30 Cdo 3462/2014
Datum rozhodnutí: 18.02.2015
Dotčené předpisy: § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3462/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně: Nakladatelství H + H Vyšehradská, s. r. o. , identifikační číslo osoby 25673220, se sídlem v Jinočanech, 252 25, Komenského 236, jednající JUDr. Zdeňkem Slapničkou, zaměstnancem, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 124.025,44 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 106/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 4. 2014, č. j. 21 Co 156/2014-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění(§ 243 f odst. 3 o. s. ř.):

Městský soud v Praze, jakožto soud odvolací, rozsudkem ze dne 29. 4. 2014, č. j. 21 Co 156/2014-93, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 1. 2014, č. j. 15 C 106/2013-74, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná zaplatila částku ve výši 124.025,44 Kč (výrok I. rozsudku soudu prvního stupně) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II. rozsudku soudu prvního stupně), a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Dovolání, které žalobkyně podala proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud podle ust. § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) - dále též jen o. s. ř. odmítl, neboť nemá náležitosti vyžadované § 241a odst. 2 o. s. ř.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
Dovolatelka ve svém dovolání vůbec neuvádí, že by se odvolací soud při řešení otázky hmotného nebo procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, ani že je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. V důsledku toho není v dovolání uvedeno, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tento zákonný požadavek přitom vychází z účelu dovolacího řízení, tj. sjednocení judikatury obecných soudů.
Dovolatelka označila (jako důvod dovolání) pouze tolik, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, přičemž z dalšího textu není ani zřejmé, v čem by taková nesprávnost měla spočívat.
Tato vada nevymezení přípustnosti, pro niž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nebyla dovolatelkou odstraněna v zákonné lhůtě (§ 241b odst. 3 o. s. ř. a § 243b o. s. ř.).
Dovolací soud v této souvislosti považuje za potřebné zopakovat již dříve vyslovený názor, že novela řízení o dovolání provedená zákonem č. 404/2012 Sb. směřovala k tomu, aby řízení o dovolání nebylo zatíženo zdlouhavým zkoumáním toho, co dovolatel skutečně proti rozhodnutí odvolacího soudu namítá, čeho se dovolává či jak by podle jeho názoru mělo řízení probíhat a věc měla být správně rozhodnuta. Samozřejmě, to vše klade vyšší nároky na právní zástupce dovolatelů při sepisu dovolání (případně na dovolatele samotné, mají-li zákonem požadované právnické vzdělání). Cílem této právní úpravy není a nemůže být šikana účastníků či jejich zástupců ani nahrazení práce dovolacího soudu prací právních zástupců dovolatelů, nýbrž vyšší efektivita dovolacího řízení jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku v občanskoprávním řízení sloužícího k posílení ochrany individuálních práv účastníků a vedle toho též naplnění sjednocovací úlohy judikatury Nejvyššího soudu v civilních věcech. Za tímto účelem je třeba, aby i účastníci a jejich právní zástupci v dovolání vymezili právně relevantní důvody, pro které dovolání podávají, pro které považují rozhodnutí odvolacího soudu za nesprávné. Jen tak naplní svou část odpovědnosti za řádný průběh řízení o dovolání a poskytnou součinnost soudu k tomu, aby mohl o tomto mimořádném opravném prostředku spravedlivě a v rozumné době rozhodnout. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. srpna 2013, sp. zn. 30 Cdo 2049/2013).
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. února 2015
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu