30 Cdo 3500/2007
Datum rozhodnutí: 17.02.2009
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3500/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobců a) K. T., a b) M. T., zastoupených advokátem, proti žalovanému J. V., o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 12 C 27/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. ledna 2007, č. j. 56 Co 404/2006-229, t a k t o :

Dovolání se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 6. 4. 2006, č. j. 12 C 27/2003-203, zamítl žalobu na určení, že nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro M. k., Katastrální pracoviště O., na LV č. 1056 pro obec O. a k.ú. J., okr. O., a to pozemky parc. č. 722 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 732 - ostatní plocha, parc. č. 733 - ostatní plocha, parc. č. 734 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 735 - ostatní plocha, parc. č. 736 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 737 - ostatní plocha, parc. č. 738 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 739 - ostatní plocha, parc. č. 740 - ostatní plocha, parc. č. 741 - ostatní plocha, parc. č. 742 - ostatní plocha, parc. č. 743 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 744 - zastavěná plocha a nádvoří, parc. č. 754 - ostatní plocha, parc. č. 755 - ostatní plocha, parc. č. 3072/17 - ostatní plocha a parc. č. 3072/18 - ostatní plocha, jsou ve společném jmění manželů žalobců , a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Rozhodl tak poté, co jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 30. 11. 2004, č. j. 12 C 27/2003-118, jímž žalobu taktéž zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl zrušen usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č. j. 56 Co 169/2005-143, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 5. 2. 1999, č. j. 12 C 14/99-10, jenž nabyl právní moci dne 16. 2. 1999, bylo zúženo společné jmění žalobců jako manželů až na věci tvořící obvyklé vybavení společné domácnosti, a že dohodou ze dne 22. 3. 1999 bylo zúžené společné jmění žalobců vypořádáno tak, že do výlučného vlastnictví žalobkyně b) připadl byt č. 502/3 v obytném domě č. p. 502 na pozemku p. č. 1841 - zastavěná plocha, spolu s podílem na společných částech domu č. p. 502 a pozemku p.č. 1841, v obci a k.ú. O., zapsané na LV č. 3521 , dále veškeré vybavení a zařízení nemovitostí, jakož i veškeré ostatní movité věci včetně osobního automobilu S. I., zatímco žalobce a) převzal obchodní jmění podnikatele , tj. soubor obchodního majetku a závazků, jež tvořily obchodní jmění v souvislosti s jeho podnikáním; podle části III. dohody o vypořádání zúženého společného jmění manželů pak veškeré jiné majetkové hodnoty tvořící zúžené společné jmění manželů žalobců než ty, které jsou jednotlivě uvedeny výše, připadají

do výlučného vlastnictví toho z nich, který s nimi ke dni podpisu této dohody výlučně sám disponuje. Dále bylo zjištěno, že na základě smluv č. 54 R 97/22 ze dne

26. 11. 1997 a č. 55 R 97/22 ze dne 27. 11. 1997 nabyli žalobci do společného jmění manželů pozemky p. č. st. 675, 676, 679, 680, 683, 684, 685, 677, 678, 681, 924, a dále pozemky p. č. 1060/1, 1060/2, 1060/3, 1060/4, 1060/5, 1060/6, 1060/7, 1060/8, 1060/9, 1060/10, 1060/11, 1060/12, 1069/1 a 1075/5 v k. ú. J., přičemž však jako jejich vlastník byl v katastru nemovitostí zapsán pouze žalobce a), a že kupní smlouvou ze dne 17. 2. 2000 žalobce a) uvedené pozemky, zapsané na LV č. 1056 pro k. ú. J., prodal žalovanému. Žalobkyně b) se relativní neplatnosti této smlouvy dovolala vůči žalovanému prohlášením ze dne 27. 1. 2003 a vůči svému manželovi - žalobci

a) listinou označenou jako dovolání se neplatnosti kupní smlouvy ze dne 17. 2. 2000 , kterou tento převzal dne 27. 1. 2003. S odkazem na právní závěry vyjádřené ve zrušovacím usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2005, č. j. 56 Co 169/2005-143, okresní soud konstatoval, že neřešila-li dohoda ze dne 22. 3. 1999 vypořádání vlastnických vztahů k nemovitostem zapsaným na LV č. 1056 pro k. ú. J., je vyloučeno, aby žalobce a) nabyl tyto nemovitosti v souvislosti se zúžením a následným vypořádáním zúženého společného jmění manželů do svého výlučného vlastnictví. Na základě provedeného dokazování pak soud vzal za prokázané, že žalobkyně b) s uzavřením kupní smlouvy mezi žalobcem a) a žalovaným souhlasila (přičemž i aktivně, společně se svým manželem žalovanému předmětné nemovitosti nabízela ke koupi), a dospěl k závěru, že její dovolání se neplatnosti této kupní smlouvy není účinné, a to bez ohledu na skutečnost, že samotnému sepisu smlouvy nebyla přítomna.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 1. 2007, č. j.

56 Co 404/2006-229, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř.

a vyšel z jím zjištěného skutkového stavu věci. Konstatoval, že k vypořádání společného jmění manželů ve vztahu k nemovitostem, které žalobce a) dne 17. 2. 2000 převedl

na žalovaného, nedošlo, a je tedy zřejmé, že podle nevyvratitelné domněnky formulované v § 150 odst. 4 věta druhá před středníkem obč. zák. jsou předmětné nemovitosti po uplynutí tříleté lhůty ode dne zúžení společného jmění manželů v rovnodílném podílovém spoluvlastnictví žalobců. Uzavřel, že s požadavkem

na určení, že tytéž nemovitosti náležejí do jejich společného jmění manželů, nemohou žalobci uspět pro nedostatek relevantních skutkových tvrzení (žalobní tvrzení totiž vylučovala, aby dotčené nemovitosti mohly být předmětem jejich společného jmění manželů, a proto bylo nadbytečné provádět k těmto tvrzením dokazování); zamítavý rozsudek okresního soudu proto jako věcně správný potvrdil.

Proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání z důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Domnívají se, že řízení, jež předcházelo napadenému rozhodnutí, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že soud nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř. Namítají, že zatímco se po celou dobu řízení domáhali určení společného jmění manželů, odvolací soud žalobu zamítl s tím, že se jedná o podílové spoluvlastnictví žalobců, aniž by je poučil o tomto hmotněprávním posouzení věci . Toto pochybení soudu, kdy soud žalobce v celém řízení nepoučil a nesdělil své konkrétní skutkové a především právní hodnocení projednávané věci , má podle dovolatelů po právní stránce zásadní význam, neboť v důsledku toho, že soud nesprávně aplikoval poučení podle § 118a o. s. ř., žalobci ztratili možnost v řízení uplatnit nové skutečnosti a důkazy . Mají zato, že stejně měl soud postupovat

i v případě posuzování naléhavého právního zájmu; dospěl-li k závěru, že ve věci naléhavý právní zájem není dán, měl žalobce opět poučit a vyzvat k doplnění rozhodných skutečností . Nesprávné právní posouzení věci pak dovolatelé spatřují v tom, že odvolací soud nepřihlédl k jejich námitkám v odvolání, že soud prvního stupně věc nesprávně právně posoudil, když dospěl k závěru o neúčinnosti dovolání

se relativní neplatnosti kupní smlouvy ze strany žalobkyně b), a to z důvodu, že s kupní smlouvou udělila souhlas. Jsou toho názoru, že žalovaný neunesl důkazní břemeno týkající se tvrzení, že žalobkyně b) dala ke kupní smlouvě předchozí souhlas, když z provedených důkazů lze podle nich vyvodit pouze to, že proběhlo jednání

o eventuelním budoucím prodeji předmětných pozemků, jemuž byla žalobkyně b) přítomna. Domnívají se, že pokud vůbec žalobkyně b) udělila souhlas, pak jen obecně, nejednalo se však o souhlas s konkrétním právním úkonem, jak vyžaduje § 145 odst. 2 obč. zák. Navrhli, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami oprávněnými, účastníky řízení, řádně zastoupenými advokátem, dospěl po přezkoumání věci podle

§ 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má pro právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím,

že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

Dovolání může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. jak uvedeno již výše přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jak Nejvyšší soud uvedl již v usnesení ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 7/2002, pod pořadovým číslem 132 (od jehož závěrů nemá důvodu se odchýlit ani v této věci a něž v podrobnostech odkazuje), na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (nebo § 241a odst. 3 o. s. ř.) nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu (je zjevné, že konkrétní vada řízení nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde - srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 1/2006, pod pořadovým číslem 6).

Žalobci v dané věci napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Žalobci v posuzované věci v dovolání namítají, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v tom, že odvolací soud nesplnil poučovací povinnost podle § 118a odst. 2 o. s. ř., a žalobci tak ztratili možnost v řízení uplatnit nové skutečnosti a důkazy . Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť tato tvrzená vada řízení není bezprostředním důsledkem řešení otázky procesněprávní povahy (není totiž povinností soudu žalobce poučovat o tom, jaký nárok má před soudem žalobou uplatnit, neboť nejde o vadu podání, kterou by bylo nutno odstranit postupem podle § 43 odst. 1 o. s. ř.), a tento důvod tak nemůže přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě založit (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.).

Pokud se týká námitky dovolatelů, že z provedených důkazů lze vyvodit pouze skutečnost, že proběhlo jednání o eventuálním budoucím prodeji předmětných pozemků, nikoli však, že by ze strany žalobkyně b) došlo k udělení souhlasu s předmětnou kupní smlouvou jako konkrétním právním úkonem, jak vyžaduje ustanovení § 145 odst. 2 obč. zák. , pak je třeba poukázat na to, že otázkou udělení

či neudělení souhlasu s předmětnou kupní smlouvou se odvolací soud při svém rozhodnutí vůbec nezabýval, neboť dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět z toho důvodu, že předmětné nemovitosti jsou vzhledem k nevyvratitelné právní domněnce uvedené v § 150 odst. 4 věta druhá před středníkem obč. zák. v podílovém spoluvlastnictví žalobců.

Námitka dovolatelů, že dospěl-li soud k názoru, že ve věci není dán naléhavý právní zájem žalobců na požadovaném určení, měl je o tom poučit a vyzvat je k doplnění rozhodných skutečností , je zcela irelevantní, neboť z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, stejně jako soudu prvního stupně, vyplývá, že shodně dospěly k závěru, že žalobci na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. mají.

Protože podmínky přípustnosti dovolání nejsou z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v daném případě splněny, dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle § 243b odst. 5 věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Vzhledem k tomu, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu o náhradě nákladů řízení, majícímu povahu usnesení (§ 167 odst. 1 o. s. ř.), občanský soudní řád v § 236 - 239 o. s. ř. nepřipouští, bylo dovolání žalobců, pokud směřuje proti tomuto výroku, rovněž odmítnuto [§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c) o. s. ř.].

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobci s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2009

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu