30 Cdo 3465/2014
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



30 Cdo 3465/2014


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce L. B. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Dvořáčkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 171/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského sodu v Praze ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 407/2013-90, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:


Žalobce se domáhal po žalované zaplacení částky 57 750 Kč jako náhrady škody, která mu měla vzniknout tím, že v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení, vedeném proti osobám podílejícím se na vlastní činnosti společnosti Joint Invest Action, k. s. (dále též jako škůdci ), bylo žalobci znemožněno uplatňovat nárok na náhradu škody vůči těmto škůdcům.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2013, č. j. 23 C 171/2011-66, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 57 750 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 21 % ročně za dobu od 19. 3. 1997 do zaplacení (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně). Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 11. 3. 2014, č. j. 15 Co 407/2013-90, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu) a žádnému z účastníků řízení nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II. rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , neboť dovolání není přípustným.
Ve svém dovolání žalobce poukázal na způsob, jakým odvolací soud vyložil rozhodnutí Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007) a aplikoval závěry v těchto rozhodnutích uvedené. Žalobce z této judikatury dovozuje, že pokud měl pohledávku proti škůdcům, o které soudy v důsledku nesprávného úředního postupu nevydaly požadované rozhodnutí, a zmařily tak její uspokojení, jedná se o škodu způsobenou státem. Jestliže tedy odvolací soud na základě citované judikatury dospěl k závěru, že mu stát škodu nezpůsobil, musel soud vycházet z předpokladu, že žalobce za škůdci žádnou pohledávku neměl. Pokud ovšem odvolací soud dospěl k jakýmkoli pochybnostem ohledně existence takové pohledávky, měl vyzvat žalobce k tomu, aby prokázal existenci pohledávky.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku citoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002, v tomto rozsahu: Okolnost, že žalobce v soudním řízení pro nečinnost soudu nedosáhl požadovaného vydání soudního rozhodnutí, je nepříznivým důsledkem nesprávného úředního postupu. Sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelná podle zákona č. 58/1969 Sb., půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka. Škoda ve výši uplatněné pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl (že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl). V opačném případě (např. u pohledávky prekludované či od počátku neexistující) by soud při správném postupu nezatíženém průtahy řízení žalobu musel zamítnout a žalobce by rozhodnutí, jímž by byla dlužníku uložena platební povinnost, stejně nezískal. Je tedy zřejmé, že za takové situace by žalobci škoda nevznikla, neboť nevydání soudního rozhodnutí v jeho neprospěch se nemohlo negativně odrazit na jeho majetkovém stavu.

Žalobcovo dovolání zjevně spočívá na mínění, že rozhodnutí soudu spočívá na právním názoru uvedeném v třetí citované větě: Škoda ve výši uplatněné pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že takovou pohledávku skutečně měl. Jelikož žalobce tvrdí, že pohledávku měl (a v řízení tato skutečnost nebyla zpochybněna), dospívá k závěru, že mu soud s ohledem na uvedenou judikaturu nemohl nevyhovět.

Jak je ovšem zřejmé z odůvodnění napadeného rozsudku, jež následuje po citaci judikatury, pro rozhodnutí odvolacího soudu byla podstatná druhá citovaná věta, a třetí věta ve své variantě uvedené v závorce, tedy: Sama o sobě však škodu nepředstavuje; o majetkovou újmu, která je odškodnitelná podle zákona č. 58/1969 Sb., půjde tehdy, mělo-li nevydání rozhodnutí dopad do majetkové sféry účastníka. a Škoda ve výši uplatněné pohledávky (ušlý zisk) totiž žalobci vzniká pouze tehdy, jestliže bylo prokázáno, že by v případě věcného rozhodnutí se svým nárokem uspěl. Odvolací soud následně vysvětlil důvody, pro které nelze mít za jisté, že by v rámci trestního řízení (bylo-li by zahájeno správně) došlo k rozhodnutí o náhradě škody.

Jak je z uvedeného patrné, žalobce nesprávně porozuměl odůvodnění napadeného rozhodnutí. Ačkoliv je nutné přiznat, že způsobem a rozsahem, jakým odvolací soud citoval judikaturu Nejvyššího soudu, poněkud snížil srozumitelnost rozhodnutí, z následného odůvodnění je dostatečně patrno, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil. Je tedy rovněž zřejmé, že se žalobce mýlí, domnívá-li se, že odvolací soud musel při svém rozhodování vycházet ze skutkového zjištění, že žalobce neměl pohledávku za škůdci. Na otázce, kterou žalobce nastínil, tak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, a přípustnost dovolání tak založit nemůže.

Závěr odvolacího soudu, že nesprávný úřední postup v trestním řízení, v jehož důsledku nebylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody v rámci řízení adhezního, sám o sobě uspokojení nároku poškozeného nezmařil, je správný. Poškození totiž měli možnost dosáhnout uspokojení těchto nároků v občanskoprávním řízení, jež je primárním prostředkem ochrany soukromého práva. Dovolací soud též pro úplnost dodává, že otázku promlčení pohledávky žalobce, při jejímž řešení se odvolací soud ztotožnil se soudem prvního stupně, soudy posoudily v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího a Ústavního soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2013, sp. zn. 30 Cdo 955/2013, či usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. I. ÚS 4878/12).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 16. 9. 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu