30 Cdo 3465/2015
Datum rozhodnutí: 20.01.2016
Dotčené předpisy: § 31a odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3465/2015

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce Ing. T. V., zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 170.250,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 189/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 12 Co 511/2014-153, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. března 2015, č. j. 12 Co 511/2014-153, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. srpna 2014, č. j. 10 C 189/2012-125, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Podanou žalobou, upřesněnou na základě výzvy soudu podáním ze dne 25. října 2013 (č. l. 92 spisu) a dále upřesněnou podáním ze dne 6. srpna 2014 (č. l. spisu 111), se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 170.250,- Kč s příslušenstvím, a to podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů [dále též OdpŠk ]. Požadoval zaplacení částky 55.280,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou trestního řízení u Okresního soudu v Hradci Králové vedeného pod sp. zn. 1 T 197/2007 (dále již původní řízení ), spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení. Dále žalobce požadoval zaplacení částky 114.970,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, v němž byl zproštěn v celém rozsahu obžaloby. Nemajetková újma měla spočívat v morálním poškození jeho osobní sféry, narušení jeho rodinného a profesního po dobu více jak devět let.

Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. srpna 2014, č. j. 10 C 189/2012-125, zamítl žalobu, jíž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 170.250,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že usnesením Úřadu pro odhalování korupce a závažné činnosti, SKPV, Oddělení vyšetřování, pracoviště Hradec Králové ze dne 8. dubna 2002, ČTS: OKH-44/5-2002, které bylo doručeno žalobci dne 11. dubna 2002, bylo podle § 160 odst. 1 trestního řádu (TŘ) zahájeno trestní stíhání žalobce z trestných činů zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle § 125 odst. 1, 3 trestního zákona (TZ), spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TZ, porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 225 odst. 1, 2 písm. a) TZ, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TZ ve formě pokračování podle § 89 odst. 3 TZ a porušování povinnosti při správě cizího majetku podle 225 odst. 1, 3 TZ, spáchaného ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 TZ ve formě pokračování podle § 89 odst. 3 TZ (dále též uvedené trestné činy ). Dne 17. března 2004 byla na žalobce podána u Okresního soudu v Hradci Králové obžaloba (dále též soud prvního stupně ), který rozhodl dne 7. dubna 2005 o vrácení věci státnímu zástupci k došetření. Dne 30. července 2007 bylo zastaveno trestní stíhání žalobce pro jeden skutek, ve kterém byl spatřován uvedený trestný čin podle 225 odst. 1, 3 TZ, neboť skutek nebyl shledán trestným činem (§ 172 odst. písm. b/ TŘ). Žalobce byl posléze rozsudkem Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 29. dubna 2008, č. j. 1 T 197/2007-2915, uznán vinným s T. H. ze spáchání uvedených trestných činů, podle § 125 odst. 1, 3 a § 225 odst. 1, 3 TZ, a za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody ve výměře dvou let, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, a oběma byl uložen peněžitý trest ve výši 150.000,- Kč. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové (dále též odvolací soud ) rozhodnutím ze dne 23. července 2009, č. j. To 167/2009-2966, zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek podle § 259 odst. 3 TŘ a nově rozhodl, že žalobce a P. H. jsou vinni z uvedených trestných činů podle § 125 odst. 1 a § 255 odst. 1, 3 TZ, a za to byli odsouzeni k trestu odnětí svobody na dva roky, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. K dovolání odsouzeného T. H. Nejvyšší soud usnesením ze dne 7. dubna 2010, sp. zn. 5 Tdo 1552/2009, napadený rozsudek zrušil i ohledně žalobce a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu projednání a rozhodnutí. Usnesením ze dne 14. října 2010 odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, který trestní stíhání proti žalobci a P. H. zastavil. Ke stížnosti státního zástupce z prosince 2010, odvolací soud usnesením ze dne 17. ledna 2011 napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 15. března 2011, č. j. 1 T 197/2007-3089, uznal žalobce a P. H. vinnými z uvedeného trestného činu podle § 125 odst. 1 TZ a za to jim byl uložen trest odnětí svobody na jeden rok, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku, a dále byli oba obžalovaní zproštěni obžaloby z uvedeného trestného činu podle § 255 odst. 1, 3 TZ. K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 13. října 2011, který nabyl právní moci dne 13. října 2011, žalobce dle § 226 písm. b) TŘ obžaloby zprostil.

Soud prvního stupně věc posoudil podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 a § 31a OdpŠk s tím, že z žalobních tvrzení žalobce dovodil (usměrněn odvolacím soudem, který k odvolání žalobce rozhodl, že žaloba se neodmítá /§ 221a o. s. ř./), že žalobce se po žalované domáhá zaplacení zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 170.250,- Kč, způsobenou mu nepřiměřenou délkou původního řízení.

Soud prvního stupně dospěl k závěru, že celková délka trestního stíhání v délce 9 let a 6 měsíců byla nepřiměřená. Za původní trestní řízení přiznal žalobci základní částku 127.500,- Kč, když vycházel z částky 15.000,- Kč za první dva roky a za každý další rok řízení, a z částky 1.250,- Kč za každý další měsíc řízení. Tuto základní částku soud zvýšil o 40 % z důvodu zvýšeného významu řízení pro žalobce. Na druhé straně nepřehlédl, že žalobce sám nepodal dovolání proti odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2009, z čehož lze usuzovat, že žalobce cítil odpovědnost za své jednání, když přijal uložený trest . Následně základní částku snížil o 40 % z důvodu vysoké složitosti trestního řízení (bylo zahájeno pro více skutků, bylo stíháno více osob, jednalo se o hospodářskou trestnou činnost složitou po skutkové stránce, byly vypracovány tři znalecké posudky, v době podání obžaloby měl spis 2.700 listů, které bylo nutné právně posoudit, věc byla projednávána na třech stupních soudní soustavy).

Soud prvního stupně základní částku dále snížil o 10 % z důvodu podílu žalobce na délce řízení (obžalovaní si nechávali zpracovat znalecký posudek, který byl soudu předložen až po roce od podání obžaloby, žalobce podával blanketní opravné prostředky, které byly odůvodněny až po delší době).

Nalézací soud tak stanovil přiměřené zadostiučinění ve výši 114.750,- Kč (127.500,- Kč 10 %). Vzhledem k tomu, že stejnou částku před podáním žaloby uhradila žalobci již žalovaná, soud prvního stupně žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (dále již odvolací soud ) shora v záhlaví citovaným rozsudkem ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, jakož i z nich vyvozenými právními závěry. Pokud žalobce namítal, že z žaloby jednoznačně vyplývá, že se domáhal po žalované odškodnění nemajetkové újmy způsobené jak nezákonností trestního stíhání, tak nepřiměřenou délkou řízení, odvolací soud uvedl, že žalobce v podání ze dne 25. října 2013 upřesnil, že s ohledem na komplexnost a provázanost nároků vylíčil rozhodující skutečnosti ve vztahu k oběma těmto nárokům, které nelze smysluplně oddělit. Právě s ohledem na vzájemnou provázanost příčin vzniku nemajetkové újmy a k nim se vážících nepříznivých dopadů požadoval za každý rok trestního stíhání částku 30.000,- Kč ročně. Teprve v podání ze dne 6. srpna 2014 žalobce, v návaznosti na postup soudu prvního stupně, který usnesením ze dne 21. prosince 2013 jeho žalobu nesprávně odmítl, a usnesení odvolacího soudu ze dne 11. března 2014, ve kterém byl nárok žalobce jasně posouzen jako nárok na náhradu nemajetkové újmy vzniklé mu nepřiměřenu délkou trestního řízení, konstruoval co do základu na dva samostatné nároky, což odvolací soud nepovažoval za opodstatněné. Odvolací soud dále uvedl, že Soud prvního stupně posuzoval nárok žalobce založeného jak příčinou podle § 8 tak podle § 13 OdpŠk. Právě tímto způsobem je třeba v obdobných případech jako u žalobce na nároky tohoto typu, stejně jako to činí Nejvyšší soud (30 Cdo 2813/2011) či Ústavní soud (I. ÚS 2551/13). Soud prvního stupně tak vedle nepřiměřené délky řízení při úvaze o přiměřenosti poskytnutého peněžitého zadostiučiněním vzal v úvahu i další skutečnosti ve smyslu § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména složitost věci ovlivněnou hospodářskou povahou trestné činnosti kladené žalobci a jeho spoluobžalovanými za vinu, v souvislosti s ohrožením vkladů ve Spořitelním družstvu Lípa ve výši nejméně 20,000.000,- Kč. K tomu odvolací soud dodal, že žalobce prostřednictvím sofistikované obhajoby se společně s ostatními spoluobžalovanými snažili rozvrátit konstrukci státních žalobců, což se jim s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1552/2009, podařilo, a výsledkem bylo nakonec zprošťující rozhodnutí bez odpovědi na otázku, jak tedy bylo s vklady střadatelů naloženo . Odvolací soud uzavřel, že ve světle těchto skutečností majících bezprostřední vztah k ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk je proto rozsudek soudu prvního stupně věcně správný .

Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále již dovolatel ) dovolání. Dovolatel přípustnost dovolání dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolatel uplatnil dvě právní otázky:

1. Zda je třeba v případě uplatnění dvou samostatných nároků, a to nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné rozhodnutí a nároku za nepřiměřenou délku trestního stíhání v rámci jednoho soudního řízení posoudit a náležitě odůvodnit příslušnou část odškodnění k jednotlivým uplatněným nárokům .

K tomu dovolatel namítá, že odvolací soud tuto otázku vyřešil nesprávně, neboť ačkoli se na rozdíl od soudu prvého stupně zabýval oběma uplatněnými nároky, ale v rozporu s judikaturou již vůbec nevymezil, jakou částku považuje za odškodnění nezákonného rozhodnutí a jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení. Dovolatel odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) a Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ), konkrétně na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 2773/2011, ze dne 11. května 2011, sp. zn. 28 Cdo 4118/2010, a ze dne 29. května 2013, sp. zn. 30 Cdo 1238/2013 (poznámka Nejvyššího soudu: všechna v tomto rozsudku označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://nsoud.cz , zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ).

2. Zda přísluší soudu v řízení o náhradu nemajetkové újmy znovu posuzovat vinu poškozené osoby a vycházet z úvah soudu v trestním řízení.

V tomto směru dovolatel namítá, že závěr odvolacího soudu, že žalobce prostřednictvím sofistikované obhajoby se společně s ostatními spoluobžalovanými snažili rozvrátit konstrukci státních žalobců, což se jim podařilo, a výsledkem bylo nakonec zprošťující rozhodnutí bez odpovědi na otázku, jak tedy bylo s vklady střadatelů naloženo , nelze přičítat k jeho tíži, pokud byl zcela zproštěn obžaloby; odkázal přitom na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012.

Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání je přípustné a je i jak bude rozvedeno níže - důvodné.

Dovolání dovolatele je přípustné podle § 237 o. s. ř, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Z hlediska obsahového vymezení (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání přípustné pro právní otázky:

1) Zda žalobci náleží při uplatnění relativně samostatných nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy) odškodnění za nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou trestního řízení a způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nebo zadostiučinění v důsledku možného zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě ve spojení s nepřiměřenou délkou trestního stíhání.

2) Zda v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením trestního stíhání může soud při hodnocení důvodů, pro něž došlo ke zproštění obžaloby, znovu posuzovat vinu poškozené osoby.

K otázce 1):

Jde o právní otázku, zda žalobce uplatnil dva či více nároků s (relativně) samostatným skutkovým základem, či zda požaduje v rámci jednoho nároku zadostiučinění za více samostatně uplatnitelných nároků, z nichž jeden pouze zvyšuje intenzitu újmy primárně způsobené skutečností jinou. Ustálená judikatura dovodila, že je úkolem soudu, aby na základě vylíčených skutkových tvrzení právně posoudil, mezi jakou újmou (jako následkem) a jakou skutečností (jakožto příčinou této újmy), má být příčinná souvislost zjišťována, a zda se jedná o nárok jediný, či zda žalobce v rámci svých žalobních tvrzení vymezuje nároků více. Z hlediska možného zdvojení uplatňovaného nároku založeného na totožném skutkovém základě, a to zejména ve spojení s možnou nepřiměřenou délkou trestního stíhání je třeba vzít v úvahu, že zatímco nepřiměřená délka řízení typicky způsobuje újmu spočívající zejména v nejistotě ohledně výsledku řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 4336/2010) a udržování osoby obviněné z trestné činnosti v tomto stavu nejistoty, samotné trestní stíhání způsobuje zpravidla újmy, které by se souhrnně daly označit za morální poškození osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení jejího soukromého, rodinného, popřípadě i jiného života (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 716/2010, ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, a rozsudku ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122, ročník 2012). Bude tedy záležet na žalobci, jak nemajetkovou újmu vymezí, respektive podrobně popíše a vysvětlí, a s jakou skutečností ji pojí, neboť vysvětlením následku a jevových souvislostí jeho příčiny žalobce určuje skutkově předmět řízení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009).

Z obsahu spisu se podává, že žalobce se žalobou (č. l. 1 spisu) domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 170.250,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou trestního řízení a za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, v němž byl zproštěn v celém rozsahu obžaloby dle § 226 písm. b) TŘ.

Na základě postupu soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 o. s. ř., žalobce podáním ze dne 25. října 2013 upřesnil žalobní tvrzení tak, že újma, způsobená mu nepřiměřenou délkou původního řízení, měla spočívat ve stavu nejistoty, do níž byl v důsledku 9 let a 6 měsíců uveden a udržován . Nemajetková újma za trestní stíhání a jeho průběh měla pro žalobce spočívat v břemenu, jímž byl jeho rodinný i profesní (negativně) ovlivněn přes více než devět let (č. l. 92 spisu).

Usnesením ze dne 21. listopadu 2013, čj. 10 C 189/2012-100, soud prvního stupně žalobu doplněnou podáním ze dne 25. října 2013 podle § 43 odst. 2 o. s. ř. odmítl. K odvolání žalobce odvolací soud usnesením ze dne 11. března 2014, čj. 12 Co 47/2014-107, rozhodl tak, že doplněná žaloba se neodmítá. Dovodil, že z ní jasně vyplývá, že žalobce se podanou žalobou domáhá zaplacení žalované částky z důvodu nemajetkové újmy vzniklé mu nepřiměřenou délkou (původního) trestního řízení .

S tímto závěrem se dovolací soud neztotožňuje. Ačkoli žalobce v žalobě, doplněné podáním ze dne 25. října 2013, vymezil dva samostatné nároky, projednatelnosti žaloby bránil žalobní požadavek na zaplacení jediné částky, aniž by bylo patrno, v jakém rozsahu se ke dvěma uplatněným újmám vztahuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2011, sp. zn. 30 Cdo 401/2010).

Z obsahu spisu ovšem vyplývá, že tento nedostatek žalobce podáním ze dne 6. Srpna 2014 odstranil (č. l. 111 spisu). Nadále požadoval zaplacení částky 55.280,-Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nepřiměřenou délkou původního trestního řízení. Tvrdil, že hrozba vysokého trestu spojená s celkovou délkou původního 9 let a 6 měsíců měla pro něho velmi podstatný význam, neboť jak podnikatel byl provázen nejistotou, když nevěděl, zda bude bezúhonný ve smyslu živnostenského zákona, zda bude nucen nastoupit do výkonu trestu či hradit peněžitý trest. Dále žalobce požadoval zaplacení částky 114.970,- Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, jež mu měla být způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání, v němž byl zproštěn v celém rozsahu obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. Tvrdil, že zahájení trestního stíhání i jeho samotný průběh znamenalo pro něho břemeno, jímž byl ovlivněn jeho rodinný i profesní život přes devět let. Skutečnost, že byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody na dva roky, který byl podmíněně odložen na zkušební dobu dvou let a jenž byl pravomocně zrušen až na základě dovolání Nejvyšším soudem, pro něho znamenala ztrátu bezúhonnosti.

Pokud dojde k situaci, kdy trestní stíhání nemělo být vůbec zahájeno, neboť se předpoklad o spáchání trestného činu obviněným nepotvrdil a z hlediska OdpŠk je založena odpovědnost státu za jeho vedení, a zároveň bylo trestní řízení vedeno po nepřiměřeně dlouhou dobu, lze zásadně z hlediska hospodárnosti řízení posuzovat tyto dva nároky v rámci jednoho řízení. Jde o případ tzv. objektivní kumulace relativně samostatných nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy) založených žalobcem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011).

Tento závěr se uplatní i v projednávané věci.

Lze tedy uzavřít, že posoudil-li odvolací soud žalobcem uplatněné nároky jako zdvojení nároku založeného na totožném skutkovém základě, ve spojení s nepřiměřenou délkou trestního stíhání, je právní posouzení odvolacím soudem nesprávné.

K otázce 2):

Zda v řízení o náhradu nemajetkové újmy způsobené vedením trestního stíhání může soud při hodnocení důvodů, pro něž došlo ke zproštění obžaloby, znovu posuzovat vinu poškozené osoby.

V tomto směru ustálená judikatura dovolacího soudu dospěla k závěru, že v kompenzačním řízení při zohlednění důvodů, pro něž došlo k zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, nemůže soud znovu posuzovat otázku viny poškozené osoby, ani nemůže vycházet z úvah, že rozsudek soudu v trestním řízení naznačuje určité pochybnosti o spáchaném skutku, a především o tom, zda jej spáchala osoba nakonec obžaloby zproštěná. To však nevylučuje, aby bylo přihlédnuto k jiným okolnostem provázejícím zahájení a zvláště pokračování v trestním stíhání, jinými slovy řečeno, že trestní řízení bylo procesně důvodně vedeno proti konkrétnímu účastníku. Mezi takové okolnosti lze jistě zařadit chování obžalovaného, jímž se v průběhu trestního řízení vytváří (nové, další) důvodné pochybnosti vedoucí orgány činné v trestním řízení k pokračování v trestním stíhání, k podání obžaloby, k potřebě konat hlavní líčení a řízení ukončit rozsudkem (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, ze dne 17. ledna 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, nebo ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 3389/2012).

Pokud odvolací soud při hodnocení důvodů, pro něž došlo ke zproštění obžaloby přičetl k tíži žalobce, že prostřednictvím sofistikované obhajoby se společně s ostatními spoluobžalovanými snažili rozvrátit konstrukci státních žalobců, což se jim s ohledem na způsob rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 4. 2010, sp. zn. 5 Tdo 1552/2009, podařilo, a výsledkem bylo nakonec zprošťující rozhodnutí bez odpovědi na otázku, jak tedy bylo s vklady střadatelů naloženo , jedná se o nesprávné právní posouzení věci pro rozpor se shora citovanou ustálenou soudní praxí Nejvyššího soudu. Obdobně to platí i o závěru soudu prvního stupně, který přičetl žalobci k tíži, že sám nepodal dovolání proti odsuzujícímu rozsudku odvolacího soudu ze dne 23. 7. 2009, z čehož lze usuzovat, že žalobce cítil odpovědnost za své jednání, když přijal uložený trest .

Jestliže je dovolání přípustné, jako je tomu v posuzované věci, dovolací soud přihlédne k případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

V rozsudku ze dne 21. března 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že odůvodnění výše přiměřeného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení toho, jak soud k výsledné částce dospěl, neboť pouze tak budou rozhodnutí nižších stupňů o přiznání přiměřeného zadostiučinění reálně přezkoumatelná (srov. dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 1252/2014, nález Ústavního soudu ze dne 28. března 2011, sp. zn. I. ÚS 192/11, bod. 20., nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 26. července 2011, sp. zn. I. ÚS 1938/11). Dovolateli je třeba dát za pravdu, že těmto požadavkům jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu odvolací soud nevyhověl. Přestože odůvodnění odvolacího soudu není zcela jasné a srozumitelné, nemělo za následek újmu pro uplatnění práv žalobce v dovolacím řízení. Dovolací soud tedy neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu trpělo namítanou vadou řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2721/2011).

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř., zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř).

V dalším řízení soud prvního stupně znovu posoudí (formu) a výši přiměřeného zadostiučinění obou nemajetkových újem, přičemž přihlédne k jejich závažnosti a k okolnostem, za nichž k újmám došlo (§ 31a odst. 2 OdpŠk). Přitom bude vycházet ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. července 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek /dále již R 122/2012 /).

Dovolací soud připomíná, že soud je při úvaze o přiměřenosti výše finančního odškodnění povinen vycházet z úplně zjištěného skutkového stavu a opírat se o zcela konkrétní a přezkoumatelná hlediska, kterými jsou především závažnost nemajetkové újmy a ověřené okolnosti, za kterých k neoprávněnému zásahu do osobnosti fyzické osoby došlo (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2009, sp. zn. 30 Cdo 2290/2007). Zvažovány budou zejména dopady nezákonného rozhodnutí do osobnostní sféry poškozeného, nepříznivost jejich vlivu na pověst poškozeného, jeho dosavadní způsob života a podobně. V tomto smyslu postupem podle § 118a o. s. ř. soud umožní žalobci, aby doplnil svá tvrzení a případně navrhl provedení příslušných důkazů.

S ohledem na nebezpečí případného dvojího odškodnění téhož nutno zdůraznit, že při posuzování nároku na náhradu újmy způsobené trestním stíháním je rovněž délka řízení jedním z určujících kritérií a že délka řízení má v tomto případě jiný význam než při posuzování její přiměřenosti pro případné odškodnění újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (viz R 122/2012).

Z uvedeného důvodu soud prvního stupně též přihlédne k tomu, že domáhá-li se poškozený zároveň nároku na náhradu nemajetkové újmy z titulu trestního stíhání, které skončilo zproštěním obžaloby a z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§ 13 odst. 1 věta druhá a třetí OdpŠk), není u druhého uvedeného nároku namístě vycházet z předpokladu vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného (§ 31a odst. 3 písm. e/ OdpŠk), neboť tato skutečnost bude zohledněna v posouzení prvního z uvedených nároků (viz R 122/2012).

Pakliže soud prvního stupně bude posuzovat oba relativně samostatné nároky v rámci jednoho řízení, je třeba, aby v odůvodnění svého rozhodnutí zřetelně a jasně vymezil, jakou částku považuje za odškodnění nezákonného rozhodnutí neboli nedůvodného trestního stíhání, a jaká část odškodnění připadá na nepřiměřenou délku řízení, jinými slovy řečeno, zhodnocení obou nároků (odlišných škodní příčinou i následkem v podobě jiné újmy) musí odpovídat požadavku na přiměřenou výši zadostiučinění (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, a ze dne 16. září 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. ledna 2016

JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu