30 Cdo 3480/2007
Datum rozhodnutí: 06.05.2009
Dotčené předpisy:





30 Cdo 3480/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy


JUDr. Karla Podolky a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobce F. ú. ve Z., proti žalované P. Ř., zastoupené advokátem, o určení neúčinnosti právního úkonu, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 6 C 207/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 16. listopadu 2006, č.j. 60 Co 361/2005-236, takto:


Dovolání žalované se odmítá.


Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :





Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. března 2004, č.j. 6 C 207/2003-118, určil, že je vůči žalobci právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelé E. T., který dne 20.6.2000 učinila M. K., (výrok I.). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II. a III.)


K odvolání žalované Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 10. září 2004, č.j. 60 Co 72/2004-162, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Důvodem zrušujícího rozhodnutí bylo procesní pochybení soudu prvního stupně spočívající v nesplnění poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o.s.ř.


Po následujícím řízení Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 17. srpna 2005, č.j. 6 C 207/2003-199, určil, že je vůči žalobci právně neúčinný právní úkon odmítnutí dědictví po zemřelé E. T., který dne 20.6.2000 učinila M. K. (výrok I.). Současně uložil žalované zaplatit státu soudní poplatek ve výši 13.500,- Kč (výrok II.) a žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok III.).


Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce má vůči daňovému dlužníku M. K., matce žalované, vymahatelnou pohledávku přiznanou v celkové výši 7.978.789,56 Kč vykonatelnými výkazy nedoplatků a vykonatelnými platebními výměry. Dne 20.6.2000 M. K. odmítla do protokolu dědictví vůči notáři, u kterého bylo vedeno řízení o dědictví po zůstavitelce E. T. pod sp. zn. D 2152/97. Na místo M. K. nastoupila její jediná právní nástupkyně žalovaná, která dědictví neodmítla a které jí bylo potvrzeno usnesením Okresního soudu ve Zlíně ze dne 28.11.2001, č.j. D 2152/97-186, s tím, že čistá hodnota jmění zůstavitelky a dědictví činila 6.342.267,50 Kč. Soud prvního stupně posoudil věc podle ustanovení § 42a obč. zák. a dovodil existenci aktivní věcné legitimace žalobce jakož i pasivní věcné legitimace žalované a dále i splnění všech podmínek odporovatelnosti. Žalovaná, která je ve vztahu k daňovému dlužníkovi M. K. osobou blízkou ve smyslu ustanovení § 116 a § 117, neprokázala vynaložení náležité pečlivosti k rozpoznání úmyslu daňového dlužníka zkrátit odmítnutím dědictví (odporovatelným právním úkonem) uspokojení žalobcovy pohledávky. Obrana žalované, která spočívala v poukazu na předluženost dědictví, nemohla obstát, neboť jak vyplývá z citovaného usnesení o potvrzení dědictví, čistá hodnota jmění zůstavitelky byla zjištěna ve výši 6.342.267,50 Kč a dědictví tedy nebylo předluženo.


Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem k odvolání žalované rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit státu soudní poplatek ve výši 1.500,- Kč (výrok II.) a současně rozhodl, že se žalobci nepřiznává náhrada nákladů řízení (výrok III.). Z odůvodnění potvrzujícího rozsudku vyplývá, že odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a z nich vyvozenými právními závěry.


K odvolacím námitkám dále zejména uvedl, že splnění podmínek odporovatelnosti z časového hlediska je nutno posuzovat nikoliv pouze k okamžiku, kdy došlo k odmítnutí dědictví, ale též až k okamžiku, kdy nastupující dědic dal najevo svou vůli dědictví neodmítnout. Je tomu tak z toho důvodu, že samotné odmítnutí dědictví


do úvahy přicházejícím dědicem ještě neznamená, že další nastupující dědic má z tohoto úkonu objektivně zjistitelný prospěch, neboť ten je založen až jeho projevem vůle, že dědictví neodmítá, byť již ke dni smrti zůstavitele. Nastupující dědic by objektivně nemohl vykonávat náležitou pečlivost k prokázání, že nemohl dlužníkův úmysl zkrátit věřitele poznat, jestliže by tato jeho povinnost byla vázána na okamžik, kdy jako dědic v dědickém řízení doposud nevystupuje. Na základě provedeného dokazování v souzené věci by však byl procesní výsledek shodný i kdyby průkaz náležité pečlivosti byl vztažen již k okamžiku odmítnutí dědictví.


Odmítnutím dědictví došlo objektivně ke zkrácení upokojení pohledávky žalobce. Z přehledu aktiv dědického řízení po zůstavitelce E. T. se totiž podává, že aktiva dědictví nebyla tvořena jen nemovitostmi zatíženými zástavním právem, ale také nemovitostmi, na kterých zástavní právo nevázlo, a také dalšími movitými věcmi a jinými majetkovými hodnotami. Pokud nebyl proveden faktický výkon rozhodnutí, jsou závěry žalované o nemožnosti uspokojení žalobce s poukazem na zatíženost předmětných nemovitostí zástavním právem předčasné a pouze hypotetické, neboť ani zatížení nemovitostí zástavním právem nemusí bez dalšího vylučovat uspokojení pohledávek žalobce výkonem rozhodnutí.


Pokud jde o splnění podmínky vynaložení náležité pečlivosti, žalovaná založila svou obranu na tvrzení, že odporovaný úkon uspokojení pohledávek věřitelů objektivně nezkracuje. V odvolacím řízení dále tvrdila, že činila úkony směřující


ke zjištění stavu dědictví, kdy poukazovala na okolnost, že v důsledku převahy pasiv (daných zejména existujícími zástavními právy na nemovitostech) nad aktivy bylo dědictví fakticky předluženo a nemohlo pak objektivně dojít ke zkrácení věřitelů. Podle odvolacího soudu je tak z povahy věci vyloučeno, aby žalovaná současně činila úkony náležité pečlivosti ke zjištění, že úmysl zkrátit věřitele nemohla poznat, neboť taková činnost je právě podmíněna závěrem, že ke zkrácení věřitele objektivně dochází a že dlužník tento zkracující úkon učinil v úmyslu uspokojení pohledávky svého věřitele zkrátit, což se v případě úkonu ve prospěch blízké osoby předpokládá. Ani samotné úkony směřující ke zjištění stavu dědictví z hlediska jeho předluženosti samy o sobě nemohou být dostačující pro závěr o vynaložení náležité pečlivosti, když i případné odmítnutí předluženého dědictví může být okolností, která pojmově zkracuje uspokojení pohledávky věřitele, jak shora odvolací soud dovodil. Nemohou být výrazem náležité pečlivosti také již proto, že se jinak pojmově neváží k rozpoznání absence úmyslu zkrátit uspokojení pohledávek věřitelů, ale směřují pouze ke zjištění objektivního stavu dědictví.


Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a podává je z důvodů, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. a že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Dovolatelka zejména namítá, že aktivní činnost vyvinutá k poznání stavu dědictví je v případě zjištění jeho předlužení zároveň činností, která směřovala i ke zjištění eventuelního úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele. Pokud je zjištěna předluženost dědictví, automaticky to vylučuje objektivní možnost dlužníka zkracovat věřitele. Dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že splnění podmínek pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu odmítnutí dědictví je z časového hlediska možno posuzovat nikoli pouze k okamžiku, kdy došlo k odmítnutí dědictví, ale též až k okamžiku, kdy nastupující dědic dal najevo svou vůli dědictví neodmítnout. Dovolatelka dále nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, že vyvinutí náležité pečlivosti při poznání úmyslu zkrátit věřitele je podmíněno předpokladem, že ke zkracování věřitele objektivně dochází a že při absenci předpokladu zkrácení věřitele není ani možno náležitou pečlivost ke zjištění možného úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele vyvinout. Dovolatelka se totiž naopak domnívá, že možnost poznání úmyslu dlužníka zkrátit věřitele je objektivně možná pouze v případě skutečného zkracování. Řízení odvolacího soudu je konečně postiženo vadou, která měla za následek nesprávnost napadeného rozhodnutí, neboť odvolací soud zjišťoval otázku předluženosti dědictví až k okamžiku vydání usnesení ze dne 28.11.2001, č.j.


D 2152/97-186, nikoli však ke dni 20.6.2000, kdy bylo dědictví ze strany dlužníka žalobce odmítnuto. Pouze doba napadeného úkonu dlužníka žalobce byla totiž okamžikem, ke kterému bylo možno vztahovat možnost rozpoznání úmyslu osobou, v jejíž prospěch byl odporovaný úkon učiněn. Soudy obou stupňů při zkoumání možnosti rozpoznání tohoto úmyslu ovšem takto nepostupovaly a v rozporu s ustanovením § 120 o.s.ř. nezjišťovaly okolnosti rozhodné k posouzení daného případu, když neprovedly navrhované důkazy, kterými žalovaná prokazovala tehdejší předluženost dědictví ke dni 20.6.2000. Žalovaná navrhla zrušení dovoláním napadeného rozsudku jakož i rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), přezkoumal napadený rozsudek bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].


Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.


Protože - jak vyplývá z uvedeného - dovolání může být podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, jen z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř, a je-li dovolání přípustné, též z důvodu uvedeného v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (§ 242 odst. 3 o.s.ř.). Těmito dovolacími důvody vymezené právní otázky současně musí mít zásadní význam a za otázku určující přitom nelze považovat otázku, jejíž posouzení samo o sobě nemá na konečné rozhodnutí soudu o věci samé žádný vliv. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. již neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování; přípustnost dovolání k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.


Žalovaná napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně o věci samé potvrzen. Protože dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než


v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen


při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přitom není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Pokud dovolatelka namítá, že aktivní činnost vyvinutá k poznání stavu dědictví je v případě zjištění jeho předlužení zároveň činností, která směřovala i ke zjištění eventuelního úmyslu dlužníka zkrátit své věřitele a že pokud je zjištěna předluženost dědictví, automaticky to vylučuje objektivní možnost dlužníka zkracovat věřitele, nemohou být tyto námitky právně významné, protože oba soudy vycházejí ze zjištění, že dědictví nebylo předluženo.


Směřují-li dovolací námitky ke zpochybnění závěru odvolacího soudu ohledně okamžiku, ke kterému je třeba posuzovat splnění podmínek pro vyslovení odporovatelnosti právního úkonu odmítnutí dědictví, nejedná se o otázku pro rozhodnutí věci určující, jejíž posouzení by samo o sobě mělo na konečné rozhodnutí soudu o věci samé vliv.


Ohledně namítaného nesprávného právního posouzení otázky náležité pečlivosti v posuzovaném případě rozsudek odvolacího soudu, který se ztotožnil


se závěry uvedenými o věci samé v rozsudku soudu prvního stupně, je konformní s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, přičemž dovolací soud neshledává důvodu se od ní jakkoli odchýlit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23.5.2001, sp. zn. 21 Cdo 1912/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35, ročník 2002).


Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod vymezený žalovanou podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. V případě tohoto dovolacího důvodu nelze totiž učinit závěr, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.


Dovolatelka dále uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jimiž se dovolací soud však nemohl zabývat, neboť z hlediska těchto vad lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) [srov. usnesení ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, pod číslem 132, ročník 2004].


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované není přípustné. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalované - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalobci podle obsahu spisu žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 6. května 2009


JUDr. Karel Podolka, v. r.


předseda senátu