30 Cdo 3481/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 243c o. s. ř.



30 Cdo 3481/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha v právní věci žalobce T-CZ, a.s. , IČ: 252 69 879, se sídlem v Praze 4, Na strži 28, zastoupeného Mgr. Lukášem Lorencem, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, proti žalovanému Radom, s.r.o. , IČ: 481 53 451, se sídlem v Pardubicích, Jiřího Potůčka 259, zastoupenému prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, o nárocích z porušení práv plynoucích z autorského zákona, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pobočka v Pardubicích pod sp. zn. 50 C 12/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. ledna 2015, č. j. 1 Co 33/2014-689, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení žalovanému částku 3.388,- Kč jeho zástupci prof. JUDr. Janu Křížovi, CSc., advokátu se sídlem v Praze 1, Dlouhá 13, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích (dále jen soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. prosince 2013, č.j. 50 C 12/2013 - 621, zamítl žalobu, podle které měl soud uložit žalovanému povinnost zdržet se užívání softwaru, kterým je vybaveno zařízení VS 47, k propojování se všemi výrobky a dále aby soud uložil žalovanému povinnost zdržet se neoprávněného vytěžování relační databáze, kterou je vybaveno zařízení VS 47, k propojování se všemi výrobky. Soud shledal, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován, když neunesl důkazní břemeno a neprokázal, že by mu náležela příslušná práva duševního vlastnictví k zařízení označenému jako VS 47. Soud konstatoval, že zařízení VS 47 bylo vyvinuto a vyráběno firmou TESLA Pardubice, s. p., a na trh je později dodávala také firma HTT TESLA Pardubice, s. r. o. a žalobce, který není právním nástupcem ani jedné z výše uvedených společností. První úpravy zařízení VS 47, které provedl žalobce, proběhly až v roce 2000. Na trh byla proto až do roku 2000 dodávána zařízení VS 47, jež obsahovala software, který žalobce nevyvinul a k němuž neměl a nemá žádná autorská práva. Tato práva nemohl nabýt ani kupní smlouvou ze dne 1. 10. 1998, neboť ze smlouvy je zřejmé, že touto smlouvou nebyla převedena žádná práva k duševnímu vlastnictví. Dále soud prvního stupně shledal žalobní petit za neurčitý a uzavřel, že podle judikatury Ústavního soudu není oprávněn poučovat žalobce o tom, jak má žalobní petit upravit, aby v řízení uspěl. Soud prvního stupně nad rámec výše uvedeného dále poznamenal, že samotné propojování prvků programového a technického vybavení s jiným takovým vybavením není protiprávní a kromě toho žalobce nikterak nepředložil důkazy o konkrétních stěžejních změnách softwaru daného zařízení, které měl provést zaměstnanec žalobce.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. ledna 2015, č. j. 1 Co 33/2014-689, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil, když uvedl, že se soud prvního stupně dostatečně a precizně vypořádal s otázkou aktivní legitimace žalobce, na čemž nemění nic ani fakt, že soud měl žalobce podle § 43 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.) vyzvat k opravě či doplnění neurčitého žalobního návrhu. Odvolací soud uzavřel, že i v případě splnění procesních podmínek dle § 43 o. s. ř. by žaloba musela být zamítnuta s ohledem na nedostatek aktivní legitimace žalobce.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen žalobci dne 26. března 2015, přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dne 22. května 2015 včasné dovolání, jehož přípustnost odvozuje z ustanovení § 237 o.s.ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Jako dovolací důvod uvádí podle § 241a odst. 1 o.s.ř. skutečnost, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukazuje na to, že dostatečně specifikoval předmět autorského práva, když předložil soudu nosič (CD-ROM) s počítačovým programem výrobku VS 47 zahrnující i relační databázi. Domnívá se, že tvrzené důkazní břemeno žalobce, podle kterého by měl vymezit, kdy, jak a kde byly předmětný software a relační databáze dovyvinuty a označit jednotlivé položky, k nimž uplatňuje autorství, nemá oporu v hmotném ani procesním právu, kdy podle jeho názoru žalovaný by měl prokázat, že k předmětnému zařízení a relační databázi přísluší autorská práva jinému subjektu. Dovolatel je přesvědčen, že i kdyby pouze 30 % počítačového programu bylo vytvořeno třetí osobou, nelze odepřít dovolateli právo na ochranu díla, které vzniklo zpracováním díla jiného.
Dále dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu i z důvodu, že se odvolací soud posouzením otázky poučovací povinnosti a určitosti žalobního návrhu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, např. od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004 . Žalobce se domnívá, že teprve určitost žalobního návrhu vytváří předpoklady pro posouzení aktivní legitimace a popřením tohoto principu zasáhly soudy i do dovolatelova práva na spravedlivý proces.
Podle právního názoru dovolatele otázka, zda je zaměstnavatel oprávněn domáhat se ochrany autorského práva k dílu svého zaměstnance i tehdy, kdyby zaměstnanec při vytvoření díla užil preexistentní dílo třetí osoby, v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena.
Dovolatel proto navrhuje, aby dovolací soud podle § 243e o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v podání ze dne 19. července 2015. Podle jeho názoru je dovolání podané žalobcem nepřípustné, neboť žalobce neřešil ve svém dovolání otázku přípustnosti, když sice odkazuje a cituje § 237 o. s. ř., ale ani jednu otázku hmotného či procesního práva, jež by v souladu s citovaným ustanovením mohla dovolání učinit přípustným, neoznačuje a nikterak neformuluje. Pokud by ale dovolací soud shledal dovolání přesto přípustným, poukazuje žalovaný na chybějící aktivní legitimaci žalobce a správné závěry odvolacího soudu, přičemž neschopnost adekvátně reagovat na průběh řízení a vhodně formulovat žalobní petit jdou k tíži žalobce. Žalovaný na závěr svého vyjádření poukázal také na nesmyslnost závěrů dovolatele o obrácení důkazního břemene, které by umožnily žalobci tvrdit cokoliv bez jakékoliv povinnosti průkazní a které by naopak po žalovaném požadovaly, nechť snese důkazy opaku. Z těchto důvodů navrhuje žalovaný, aby soud dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, že byly splněny podmínky § 241 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě ve smyslu ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., přičemž je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a odst. 2 o.s.ř. Poté se zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj. že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nelze pominout např. skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které rozhodovací praxe se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje, a přípustnost podaného dovolání tak nezakládá.
Dovolatel sice obšírně popsal, v čem nesouhlasí s odvolacím soudem, ale nijak nevymezil otázku, při které se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na které současně napadené rozhodnutí závisí. Nespokojenost dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu nezakládá sama od sebe přípustnost dovolání.
Dovolatel ve svém dovolání pouze uvádí, v čem podle jeho názoru spočívala odchylka od ustálené rozhodovací praxe. Nelze mu ale přisvědčit, že tento tvrzený odklon je možné spatřovat v odkazu na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 30. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 1465/2004, ve kterém je pojednáno o poučovací povinnosti v případě petitu, který je materiálně nevykonatelný. V prvé řadě je nutné poznamenat, že procesní pochybení by mohlo být pro posouzení dovolání právně relevantní, pokud by z tohoto důvodu došlo k nesprávnému rozhodnutí ve věci. Jak ale posoudil odvolací soud, přes neodstraněnou vadu žaloby soud prvního stupně dovodil správný základní závěr o nedostatku aktivní legitimace žalobce v tomto řízení a ani zcela jednoznačný petit by nemohl vést k jinému základnímu závěru. Kromě výše uvedeného je třeba dodat, že již sám žalovaný ve vyjádření k žalobě ze dne 12. 4. 2013 v bodu II., posledním odstavci, prezentoval určité pochybnosti ohledně formulace žalobního petitu, na které ale žalobce nijak nereagoval.
Ačkoliv dovolatel uvedl, že otázky týkající se uplatnění práva k zaměstnaneckému dílu v případě, že zaměstnanec užil při vytvoření díla dílo již existující, nebyly dovolacím soudem vyřešeny, tyto otázky dovolací soud neshledal jako otázky, na nichž závisí napadené rozhodnutí, neboť sám dovolatel dostatečně neprokázal ani existenci autorského díla, které vytvořil jeho zaměstnanec, ani jeho výlučné autorství. Dovolatel proto neunesl důkazní břemeno v prokázání skutkových otázek, na základě kterých by mohly být posouzeny otázky právní. Nelze souhlasit s dovolatelem v názoru o důkazním břemenu, které by měla nést strana žalovaná, neboť zásada, že důkazní břemeno leží na straně žalobce, patří mezi základní zásady občanského soudního řízení. Ostatně samotné dovolání (jímž je dovolací soud vázán - § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř.) neuvádí nic, co by tento závěr soudů obou stupňů zásadněji zpochybňovalo.
Závěrem lze tedy zrekapitulovat: dovolací soud nemůže revidovat skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při právním posouzení věci, ani nemůže při pouhém nesouhlasu dovolatele s rozhodnutím odvolacího soudu přezkoumávat napadené rozhodnutí v meritu věci, jestliže z dovolání není zřejmé, v čem konkrétně dovolatel spatřuje přípustnost dovolání, tedy na vyřešení které právní otázky z hmotného nebo procesního práva závisí napadené rozhodnutí, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přitom okolnost, že dovolatel s právním posouzením věci odvolacím soudem nesouhlasí a s ohledem na skutkové poměry daného případu polemizuje (bez relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání) s právně kvalifikačním názorem odvolacího soudu, pochopitelně přípustnost takového dovolání nezakládá.
Protože z uvedeného vyplývá, že nebyl naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) toto dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst., 1 o.s.ř.). Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a § 146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení úspěšné žalované vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jejím zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 2.500,- Kč byla stanovena podle § 6, § 7 bod 5., § 9 odst. 3 písm. d), § 11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Žalované dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 2.800,- Kč. Rovněž jí náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. 588,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení žalobce tak činí 3.388,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. září 2015

JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu