apod. Teprve v pozdějších relacích uvedla věci na pravou míru a poskytla žalobci možnost se vyjádřit na kameru.
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též soud prvního stupně ) žalobu posoudil podle ustanovení § 11 a 13 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, platného do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ) a rozsudkem ze dne 25. června 2015, č. j. 16 C 93/2014-94, ji zamítl. Dospěl k závěru, že žalobce ve zpravodajství žalované nemohl být ztotožněn, neboť v něm byl označen pouze jako padesátisedmiletý muž z Havířova. Dále pak vzal v úvahu, že již druhého dne žalovaná informovala veřejnost odlišným způsobem a poté, co věc byla policií uzavřena s tím, že šlo ze strany žalobce pouze o nutnou obranu, veřejnost informovala o výsledku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále též odvolací soud ) rozsudkem ze dne 7. ledna 2016, č.j. 22 Co 343/2015-128, rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil a žalované nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Neztotožnil se sice se závěrem soudu prvního stupně, že by žalobce nemohl být z reportáží vysílaných ve dnech 17. a 18. února 2011 ztotožněn, ale usoudil, že i pokud by zásah do osobnostních práv žalobce obsahem vysílání žalované nebyl oprávněný, tj. nebylo by lze ho podřadit pod výkon ústavně zaručené svobody projevu, nebyly by zde vzhledem ke všem okolnostem věci splněny podmínky pro použití ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák., nýbrž jako postačující by se jevilo maximálně morální zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 1 obč. zák., které však žalobce nežádal a soud prvního stupně proto žalobu správně zamítl jako nedůvodnou.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním ze dne 12. dubna 2016. Rekapituluje v něm průběh a výsledky řízení před soudy obou stupňů a s jejich závěry nesouhlasí. Poukazuje na nálezy Ústavního soudu 453/03 ze dne 11. listopadu 2015 (správně I.ÚS 453/03, ze dne 11. listopadu 2005) a I. ÚS 1586/09, s nimiž je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu. Z výše uvedených důvodů má za to, že se odvolací soud mj. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, či je možné, že dovolací soud by měl tuto otázku posoudit jinak, a to vše v souladu s § 237 o.s.ř. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

Nelze pominout skutečnost, že Nejvyšší soud např. ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Tedy musí být vyloženo, v čem se takto dovoláním napadené rozhodnutí od této rozhodovací praxe odchyluje. Těmto zásadám ovšem obsah podaného dovolání v daném případě ve skutečnosti nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatel sice ve svém dovolání zmiňuje ustanovení § 237 o.s.ř. a domnívá se, že se odvolací soud mimo jiné odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně však neuvádí žádná konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu, od jejichž závěrů by se odvolací soud měl odchýlit. Odvolává-li se na rozhodnutí Ústavního soudu, je nutno k tomu uvést, že ani v tomto případě v zásadě jasně a přehledně nekonkretizuje případně diference. Dovolatel v tomto případě předpoklady přípustnosti dovolání zaměňuje s precedenční závazností rozhodnutí Ústavního soudu, kdy skrze judikaturu Ústavního soudu konfrontuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu a v uvedeném směru se domáhá zjednání nápravy (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 1251/2015). To přitom za situace, kdy odvolací soud základ svého rozhodnutí založil v zásadě na úvaze o přiměřenosti požadovaného zadostiučinění podle ustanovení § 13 odst. 2 obč. zák. s přihlédnutím ke konkrétním skutkovým zjištění.
Pokud dovolatel zmiňuje možnost, že otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit. To znamená, že pro danou právní otázku existuje určité řešení přijaté v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, avšak dovolatel se domnívá, že Nejvyšší soud by se měl od této své dosavadní rozhodovací praxe odchýlit a již vyřešenou otázku posoudit odlišně, než jak činil v obdobných věcech dosud (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Případný požadavek žalobce, aby dovolací soud předloženou otázku posoudil jinak než soud odvolací, uvedenému předpokladu přípustnosti dovolání podle § 237 o.s.ř. významově neodpovídá.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání ve své podstatě nenaplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o.s.ř. Za popsaného stavu Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první o.s.ř.).
Ve vztahu k výroku, o náhradě nákladů řízení postrádá dovolání jakoukoliv argumentaci, natož vymezení příslušné právní otázky ve smyslu § 237 o.s.ř. I v této části bylo tedy namístě dovolání podle § 243c odst. 1 o.s.ř. odmítnout, když neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o.s.ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Výrok o náhradě nákladů řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. ledna 2017

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu