30 Cdo 3499/2011
Datum rozhodnutí: 23.02.2012
Dotčené předpisy: § 10 obč. zák.




30 Cdo 3499/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci vyšetřované PaedDr. P. K. , zastoupené opatrovníkem JUDr. Petrem Kafkou, advokátem se sídlem ve Znojmě, Kovářská 6, o způsobilost k právním úkonům, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. Nc 781/2003, o dovolání vyšetřované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2011, č.j. 17 Co 53/2008-386, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 5. dubna 2011, č.j. 17 Co 53/2008-386, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud ve Znojmě (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č.j. Nc 781/2003-2002, výrokem I. omezil ve smyslu § 10 odst. 2 obč. zák. PaedDr. P. K. (dále též vyšetřovaná ) ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopna vykonávat své původní zaměstnání učitelky ve styku s nezletilými dětmi, není schopna přijímat, uzavírat ručitelské závazky a právní úkony, které se týkají nakládání s nemovitostmi. Je oprávněna uzavírat pracovně-právní vztahy a vykonávat samostatnou činnost v oblasti jazykové, tedy i vyučování dospělých, přednáškovou činnost v oblasti pořádání odborných kursů, školení a jiných vzdělávacích akcí včetně lektorské činnosti, pořádání seminářů a školení, jejichž účastníky jsou dospělé osoby. Dále je oprávněna pracovat jako administrativní pracovnice, detoxikační pracovník, při zprostředkování různých činností a dalších pracovních zařazení s výjimkou pedagogické činnosti. K rozhodování o případných hospitalizacích ve zdravotnických zařízeních musí být zastoupena opatrovníkem, v řízeních před soudy a v závažných věcech před orgány státní správy a místní samosprávy musí být zastoupena advokátem. Není schopna samostatně rozhodovat o podání žádosti o invalidní důchod a i v takovém řízení musí být zastoupena opatrovníkem. Je schopna samostatně uplatňovat dávky státní sociální podpory a pomoci v hmotné nouzi. Výroky II. a III. dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že v daném případě byly splněny podmínky pro (toliko) omezení způsobilosti vyšetřované k právním úkonům, a to v rozsahu, jak byl vymezen ve shora citovaném meritorním výroku I., když ze znaleckého posudku vypracovaného soudem ustanovenou znalkyní MUDr. M. H. vzal za prokázané, že vyšetřovaná trpí paranoidní schizofrenií, přičemž nejde o onemocnění přechodné. S ohledem na další v řízení provedené důkazy (jež jsou z hlediska dílčích skutkových zjištění v odůvodnění písemného rozsudku vyloženy), zejména pak s přihlédnutím k výslechu znalkyně, soud prvního stupně nakonec dospěl k závěru, že v dané věci byly splněny hmotněprávní předpoklady pouze pro omezení způsobilosti vyšetřované k právním úkonům. S přihlédnutím k těmto učiněným skutkovým zjištěním pak uvedený soud přistoupil k vymezení daného rozsahu omezení vyšetřované v její způsobilosti k právním úkonům.
K odvolání vyšetřované Krajský soud v Brně (dále již odvolací soud ) rozsudkem ze dne 30. září 2009, č.j. 17 Co 53/2008-304, změnil napadený rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyšetřovanou zbavil způsobilosti k právním úkonům, upustil od doručení tohoto rozsudku vyšetřované a dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu vyplynulo, že odvolací soud při rozhodování primárně vycházel z revizního znaleckého posudku, který v odvolacím řízení zpracovala Masarykova univerzita v Brně, Lékařská fakulta (dále již ústav ) dne 21. července 2009, z nějž zjistil, že vyšetřovaná trpí i nadále duševní schizoafektivní poruchou a že v důsledku tohoto onemocnění není vyšetřovaná schopna zodpovědně vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti, a proto je podle znalců u ní důvodné zbavení způsobilosti k právním úkonům. Z výslechu prof. Doc. MUDr. R. P., Ph.D, zastupujícího ústav, odvolací soud zjistil, že vyšetřovaná má v důsledku svého duševního onemocnění narušeny nejen paměťové schopnosti, ale i určité povahové rysy, což vyvolává problémy především v interpersonálních vztazích. Schizofrenní část jejího onemocnění se projevovala určitými poruchami myšlení, které mají podobu propojování nesouvisejících věcí, přičemž vyšetřovaná není schopna souvislého myšlení. Afektivní část jejího onemocnění se pak projevovala poruchami nálad, jako jsou deprese a mánie, u vyšetřované šlo spíše o hypománii, která se projevovala zvýšenou hovorností a podrážděním. Soud dále uvedl, že v současné době trpí vyšetřovaná schoziafektivní (správně: schizoafektivní) poruchou hypomanické fáze. Duševní poruchu vyšetřované nelze vyléčit, její projevy by se snad daly zmírnit, nicméně vzhledem k jejímu dlouhodobému neléčení je otázkou, do jaké míry....Projevy duševního onemocnění vyšetřované nelze zmírnit žádnou formou alternativního způsobu léčby, je zde zapotřebí klasická medikace s tím, že efektivita alternativního způsobu léčby je velmi nízká a sporná. ...onemocnění, jímž vyšetřovaná trpí, ji omezuje v běžném životě, a to jak v mezilidských vztazích, tak ve výkonu práce a v důsledku tohoto onemocnění je skutečně její pracovní potenciál naprosto vymizelý. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku současně konstatoval, že výše uvedené závěry vyplývající především ze znaleckých posudků ve věci vypracovaných (včetně posudku znalkyně dr. H.) jednoznačně...umožňují přijmout závěr, že u vyšetřované je důvodný zásah do její způsobilosti k právním úkonům a na rozdíl od soudu I. stupně...že je u ní důvodné úplné zbavení způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 obč. zák. ...neboť pouhé omezení způsobilosti k právním úkonům s ohledem na zhoršující se zdravotní stav vyšetřované zapříčiněný faktem, že si vyšetřovaná přítomnost onemocnění neuvědomuje a dlouhodobě neléčí, nepostačuje. K tomuto závěru dospěl odvolací soud nejen s ohledem na výše uvedené závěry znalců, ale i s přihlédnutím k osobním projevům vyšetřované před odvolacím soudem, a to jak projevům ústním, tak zejména písemným, z nichž je naprosto zřejmé a evidentní, že u vyšetřované je podstatným způsobem narušena nejen její schopnost myšlení, ale i schopnost pohybovat se náležitě v mezilidských vztazích a správně se v nich orientovat... Uvedené osobní projevy vyšetřované odvolací soud v rozsudku blíže nespecifikoval, tedy ani in concreto nerozvedl, jaká dílčí skutková zjištění z těch kterých projevů učinil.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala vyšetřovaná dovolání, o němž rozhodl Nejvyšší soud ČR svým rozsudkem ze dne 24. března 2010, č.j. 30 Cdo 433/2010-350, kterým tento rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud poukázal především na skutečnost, že jednou ze základních podmínek vydaného soudního rozsudku je jeho řádné odůvodnění písemného vyhotovení podle § 157 odst. 2 o.s.ř., ať již jde o rozsudek soudu prvního stupně nebo rozsudek odvolacího soudu. Povinnost soudů rozsudky odůvodnit (§ 157 odst. 1 o. s. ř.), a to způsobem zakotveným v § 157 odst. 2 o. s. ř., je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu vyplývajících z článku 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a z článku 1 Ústavy České republiky, který představuje součást práva na spravedlivý proces. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Dovolací soud dále uvedl, že je třeba mít na zřeteli, že zákonem vyžadované řádné odůvodnění písemné formy rozsudku není jen formálním požadavkem, který má zamezit průniku obsahově nezdůvodněných, nepřesvědčivých či snad neurčitých anebo dokonce nesrozumitelných soudních rozsudků, ale má být v prvé řadě pramenem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu jak v otázce zjišťování skutkového stavu věci, tak i jeho právního posouzení. Má být také prostředkem poznání úvah nalézacího (odvolacího) soudu při hodnocení jím v řízení provedených důkazů, jeho úvah a výsledků při přisuzování relevantnosti jednotlivých důkazních prostředků, jejich (ne)přesvědčivosti (např. v případě výslechů svědků) či korektnosti jejich pramene (v případě listinných důkazů) atd. [k tomu srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. září 2006, sp. zn. 10 Co 277/2005, in systém ASPI (dále již ASPI )]. Jednou z důležitých částí odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku je soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci. Takový závěr musí vycházet z dílčích a pro rozhodnutí ve věci samé významných skutkových zjištění. Jednotlivé prokázané skutečnosti (skutková zjištění) je tedy třeba promítnout do závěru o skutkovém stavu věci (do tzv. skutkové věty), který stručně a výstižně vyjadřuje skutkový stav věci (§ 153 odst. 1 o.s.ř.) a který je východiskem pro právní posouzení věci. Je tomu tak z toho důvodu, že pro závěr o skutkovém stavu věci je rozhodující vyhodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, popřípadě věrohodnosti, neboť to, jak vyznívá většina provedených důkazů, nic nevypovídá zejména o jejich věrohodnosti a pravdivosti, navíc výběr důkazů, které byly v řízení provedeny, může být ovlivněn nejen tím, jaký skutkový stav se opravdu odehrál, ale i působením dalších, často nahodilých okolností (srov. např. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2004, sp. zn. 10 Co 830/2003, in ASPI, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2000, sp. zn. 21 Cdo 1689/99, in www.nsoud.cz , nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 1081).
Dovolací soud konstatoval, že pokud odvolací soud přejal jen zčásti skutková zjištění, která učinil v řízení soud prvního stupně, a na nich ve spojitosti s nově provedenými důkazy v odvolacím řízení zbudoval jiný závěr o skutkovém stavu věci, než který v nalézacím řízení učinil soud prvního stupně, plyne z toho pro odvolací soud povinnost v odůvodnění jeho rozsudku též vyložit, z jakých (konkrétních a pochopitelných) důvodů ostatní skutková zjištění, resp. výsledky dokazování v řízení před soudem prvního stupně nebyly jím při rozhodování v odvolacím řízení zohledněny, obzvláště v situaci, kdy soud prvního stupně svůj závěr o skutkovém stavu věci sice primárně odvíjel od vypracovaného znaleckého posudku, obsahujícího odborné posouzení skutečností, ale současně tak učinil ve spojitosti (v logicky vyloženém důkazním rámci) s dalšími důkazy, z nichž byly zjištěny další skutečnosti, které jej v souhrnu vedly k precizaci daného závěru o skutkovém stavu věci, jenž byl následně podroben právně kvalifikačnímu závěru, s nímž se ovšem odvolací soud neztotožnil. Takto popsaným deficitem je zatížen rozsudek odvolacího soudu, což jej činí rozhodnutím věcně nepřezkoumatelným, a to pro nedostatek důvodů. Z odůvodnění písemného vyhotovení rozsudku odvolacího soudu je totiž zřejmé, že odvolací soud z hlediska meritorního posouzení favorizuje zmíněný revizní posudek ústavu, z něhož činí pro rozhodnutí ve věci samé zásadně významná skutková zjištění, přičemž zcela ponechává stranou hodnocení celé množiny dalších důkazních prostředků, z nichž soud prvního stupně rovněž sumarizoval závěr o skutkovém stavu věci, který podrobil právnímu posouzení. Není přitom z dovoláním napadeného rozsudku zřejmé, proč od takovéto hodnotící úvahy odvolací soud v dané věci abstrahoval, nepřistoupil-li k zopakování dokazování ve smyslu § 213 odst. 2 o.s.ř. Kromě toho odvolací soud sice v rozsudku zdůrazňuje, že jím učiněné závěry vycházejí především ze znaleckých posudků ve věci vypracovaných , čímž je míněn i znalecký posudek, který vypracovala v prvoinstančním řízení ustanovená znalkyně dr. H., současně ovšem přehlíží, že tato znalkyně své závěry, jak jsou vyjádřeny v jejím posudku na str. 18 (viz též č.l. 74 soudního spisu), v rámci svého výslechu (§ 127 odst. 1, § 187 odst. 3 o.s.ř.) při jednání před soudem prvního stupně dne 10. května 2007 (viz protokol o jednání na č.l. 132) modifikovala potud, pokud (zčásti zjevně nad rozsah znalecké verifikace) vypověděla, že je přesvědčena, že PaedDr. K. si může obstarat své běžné záležitosti, něco si koupit, neměla by ale např. uzavírat ručitelské závazky, smlouvy s výraznějším majetkoprávním dopadem. Právě i k této modifikaci znalkyní původně zformulovaného kategorického závěru (obsaženého ve znaleckém posudku), že posuzovaná vlivem této poruchy není schopná se o sebe a svoje záležitosti řádně postarat , soud prvního stupně při hodnocení tohoto a dalších důkazů (mj. též zprávy MUDr. J. Š., který se vyjadřoval k možným pracovním schopnostem vyšetřované, nebo zprávy MUDr. J. K. pro účely Úřadu práce ve Znojmě), a všeho, co vyšlo v řízení najevo, přihlédl, a na takto učiněných zjištěních vybudoval svůj právní závěr o nezbytnosti vyšetřovanou (toliko) omezit v její způsobilosti k právním úkonům.
Dovolací soud zdůraznil, že jestliže za dané skutkové situace odvolací soud uvedené souvislosti ponechal bez povšimnutí a svůj právní závěr o nezbytnosti zbavení způsobilosti vyšetřované k právním úkonům postavil na pouhém skutkovém zjištění, které primárně čerpal z revizního znaleckého posudku, aniž by se relevantním způsobem v odůvodnění písemného vyhotovení svého rozhodnutí vypořádal (např. v rámci postupu předvídaného v ustanovení § 213 odst. 2 o.s.ř.) s důkazy, z nichž soudu prvního stupně při svém rozhodování vycházel a činil z nich pro meritorní rozhodnutí skutková zjištění, případně vyložil, pro jaké důvody nebylo zapotřebí k těmto důkazním prostředkům přihlížet (např. z důvodu jejich neúčelnosti, resp. zjevné nadbytečnosti vzhledem k verifikaci skutečností zásadně významných pro právní posouzení věci), a pokud své rozhodnutí též odůvodnil odkazem na blíže nespecifikované osobní projevy vyšetřované před odvolacím soudem, a to jak projevy ústní, tak zejména písemné, z nichž je naprosto zřejmé a evidentní, že u vyšetřované je podstatným způsobem narušena nejen její schopnost myšlení, ale i schopnost pohybovat se náležitě v mezilidských vztazích a správně se v nich orientovat , pak je třeba konstatovat, že rozsudek odvolacího soudu nesplňuje zákonem předepsané a judikaturou vyložené obsahové limity (§ 157 odst. 2 o.s.ř.), a že je tudíž odvolací řízení zatíženo jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V této souvislosti považoval Nejvyšší soud za nezbytné poukázat na shodné právní závěry právní doktríny a judikatury (především) Ústavního soudu, od nichž nebylo důvodu se ani v této věci jakkoliv odchylovat. Zejména, že pro posouzení, co je duševní porucha, má zásadní význam odborné lékařské stanovisko reprezentované znaleckým posudkem, a že znalecký posudek je tak jedním ze základních důkazních prostředků v řízení, v němž má být rozhodnuto o způsobilosti člověka činit právní úkony, když je přitom nutno zcela odmítnout tendence, kdy se soud spokojí jen se znaleckým posudkem jako s jediným důkazem a nekriticky převezme jeho závěry, aniž je jinak ověří ( k takové praxi se judikatura záporně stavěla i v období totalitního státu; srov. např. R 44/1967 nebo R 3/1979). Dále, že má být zjištěno, jak se dotyčná osoba skutečně chová, jak se projevuje ve styku s lidmi, jak obstarává svoji domácnost a jak hospodaří se svým majetkem, a že znalci pak mají být při výslechu s výsledky těchto zjištění konfrontováni a vyjádřit se k nim, zatímco soud musí zvážit a rozhodnout, zda je k omezujícímu zásahu do způsobilosti činit právní úkony vůbec důvod (Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 459. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, str. 109). Ústavní soud pak ve svém nálezu ze dne 18. srpna 2009, sp. zn. I. ÚS 557/09 (in www.nalus.usoud.cz nebo ASPI), učinil z ústavně právního hlediska podrobný instruktivní rozbor institutu zbavení (omezení) způsobilosti k právním úkonům, z něhož lze pro účely této věci vyjmout následující právní argumentaci: Při soudním rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům bude vždy třeba důsledně dbát toho, aby nebyla omezována ve větším rozsahu, než je nezbytně třeba k ochraně základních práv třetích osob a jiných ústavně chráněných statků, v jejichž prospěch mají být základní práva omezovaného umenšena, přičemž jako krajní mez (k níž ne vždy je ovšem z hlediska principu proporcionality možné dospět) je třeba respektovat mez stanovenou čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto pohledu je také ústavně značně problematický institut zbavení způsobilosti k právním úkonům, který je evidentním reliktem starého režimu. [Je jistě vypovídající, že zbavení způsobilosti k právním úkonům, resp. zbavení svéprávnosti, neznají právní řády západních sousedních států Rakouska a Německa, a od 1. 1. 2009 se ztratil tento institut i z francouzského code civil, přičemž z pozdějšího data lze usuzovat na to, že jde o důsledek (poněkud zpožděné) francouzské akceptace normativního působení základních práv i na činnost zákonodárce.] Obecné soudy vždy musí zvážit všechny mírnější alternativy [bod 23 písm. c)], kterými by bylo možno ještě dosáhnout sledovaného cíle v podobě ochrany konkrétně označených konkurujících práv či veřejných zájmů vyvoditelných z ústavního pořádku, přičemž omezení způsobilosti k právním úkonům musí být vždy považováno za prostředek nejkrajnější . Samotná skutečnost, že osoba trpí duševní poruchou totiž ještě není důvodem pro omezení její způsobilosti k právním úkonům, resp. vyjádřeno jazykem základních práv k omezení jejích základních práv (práva na právní osobnost a na lidskou důstojnost), ale musí být vždy konkrétně uvedeno, koho, resp. co ohrožuje plná způsobilost k právním úkonům (zachování právní osobnosti) osoby omezované, a dále je třeba odůvodnit, proč nelze situaci řešit mírnějšími prostředky. Jinak řečeno při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům (resp. o jeho rozsahu) se musí důsledně uplatňovat subsidiarita tohoto opatření (na tento ústavně normativní princip plynoucí ze samotné podstaty materiálního právního státu viz body 19, 20, 21 - ostatně reaguje i připravovaná nová kodifikace občanského práva).... v případech rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům soud (je) povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení svrchu označených základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. V souvislosti s tímto požadavkem je soud povinen zajistit úplná a spolehlivá zjištění o osobních poměrech omezovaného, tedy jak se projevuje při sociálním kontaktu se členy občanské společnosti, jak se stará o potřeby své a své rodiny, jak hospodaří s finančními prostředky, jak se případně projevuje na svém pracovišti apod. Znalecký posudek je v takovém řízení sice závažným důkazem, nesmí však být důkazem jediným a nemůže nahrazovat nedostatek skutkových zjištění. Předlistopadové soudnictví mělo za to, že zbavení či omezení způsobilosti k právním úkonům je opatřením, které má chránit a nikoli poškozovat nebo ohrožovat zájmy ve způsobilosti omezovaného občana (blíže viz Ze zprávy o úrovni řízení a rozhodování soudů České socialistické republiky ve věcech způsobilosti k právním úkonům, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu ČSR, Cpj 160/76 ze dne 18. 11. 1977, R 3/79). V současném právním prostředí, utvářeném českým ústavním pořádkem, je třeba tuto ideu (která tehdy vycházela z dosažené totožnosti zájmu jednotlivce, celé společnosti a státu tak, jak tuto zájmovou jednotu presumovala Ústava ČSSR z roku 1960, demonstrujíc skrze ní dosažení socialismu k uvedenému problému blíže Wagnerová E.: Základní práva, in Komunistické právo v Československu, Kapitoly z dějin bezpráví, M.Bobek/P.Molek/V.Šimíček (edc.), Masarykova univerzita, 2009, s.330 363) modifikovat jednak oddělením zájmů jednotlivce, společnosti a státu (jak je běžné v ústavněprávní teorii demokratických liberálních států), a dále vycházet z myšlenky přednosti zásadně svobodného, autonomního jednotlivce, kterému nesmí být ze strany státu znemožňováno realizovat svou představu o štěstí vnucováním ochrany státu tam, kde si jednotlivec, popř. za pomoci rodiny, dokáže pomoci sám (princip subsidiarity odvíjející se z uznání důstojnosti jednotlivce, který byl poprvé výslovně jako princip definovaný v encyklice papeže Pia XI. Quadragesimo anno z roku 1931).
Po dále doplněném řízení ve věci opětovně rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 5. dubna 2011, č.j. 17 Co 53/2008-386, kterým rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že vyšetřovanou omezil ve způsobilosti k právním úkonům s tím, že není schopna nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota převyšuje částku 10.000,- Kč měsíčně. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady těchto nákladů placených státem. Odvolací soud uzavřel, že vyšetřovaná trpí závažnou duševní poruchou, která není jen přechodná, přičemž vyšetřovaná není schopna činit veškeré právní úkony. Přesto je schopna se o sebe postarat, a obstarávat si své běžné záležitosti, přičemž její pracovní potenciál není úplně vymizelý. Odvolací soud proto dospěl k závěru, že není namístě zbavit vyšetřovanou způsobilosti k právním úkonům. Shledal však předpoklady pro omezení její způsobilosti k právním úkonům ve smyslu ustanovení § 10 odst. 2 obč. zák. Uvedl, že s přihlédnutím k tomu, že vyšetřovaná běžně hospodaří s částkami kolem 8.000,- Kč měsíčně, dospěl k závěru, že bude namístě, aby byla omezena ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopna činit právní úkony při nakládání s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota převyšuje částku 10.000,- Kč. Tento závěr podle soudu podporuje výpověď znalce (byť nebylo uvedeno kterého).
Uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně byl doručen vyšetřované dne 9. května 2011, která jej napadla dne 30. června 2011 včasným dovoláním. Poukazuje na jeho přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) téhož zákona (dovolání se však fakticky dotýká též dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. - § 41 odst. 2 o.s.ř.). Podle dovolatelky odvolací soud pochybil, pokud jí svým rozhodnutím omezil ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není schopna nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota převyšuje částku 10.000,- Kč. Dovolatelka poukazuje na skutečnost, že její problémy psychického rázu byly jen přechodného rázu a nepoznamenaly její duševní zdraví. Odkazuje na konkrétní skutkové okolnosti svého případu a hodnotí je optikou judikatury Nejvyššího soudu ČR, stejně jako Ústavního soudu. Konkrétně připomíná, že při rozhodování o omezení způsobilosti k právním úkonům je soud povinen identifikovat v konkrétním případě se uplatňující konkurující právo či statek nebo zájem chráněný ústavním pořádkem, kvůli nimž má dojít k omezení základních práv osoby, jíž má být omezena způsobilost k právním úkonům. To však napadené rozhodnutí nečiní. Dovolatelka proto navrhuje, aby bylo napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, a aby věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu - dále jen o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 30. června 2009. Dále konstatuje, že dovolání vyšetřované bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 1 o.s.ř. , přičemž je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací poté rozsudek Krajského soudu v Brně přezkoumal v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř. a dospěl k závěru, že je dovolání opodstatněné.
Z ustanovení § 242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně je však v případech, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout i k vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Bylo již uvedeno, že dovolatelka ve svém dovolání vychází především z dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Toto ustanovení dopadá na případy, kdy dovoláním napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jde o omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový případ jde tehdy, pokud soud buď použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo jestliže sice aplikoval správný právní předpis, avšak nesprávně jej vyložil. Nesprávné právní posouzení věci může být způsobilým dovolacím důvodem jen tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. I v případě, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, dovolací soud zamítne dovolání, pokud by při aplikaci správné právní normy vyzněl výrok rozhodnutí odvolacího soudu stejně.
Podle ustanovení § 10 obč. zák. jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, není vůbec schopna činit právní úkony, soud ji způsobilosti k právním úkonům zbaví (odst. 1). Jestliže fyzická osoba pro duševní poruchu, která není jen přechodná, anebo pro nadměrné požívání alkoholických nápojů nebo omamných prostředků či jedů je schopna činit jen některé právní úkony, soud její způsobilost k právním úkonům omezí a rozsah omezení v rozhodnutí určí (odst. 2).
Přes relativní obsáhlost nedává napadený rozsudek odvolacího soudu podle mínění dovolacího soudu jasnější a logičtější odpověď na otázku, jakým způsobem tento soud dospěl k závěru o nezbytnosti omezit vyšetřovanou ve způsobilosti nakládat s majetkem a finančními prostředky, jejichž hodnota nepřevyšuje částku 10.000,- Kč měsíčně. To za situace, kdy výsledky dosavadního důkazního řízení seznatelně vypovídaly o tom, že vyšetřovaná své záležitosti obstarává sama, a to bez případných obtíží. Pouze stručný a ryze obecný a nepřesvědčivý závěr odvolacího soudu o nutnosti vyšetřovanou omezit ve způsobilosti k právním úkonům popsaným způsobem je tak v zásadě pouhou recidivou předešlého a k dovolání zrušeného rozsudku odvolacího soudu v této věci. Dovolací soud se proto vidí oprávněn v této souvislosti pro stručnost odkázat na důvody, jež jsou obsaženy v jeho rozsudku ze dne 24. března 2010, č. j. 30 Cdo 433/2010-350, a které byly exponovány již v předchozím textu. Je totiž skutečností, že v celém svém spektru plně platí na posouzení nyní přezkoumávaného rozhodnutí.
Protože tedy dovoláním napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně nelze pokládat za správné, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací proto toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil zmíněnému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 a 3 o.s.ř.). K projednání věci nebylo nařízeno jednání (243a odst. 1 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243d odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.)
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 23. února 2012

JUDr. Pavel Pavlík, v. r.
předseda senátu