30 Cdo 3456/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 11 obč. zák., § 243b odst. 5 o. s. ř.




30Cdo 3456/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD. a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) M. F. , zastoupené Mgr. Filipem Smějou, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 938/37, b) H. K. a c) A. K. , obou zastoupených Mgr. Kateřinou Hrubou, advokátkou se sídlem v Praze 5, nám. 14. října 1309, proti žalovaným 1) Statutárnímu městu Kladno , se sídlem v Kladně, Starosty Pavla 44, zastoupenému JUDr. Jiřím Linke, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41, 2) České republice - Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Stolou 3 a 3) České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí , se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 36 C 122/2009, o dovolání žalobců b) a c) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. března 2012, č.j. 1 Co 328/2011-483, takto:

I. Dovolání žalobců b) a c) se odmítá .
II. Žalobci b) a c) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit prvnímu žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.925,50- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jiřího Linke, advokáta se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41.
III. Ve vztahu mezi žalobci b) a c) a druhou a třetí žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění:
(§ 243c odst. 2 o.s.ř.):
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2011, č.j. 36 C 122/2009-432, ve znění opravného usnesení ze dne 3. listopadu 2011, č.j. 36 C 122/2009-459, rozhodl, že první žalovaný protiprávně zasáhl do osobnostních práv žalobců b) a c) tím, že byli při uspokojování potřeby bydlení vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání a uložil mu, aby těmto žalobcům zaslal písemnou omluvu a aby každému z nich na náhradě nemajetkové újmy zaplatil 20.000,- Kč. Ve zbytku, pokud požadovali, aby ve výroku o protiprávním zásahu, stejně jako pokud se týče textu požadované omluvy, kde mělo být uvedeno, že k němu došlo na základě jejich romské národnosti a pokud požadovali zaplacení částky 480.000,- Kč, jejich žalobu zamítl. Dále zamítl žalobu žalobkyně a), která se domáhala určení, že se první žalovaný dopustil protiprávního zásahu do jejích osobnostních práv a omluvy za toto jednání a zaplacení částky 1.000.000,- Kč, ve vztahu ke všem žalobcům zamítl žalobu, aby první žalovaný upustil od aplikování diskriminačních pravidel pro přidělování bytů na základě etnicity, aby byl povinen nabídnout žalobcům nájemní bydlení mimo lokalitu Masokombinátu a mimo veškeré sociálně vyloučené lokality v K. Konečně zamítl žalobu všech žalobců ve vztahu ke druhému a třetímu žalovanému. Na základě provedeného dokazování dospěl soud prvního stupně ve vztahu k žalobcům b) a c) k závěru, že došlo k porušení jejich práv na soukromí, klidný rodinný život a lidskou důstojnost ze strany prvního žalovaného omisivním způsobem, když jejich nevyhovujícím bydlením od roku 1999 se nikdo nezabýval a nelze věřit tomu, že první žalovaný pro ně neměl jiný, vhodnější byt. Vzhledem k tomu, že druhý a třetí žalovaný nemohli do nájemního vztahu mezi žalobci a prvním žalovaným nijak zasahovat, nemohli se dopustit protiprávního zásahu do jejich osobnostních práv.
K odvolání žalobců proti tomuto rozsudku, pokud jím byla zamítnuta žaloba, Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 13. března 2012, č.j. 1 Co 328/2011-483, podle § 219 občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených zamítavých výrocích, změnil ho ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o povinnosti prvého žalovaného zaplatit soudní poplatek a o náhradě nákladů odvolacího řízení. Stejně jako soud prvního stupně neshledal při aplikaci pravidel pro přidělování bytů prvním žalovaným rasově segregační přístup, popř. i jen nepřímou diskriminaci v nerovném přístupu v oblasti bytové politiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali všichni žalobci dovolání. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. října 2012, č.j. 36 C 122/2009-515, bylo dovolací řízení ve věci dovolání žalobkyně a) zastaveno pro nezaplacení soudního poplatku. Dovolání žalobců b) a c) směřuje proti potvrzujícím výrokům rozsudku odvolacího soudu, kterým tento soud nevyhověl jejich odvolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a § 237 odst. 3 o.s.ř. Dovolací důvody spatřují v naplnění předpokladů ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Domnívají se, že odvolací soud nesprávně aplikoval hmotněprávní i procesněprávní normy upravující ochranu fyzické osoby v případě etnické diskriminace. Na základě tohoto nesprávného právního závěru pak nesprávně podřadil provedené důkazy. I když žalobci prokázali, že Masokombinát je lokalitou, kde až na výjimky žijí Romové, nehodnotil soud prvního stupně (stejně jako soud odvolací) situaci, které byli vystaveni, jako diskriminaci rasovou, ale jako nárok na ochranu osobnosti osob vystavených nevhodnému náhradnímu bydlení. Za otázky zásadního právního významu považují, 1) zda způsobem řešení bytové otázky městem může dojít k diskriminačnímu zásahu do osobnostních práv individuálních žalobců, jsou-li tito jako příslušníci určité etnické skupiny dopadům tohoto způsobu řešení nevyhnutelně vystaveni, 2) jaké důkazní prostředky jsou v takovéto právně relevantní situaci důkazně způsobilé, 3) zda vyhovění nároku na upuštění od diskriminačních praktik obsažených ve způsobu řešení bytové otázky městem a nároku na odstranění jejich následků je možno právně posuzovat jako nedovolené zasahování do působnosti města ve smyslu zákona č. 128/2000 Sb., o obcích a 4) jakým způsobem může být volána k právní odpovědnosti Česká republika, je-li právně vázána mezinárodněprávními závazky poskytovat ochranu proti etnické a rasové diskriminaci všem fyzickým osobám na svém teritoriu a tuto svou povinnost neplní . Navrhují, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se vyjádřil první žalovaný a druhá žalovaná a navrhli jeho zamítnutí.
Dovolací soud za situace, kdy napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno dne 13. března 2012, přihlédl k bodu 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného do 31. prosince 2012. Konstatuje, že dovolání v této věci není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona, neboť rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o.s.ř. se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
O nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.] může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo správně vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96). Za nesprávné právní posouzení věci nelze považovat hodnotící závěr odvolacího soudu o učiněných skutkových zjištěních, byť právě ten je rozhodující pro aplikaci konkrétního hmotněprávního ustanovení (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 9. 2003, sp. zn. 1 Cdo 11/93, uveřejněný v Bulletinu Vrchního soudu v Praze, č. 2, ročník 1994, poř. č. 19).
Soudy obou stupňů v posuzované věci na základě provedených důkazů, zejména výpovědí svědků a Zásadami hospodaření s byty v majetku Statutárního města K. , neshledaly, že by první žalovaný konkrétně ve vztahu k žalobcům b) a c) uplatnil rasově segregační přístup při přidělování bytů, popř. i jen nepřímou diskriminaci v oblasti bytové politiky. Nesouhlas žalobců s těmito závěry je polemikou nikoliv s právním posouzením věci odvolacím soudem (s výkladem a aplikací příslušné právní normy), nýbrž se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která však dovolacímu přezkumu nepodléhají. Pokud obstojí závěr odvolacího soudu, že žalobci b) a c) nebyli vystaveni přímé ani nepřímé rasové diskriminaci ze strany prvého žalovaného, nelze dovodit ani odpovědnost druhého a třetího žalovaného. Dovolání bylo proto odmítnuto jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. c) téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je za situace, kdy podané dovolání bylo odmítnuto, odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť v dovolacím řízení prvnímu žalovanému vznikly náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, spočívající v paušální odměně ve výši 6.250,- Kč [srov. § 2 odst. 1, § 6 odst. 1 písm. a), § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků a v paušální náhradě hotových výloh advokátovi v částce 300,- Kč (§ 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění pozdějších změn a doplňků). Celkem výše přisouzené náhrady nákladů dovolacího řízení činí 6.550,- Kč, která po úpravě o 21% daň z přidané hodnoty, je představována částkou 7.925,50,- Kč (§ 137 odst. 3 o.s.ř.).
Poslední nákladový výrok je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1 a § 151 o.s.ř., neboť žalobci b) a c) s ohledem na výsledek tohoto dovolacího řízení nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a druhé a třetí žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. února 2013


JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.
předseda senátu