30 Cdo 3497/2015
Datum rozhodnutí: 27.01.2016
Dotčené předpisy: § 31a předpisu č. 82/1998Sb., § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014



30 Cdo 3497/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného Mgr. Lucií Brusovou, advokátkou se sídlem v Moravské Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 , o zaplacení částky 173.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 315/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2015, č. j. 51 Co 250/2013-95, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Žalobce (dále též dovolatel ) se domáhal zaplacení částky 173.500,- Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen OdpŠk ), která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v tvrzené nepřiměřené délce dosud neskončeného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 25/2005, v němž se žalobce domáhal přiznání majetkové a nemajetkové újmy za průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 52 E 1698/1999.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. prosince 2012, č. j. 15 C 315/2011 24, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že původní žaloba byla podána dne 26. ledna 2005, usnesením ze dne 7. listopadu 2006 byla vyloučena věc o nároku na náhradu nemajetkové újmy do řízení pod sp. zn. 22 C 338/06 a věc byla jako nová zapsána dne 6. prosince 2006. Tímto dnem tedy bylo řízení zahájeno. Ukončeno bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. června 2012, které nabylo právní moci dne 21. června 2012. Předmětné řízení tak od vyloučení části nároku trvalo pět a půl roku, probíhalo na třech stupních soudní soustavy a věc byla po právní i skutkové stránce do určité míry složitá. Žalobce se podílel svým chováním na délce řízení, přičemž význam řízení pro něj nelze považovat za vyšší. Soud prvního stupně uzavřel, že ze strany soudu nedošlo k žádné bezdůvodné činnosti, nebyly shledány průtahy a všechny úkony byly činěny v přiměřených lhůtách.

Městský soud v Praze (dále též soud druhého stupně nebo odvolací soud ) rozsudkem ze dne 19. února 2015, č. j. 51 Co 250/2013-95, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že řízení bylo ukončeno v září 2012 odmítnutím žalobcem podané ústavní stížnosti. V souvislosti s posuzováním celkové délky řízení je třeba přihlížet i k té fázi, která probíhala od podání žaloby do rozhodnutí o vyloučení části nároku (k níž však bylo přihlédnuto již v rámci projednávání nároku v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 284/2011), takže řízení trvalo celkem sedm let a pět měsíců. Na základě toho dospěl odvolací soud k závěru, že namítané odškodňovací řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu, bylo tak porušeno právo žalobce na projednání a rozhodnutí jeho věci v přiměřené lhůtě, a že tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2013, č. j. 36 Co 145/2012-53, který soud prvního stupně neměl k dispozici, však odvolací soud zjistil, že žalovaná z délky řízení ve věci 22 C 338/2006 dovodila nesprávný úřední postup soudu a žalobci mimosoudně poskytla odškodnění ve výši 82.125,- Kč. Tuto částku odškodnění považoval odvolací soud za dostačující. V rámci této úvahy odvolací soud vyšel z částky 15.000,- Kč za první dva roky a ze stejné částky za každý další jeden rok trvání řízení, takže celkovou základní částku vyčíslil na 100.000,- Kč. Posledně uvedenou částku pak ponížil o 50 % z důvodu výrazně nižšího významu řízení pro žalobce. Nižší význam spatřuje jednak v tom, že žalobci byla za průtahy v původním namítaném exekučním řízení již v roce 2009 uhrazena částka 30.000,- Kč a v roce 2011 ještě další částka 45.000,- Kč, tudíž od doby poskytnutí zadostiučinění v původním namítaném řízení již nelze hovořit o jakémkoliv významu navazujícího odškodňovacího řízení pro žalobce a dále, že délka řízení nemohla jakkoli zasáhnout do jeho osobnostní, rodinné či pracovní sféry. Žalobce kromě toho vede enormní množství soudních řízení, z nichž pak odvíjí a vznáší další kompenzační požadavky, takže evidentně institut zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu zakotvený v § 31 a OdpŠk cíleně zneužívá.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci spočívající ve skutečnosti, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Poukazuje v této souvislosti zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 675/2013, a další jeho rozhodnutí, podle nichž břemeno tvrzení ohledně okolností odůvodňujících snížení přiznaného zadostiučinění tíží žalovanou. Poukazuje i na judikaturu ESLP a rozhodnutí Ústavního soudu. Z obsahu dovolání je zřejmé, že dovolatel nesouhlasí s výší peněžní náhrady za nemajetkovou újmu, jak ji vyčíslil odvolací soud, zejména s tím, že základní roční částku ve smyslu žaloby nezvýšil v souladu se stanoviskem kolegia Nejvyššího soudu České republiky Cpjn 206/2011, (kde je výslovně uvedeno, že pokud navrhovatel navrhne zvýšení základní částky z důvodu nepřiměřené délky kompenzačního řízení, pak lze základní částku zvýšit na 20.000,- Kč) a na druhé straně ji o 50 % snížil pro údajný malý význam řízení pro žalobce. Domnívá se také, že rozhodnutí odvolacího soudu je částečně nepřezkoumatelné. Navrhl proto napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,

- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit), nebo

- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo

- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo

- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).

K nesouhlasu žalobce s výší přiměřeného zadostiučinění, jak ji stanovil odvolací soud, je třeba uvést, že Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především otázka soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu záležitostí soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což ve věci žalobce není dáno. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10%, o 20% nebo o 30% - srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).

U dovolací námitky spočívající v tom, že odvolací soud posoudil nesprávně právní otázku významu namítaného řízení pro žalobce v rozporu s judikaturou (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 30 Cdo 675/2013 a sp. zn. 30 Cdo 765/2010), dovolací soud shledal, že odvolací soud v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 30 Cdo 765/2010, při posouzení kritéria významu řízení podle § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk, přihlédl ve vztahu k předmětu řízení ke všemu , co bylo pro dovolatele v sázce (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. října 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo rozsudek ESLP ze dne 18. dubna 2006 ve věci Patta proti České republice, č. 12605/02, a v něm obsažený odkaz na rozsudek ESLP ve věci Frydlender proti Francii /velký senát/, č. 30979/96, § 43, ESLP 2000-VII). Odvolací soud dospěl k závěru o nižším významu namítaného řízení pro žalobce v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3326/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3908/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2283/2015).

Ke kritériu významu předmětu řízení pro poškozeného se Nejvyšší soud vyjádřil rovněž již např. v rozsudku ze dne 21. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1661/2013, v němž uvedl, že nelze zcela odhlédnout od skutečnosti, že žalobce iniciuje velké množství soudních sporů, což jej ve vztahu k prožívání intenzity újmy způsobené nepřiměřenou délkou jednoho z nich staví do jiné pozice, než v jaké by se nacházela osoba účastná jediného či několika mála soudních řízení (Ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla usnesením Ústavního soudu ze dne 24. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 1129/2014, pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuta). Stejně rozhodl Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 20. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1481/2014, nebo v usnesení ze dne 17. června 2015, sp. zn. 30 Cdo 221/2015. Odvolací soud tedy i při hodnocení této okolnosti postupoval v souladu s judikaturou dovolacího soudu.

Je proto zřejmé, že nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání obsažené v ustanovení § 237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodňován s přihlédnutím k ustanovení § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. ledna 2016

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu