30 Cdo 347/2013
Datum rozhodnutí: 06.03.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012, § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 347/2013


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce J. F. , zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 92/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 17 Co 6/2009 169, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 8. 2012, č. j. 17 Co 6/2009 193, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se domáhal, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit mu celkem 553.000,- Kč, a to jako přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou dosud neskončeného řízení vedeného před Okresním soudem v Olomouci pod sp. zn. 11 C 15/96. Ještě před zahájením řízení žalovaná žalobci vyplatila na náhradě nemajetkové újmy 47.000,- Kč.
Soud prvního stupně následně žalobu v plném rozsahu zamítl.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 14. 4. 2009, č. j. 17 Co 6/2009 54, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do 510.000,- Kč (výrok I.), jinak jej změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 43.000,- Kč (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Tento rozsudek byl zrušen ve výroku I. a III. rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 3. 11. 2010, č. j. 30 Cdo 3930/2009 87 (všechna zde citovaná rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu jsou dostupná na internetových stránkách www.nsoud.cz ).
V rozsudku ze dne 10. 5. 2011, č. j. 17 Co 6/2009 112, odvolací soud potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do 450.000,- Kč, a co do 60.000,- Kč jej změnil tak, že žalované uložil povinnost tuto částku zaplatit žalobci (výrok I.). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).
I tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2011, č. j. 30 Cdo 3340/2011 143, a to v potvrzující části výroku I. a dále ve výroku II.
Odvolací soud následně rozsudkem uvedeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku co do částky 103.750,- Kč tak, že žalované uložil povinnost tuto částku žalobci zaplatit do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Jinak zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 346.250,- Kč potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud v tomto rozsudku vázán právními názory vyslovenými v předchozích dvou rozsudcích Nejvyššího soudu vzal v úvahu délku posuzovaného řízení, které bylo zahájeno dne 17. 1. 1996 a do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu (tedy ke dni 19. 4. 2012) nebylo skončeno. K tomuto datu tedy trvalo šestnáct let a tři měsíce (v současnosti se nachází ve stadiu rozhodování o dovolání). Žalobci tedy náleží zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou v souvislosti s nepřiměřeně dlouho trvajícím řízením ve smyslu § 13 odst. 1 a 2 a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů dále jen OdpŠk .
Při stanovení základní výše zadostiučinění vycházel odvolací soud z částky 15.000,- Kč za první dva roky řízení a dále pak z částky 15.000,- Kč za každý další rok trvání řízení; za šestnáct let a tři měsíce trvání řízení tedy celkem 253.750,- Kč (podle uvedeného způsobu výpočtu měla být základní částka správně 228.750,- Kč, tj. 15 x 15000 + 3 x 1250 pzn. Nejvyššího soudu ). Nepokládal přitom za přiměřené zvýšit tuto základní částku na 20.000,- Kč za rok trvání řízení. Dále pak základní zadostiučinění upravil na základě aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk.
Přitom dospěl k závěru, že řízení bylo (je) složité (§ 31a odst. 3 písm. b/ OdpŠk), neboť jednak je v něm uplatněno několik nároků žalobce a též vzájemný nárok žalovaného, a jednak v něm bylo navrženo a provedeno mnoho důkazů. Řízení též doposud probíhalo ve třech stupních soudní soustavy. Proto snížil zadostiučinění o 30 %.
Vzal též v úvahu, že žalobce přispěl k délce řízení (§ 31a odst. 3 písm. c/ OdpŠk), a to nedokonalou žalobou, nesoustředěnými důkazními návrhy a především svými žádostmi o odročení jednání jak v letech 2005 a 2006, tak i v letech 2008 až 2010. Z tohoto důvodu snížil zadostiučinění o 20 %.
V postupu soudů (§ 31a odst. 3 písm. d/ OdpŠk) neshledal odvolací soud žádná výraznější pochybení nebo prodlení, byť k odročení jednání ve čtyřech případech došlo z důvodů na straně soudu. Proto zvýšil zadostiučinění o 10 %.
Význam předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk) je v té části, v níž se žalobce domáhá vrácení peněz oproti vydání lisu sloužícího k podnikání, blízký pracovněprávnímu sporu, jemuž Evropský soud pro lidská práva i Nejvyšší soud přikládající zvýšenou důležitost. Z tohoto důvodu zvýšil zadostiučinění o 20 %.
Odvolací soud konečně zvýšil zadostiučinění o dalších 20 % z důvodu nepřiměřené délky samotného kompenzačního řízení.
Celkově tak žalobci náleží zadostiučinění ve výši 253.750,- Kč. Žalovaná již dobrovolně zaplatila 47.000,- Kč a na základě předchozích rozhodnutí dále žalobci vyplatila 43.000,- Kč a 60.000,- Kč. Zbývá tak doplatit 103.750,- Kč.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. Podle jeho názoru spočívá rozhodnutí odvolacího soudu na nesprávném právním posouzení věci, vychází ze skutkového zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a řízení je navíc postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé. Odvolací soud bez náležitého odůvodnění přiznal za rok trvání řízení 15.000,- Kč, což je minimální výše zadostiučinění. Odvolací soud nijak neodůvodnil, proč nevzal v úvahu základní částku ve výši 20.000,- Kč za rok trvání řízení. Přiznání vyššího zadostiučinění odůvodňují skutečnosti, které ve svém předchozím kasačním rozsudku uvedl dovolací soud. Složitosti řízení nenasvědčuje skutečnost, že žalovaný uplatnil vzájemný návrh, neboť se tak stalo až v samotném závěru soudního řízení. Navržení a provedení více důkazů není rozhodně důvodem pro snížení zadostiučinění o 30 %. Odvolací soud také nezdůvodnil, proč snížil zadostiučinění z důvodu jednání žalobce, a to právě o 20 %. Žalobce s tímto snížením nesouhlasí. Nikde se také neuvádí, proč odvolací soud zvýšil zadostiučinění z důvodu postupu soudu jen o 10 %. Odvolací soud se také neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu o významu předmětu řízení pro žalobce, neboť zadostiučinění z tohoto důvodu zvýšil jen o 20 %. Zvýšení zadostiučinění z důvodu nepřiměřeně dlouze trvajícího kompenzačního řízení jen o 20 % je nedostatečné. Žalobce též nesouhlasí s výrokem o náhradě nákladů řízení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací při projednání dovolání a rozhodnutí o něm postupoval podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz přechodné ustanovení čl. II, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) dále jen o. s. ř. , jakož i se zřetelem k nálezům Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, a ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, dostupným na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz .
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem.
Ačkoliv to v dovolání není přímo uvedeno, nepochybně z něj vyplývá, že žalobce jím brojí proti potvrzující části výroku I. rozsudku odvolacího soudu a dále proti výroku o náhradě nákladů řízení. Co se týče nákladového výroku, dovolání proti němu není objektivně přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003), a navíc rozsudek odvolacího soudu byl ve smyslu námitek dovolatele opraven v záhlaví uvedeným opravným usnesením.
Ve zbylém rozsahu by dovolání mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích konstatoval, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s výší přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat jiné řešení ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011).
Dovolací soud ve svých předchozích kasačních rozsudcích na žádném místě nenaznačil, že by snad v souzeném případě mělo dojít ke stanovení základní výše zadostiučinění v částce 20.000,- Kč za rok trvání řízení. Východisko zvolené odvolacím soudem nepokládá dovolací soud za nepřiměřené. Je navíc zřejmé, že odvolací soud při stanovení základní částky zadostiučinění přihlédl k tomu, že předmět posuzovaného řízení nakonec neměl pro dovolatele zcela zásadní význam. Proč tomu tak bylo, odvolací soud řádně zdůvodnil.
Jak uvedeno shora, skutečnost že dovolatel nesouhlasí s mírou zvýšení či snížení zadostiučinění na základě aplikace kritérií uvedených v § 31a odst. 3 OdpŠk, nemůže založit přípustnost dovolání pro zásadní právní význam. Nadto, odvolací soud zdůvodnil (byť stručně), proč ke zvýšení či snížení zadostiučinění po zhodnocení jednotlivých kritérií přistoupil.
Rozsudek odvolacího soudu tak co do odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění vyhovuje požadavkům vysloveným ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nevyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, v nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod 20, nebo v usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz ).
Konečná výše dovolateli přiznaného zadostiučinění (253.750,- Kč) se zřetelem ke konkrétním okolnostem tohoto případu (kterými se dovolací soud zabýval již ve svých předchozích dvou kasačních rozhodnutích) není zjevně nepřiměřená. K tomu je snad možno dodat, že celkové zadostiučinění je nakonec ještě o téměř 11 % vyšší, než by podle výpočtu odvolacího soudu mělo být (25.000,-Kč z částky 228.750,-Kč).
Z výše vyložených důvodů dovolací soud neshledal, že by v daném případě byly naplněny podmínky přípustnosti dovolání, a proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 a § 218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházel dovolací soud z toho, že žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 6. března 2013

JUDr. František I š t v á n e k, v. r. předseda senátu