30 Cdo 3473/2007
Datum rozhodnutí: 25.11.2008
Dotčené předpisy: § 80 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3473/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně K. F., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) O. V., zastoupené advokátem a 2) C., spol. s r. o., o určení vlastnictví k nemovitosti, vedené u Okresního soudu Plzeň - sever pod sp. zn. 3 C 148/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. února 2007, č. j. 12 Co 636/2006 - 193, takto:

Dovolání se odmítá.

Žalobkyně je povinna zaplatit první žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.307,- Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení na účet advokáta.

Ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po změně žaloby soudem připuštěné domáhala, aby bylo určeno, že pozemek parc. č. 735/9 zapsaný na LV č. 1443 u Katastrálního úřadu pro P. k., katastrální pracoviště P., v k.ú. V., je ve vlastnictví obce V. Žalobu odůvodnila zejména tím, že za neplatnou považuje kupní smlouvu ze dne 18. 10. 2000 uzavřenou mezi první žalovanou jako prodávajícím a druhým žalovaným jako kupujícím o převodu označeného pozemku, neboť byla uzavřena bez zveřejnění záměru obce nemovitost prodat. Naléhavý právní zájem na požadovaném určení spatřuje v tom, že první žalovaná jí nevyhověla v jejím požadavku o vydání tohoto pozemku , a dále v tom, že jako občan O. V. a daňový poplatník má zájem na tom, aby se co nejhospodárněji nakládalo s majetkem obce za dodržování právních předpisů s tímto nakládáním spojených .

Okresní soud Plzeň - sever rozsudkem ze dne 10. 10. 2006, č. j. 3 C 148/2005 - 152, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou ze dne 21. 1. 1976 prodal otec žalobkyně Č. Č. bývalému Čsl. státu, zastoupenému MNV V., pozemek parc. č. 735/1 o výměře 3401 m2 v k.ú. V. za kupní cenu podle znaleckého posudku ve výši 13.300,- Kč, která byla prodávajícímu zaplacena. Na základě geometrického plánu z 5. 12. 1975 byl tento pozemek začleněn do pozemku parc. č. 735/9, na němž první žalovaná vybudovala mateřskou školu čp. 651, stojící na vyčleněném stavebním pozemku č. 735/10, přičemž její užívání bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím z 28. 1. 1987. Protože mateřská škola byla v uvedených prostorách zrušena, rozhodlo zastupitelstvo první žalované o prodeji budovy čp. 651 s pozemky parc. č. 735/9 a 735/10. Záměr prodeje byl projednán v obecním zastupitelstvu již v roce 1994, kdy bylo rozhodnuto o pronájmu nemovitostí, a dne 6. 6. 2000 schválilo zastupitelstvo první žalované jejich prodej druhému žalovanému, a to po předchozím zveřejnění záměru prodeje. Dne 18. 10. 2000 pak byla mezi první žalovanou jako prodávající a druhým žalovaným jako kupujícím uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnictví k uvedeným nemovitostem s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 19. 10. 2000. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně nemá ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť neprokázala, že o koupi předmětných nemovitostí projevila zájem a že by tak byla neúspěšným účastníkem nabídkového řízení, a na její straně není dána ani aktivní legitimace, protože vyhovění žalobě by nemohlo mít příznivý dopad na její právní postavení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni poté, co usnesením ze dne

28. 2. 2007, č. j. 12 Co 636/2006 - 188, nepřipustil změnu žaloby tak, že žalobkyně se domáhá, aby bylo určeno, že část pozemkové parcely č. 735/1, označená jako díl a)

o výměře 3401 m2 v k.ú. a obci V., začleněná podle geometrického plánu vypracovaného Střediskem geodézie P. ze dne 5. 12. 1975 do pozemku parc. č. 735/9 o výměře 7841 m2, je v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, H. K. a M. Č., rozsudkem ze dne 28. 2. 2007, č. j. 12 Co 636/2006 - 193, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. ani aktivní legitimaci k vedení tohoto sporu.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného

v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Podle jejího názoru bylo nepochybně prokázáno, že

na zasedání zastupitelstva O. V. konaného dne 28. 6. 1994 byl odsouhlasen odprodej objektu mateřské školy za některých podmínek, které později při prodeji nebyly dodrženy . Rovněž se domnívá, že osvědčila naléhavý právní zájem na požadovaném určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., který spočívá v tom, že jako neúspěšný žadatel nabídkového řízení má zájem na tom, aby byly vyřešeny sporné otázky týkající se převodu pozemku č. 735/9 v k.ú. V., jenž byl předmětem kupní smlouvy ; v této souvislosti poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 824/97. Soudům obou stupňů vytýká, že ohledně zveřejnění záměru první žalovanou pozemek prodat sice provedly navržené důkazy, na jejich základě však dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním. Dále poukazuje na zápis ze zasedání zastupitelstva první žalované konaného dne 6. 6. 2000, z nějž podle ní není zřejmé, že byl schválen prodej nemovitosti druhému žalovanému a že tak byla splněna povinnost podle § 39 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

První žalovaná ve svém písemném vyjádření k dovolání navrhla, aby bylo jako nepřípustné odmítnuto. Poukázala na to, že žalobkyně v dovolání neuvedla, v čem spatřuje po právní stránce zásadní význam rozhodnutí odvolacího soudu, že v řízení neprokázala, že by se o koupi předmětné nemovitosti jakkoliv ucházela a že k odsouhlasení prodeje pozemku druhému žalovanému došlo až v roce 2000, nikoliv v roce 1994.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátem, a po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje

k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobkyně napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť ve věci nebyl soudem prvního stupně vydán rozsudek, který byl odvolacím soudem zrušen. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají)

a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

V posuzované věci žalobkyně nevymezuje žádnou právní otázku, jež by činila napadené rozhodnutí zásadně významným ve výše vyloženém smyslu.

Ačkoli dovolatelka slovně uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, ve skutečnosti zpochybňuje především skutkový základ, z nějž právní posouzení věci vychází, a předkládá svou vlastní (odlišnou) verzi skutkového stavu. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však - jak již bylo řečeno - nelze založit zpochybněním zjištěného skutkového stavu (viz tvrzení dovolatelky, že byla neúspěšným žadatelem nabídkového řízení, že soudy obou stupňů dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním a že nebyl schválen prodej nemovitostí druhému žalovanému) - k tomu srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994, pod č. 8.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, popřípadě jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 80 písm. c) o. s. ř. lze žalobou (návrhem na zahájení řízení) uplatnit, aby bylo rozhodnuto o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je-li na tom naléhavý právní zájem.

Předpokladem úspěšnosti žaloby o určení podle § 80 písm. c) o. s. ř., zda tu právní vztah nebo právo je či není, je, že účastníci mají věcnou legitimaci a že žalobce má na určení naléhavý právní zájem (srov. např. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněný pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972). O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující (alespoň v době vydání rozhodnutí) nebo o takovou jeho procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. Nález Ústavního soudu uveřejněný pod číslem 35, svazek 3, Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, str. 261).

Určovací žaloba má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné právní závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).

V rozsudku ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 824/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2001, na nějž dovolatelka poukazuje, Nejvyšší soud judikoval, že neúspěšný účastník nabídkového řízení, kterému bylo podle žalobních tvrzení znemožněno účastnit se nabídkového řízení o prodeji obecního majetku, pro tvrzené porušení povinností orgány obce, má naléhavý právní zájem

na určení, že smlouva o převodu nemovitostí ve vlastnictví obce, kterou obec uzavřela s jiným zájemcem o koupi, je neplatná [§ 80 písm. c) o. s. ř.] . V odůvodnění tohoto rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že okolnost, že záměr převést nemovitý majetek obce nebyl zveřejněn vůbec, umožňuje zpochybnit platnost smlouvy všem potenciálním zájemcům o převod nemovitého majetku obce, kteří se pro porušení povinnosti podle citovaného ustanovení o tomto záměru ani nedozvěděli (nemohli dozvědět) .

Jestliže v posuzované věci žalobkyně neprokázala, že o koupi předmětného pozemku projevila zájem a že by tak byla potenciálním zájemcem o převod nemovitého majetku obce (či neúspěšným účastníkem nabídkového řízení), a ani netvrdila, že by se její právní postavení poté, co nemovitosti nabyl do svého vlastnictví druhý žalovaný, zhoršilo, pak je zřejmé, že na právním postavení žalobkyně by se ani vyhověním určovací žalobě ničeho nezměnilo a nevzniklo by jí ani žádné (nové) právo, jež by bylo soudně vynutitelné. Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, dospěl-li k závěru, že žalobkyně nemá na požadovaném určení, že první žalovaná je vlastníkem předmětného pozemku, naléhavý právní zájem ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. ani aktivní legitimaci k vedení sporu.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání proti němu podle § 237

odst. 1 písm. c) o. s. ř. není tudíž přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a první žalovanou bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1,

§ 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť první žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 5.000,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle § 10 odst. 3, § 5 písm. b), snížená na polovinu podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50% podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce první žalované doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, náleží první žalované vedle odměny za zastupování advokátem a paušální částky náhrad hotových výdajů rovněž částka odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zvláštního právního předpisu, tedy částka 1.007,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalovaného ve výši 6.307,- Kč je žalobkyně povinna zaplatit k rukám advokáta, který první žalovanou v tomto řízení zastupoval (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobkyní a druhým žalovaným bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1a § 151 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a druhému žalovanému v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.



V Brně dne 25. listopadu 2008

JUDr. Olga Puškinová, v.r.

předsedkyně senátu