30 Cdo 3455/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 31a odst. 3 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3455/2016


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně J. Z. , zastoupené Mgr. Janem Boučkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 9 C 371/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2016, č. j. 53 Co 294/2015-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala zaplacení částky 59 350 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy, která ji měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 261/2007, v němž byla žalována o vyklizení bytu (na shora uvedené adrese svého bydliště).
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu v plném rozsahu zamítl a stanovil, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Současně odvolací soud rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že bylo-li posuzované řízení, a to k návrhu nynější žalobkyně, přerušeno do skončení řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 79 Cm 93/2007, v němž se nynější žalobkyně domáhala určení, že je členkou bytového družstva a tedy i nájemkyní předmětného bytu, je nutno újmu způsobenou žalobkyni nepřiměřenou délkou obou řízení vnímat jako újmu jedinou. Řízení sp. zn. 79 Cm 93/2007 bylo zahájeno 5. 4. 2007 a trvalo 7 let a 1 měsíc. Řízení sp. zn. 25 C 261/2007 bylo zahájeno 14. 5. 2007 a trvalo 6 let a 10 měsíců, přičemž obě řízení skončila zastavením po uzavření dohody o narovnání. Celková délka řízení byla soudy vyhodnocena jako nepřiměřená. Při stanovení výše zadostiučinění podle § 31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), soudy vyšly ze základní částky 15 000 Kč za jeden rok řízení (poloviny za první dva roky), od které odečetly 7 % pro složitost sporu o určení členství v bytovém družstvu (samotné dokazování bylo značně složité a rozsáhlé, neboť žalobkyně tvrdila důvody pro vrácení daru) a přičetly 5 % pro význam obou řízení pro žalobkyni, která ve vyšším věku chránila možnost svého bydlení. Soudy tak shledaly jako přiměřené zadostiučinění částku 90 650 Kč, kterou žalovaná žalobkyni již dříve poskytla jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení sp. zn. 79 Cm 93/2007.
Rozsudek odvolacího soudu v obou výrocích napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , odmítl dílem jako nepřípustné a dílem pro vady.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, na kterou již soudy poukázaly (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1021/2010; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz ) a podle které probíhají-li souběžně dvě nebo více soudních řízení, která svým předmětem souvisejí natolik, že rozhodnutí v jednom z nich je určující i pro rozhodnutí ve druhém či dalších řízeních, je třeba újmu utrpěnou jejich účastníky v důsledku nepřiměřené délky daných řízení v rozsahu jejich souběžného průběhu posuzovat jako jedinou újmu, nikoli jako újmu násobenou počtem jednotlivých řízení.
Od uvedené judikatury dovolací soud ani na základě podaného dovolání neshledává důvod se odchylovat a její aplikaci na projednávanou věc považuje za zcela přiléhavou za situace, kdy posuzované řízení o vyklizení bytu bylo přerušeno do skončení řízení, v němž se žalovaná z řízení o vyklizení v procesním postavení žalobkyně domáhala určení členství v bytovém družstvu a tím i svého nájemního práva k předmětnému bytu. Celá doba posuzovaného řízení se navíc plně kryla s dobou řízení, do jehož skončení byla přerušena, a úzká souvislost obou řízení je navíc potvrzována jejich shodným výsledkem, když se na obě vztahovala účastníky uzavřená dohoda o narovnání. Nejistota vyplývající pro nynější žalobkyni z obou řízení byla prakticky totožná, neboť v každém případě šlo o její užívací právo k témuž bytu, jehož prostřednictvím uspokojovala svou bytovou potřebu.
Poskytnutí dalšího odškodnění, byť by mělo podobu procentuálního navýšení, by tak jednoznačně bylo duplicitní k odškodnění, které bylo již dříve poskytnuto za druhé související řízení (srov. část III. bod 3. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011).
Na posouzení otázky, zda podíl účastníka na celkové délce řízení je možno dovozovat z toho, že legitimně žádal o osvobození od soudních poplatků, napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř. nezáviselo. Soud prvního stupně sice na chování nynější žalobkyně poukázal, avšak žádné závěry z hlediska výše zadostiučinění soudy z této skutečnosti nečinily (výslednou částku nekorigovaly).
Přípustnost dovolání konečně nemůže založit ani nesouhlas žalobkyně s navýšením zadostiučiněním z důvodu zvýšeného významu posuzovaného řízení pro žalobkyni pouze o 5 % (kdy podle odvolacího soudu žalobkyně ve vyšším věku chránila možnost svého bydlení).
Stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená. Jinými slovy, dovolací soud posuzuje v rámci dovolacího řízení, jakožto řízení o mimořádném opravném prostředku, jen správnost základních úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění (tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 %) (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009).
Zvýšení základní částky toliko o 5 % s přihlédnutím k značnému významu řízení pro žalobkyni, která ve vyšším věku chránila možnost svého bydlení (slovy odvolacího soudu), se sice bez dalších souvislostí může jevit jako poměrně mírné, nicméně závěr, že aplikace ustanovení § 31a OdpŠk je v konkrétním případě zcela zjevně nepřiměřená, nelze učinit bez ohledu na zhodnocení i ostatních kritérií podle citovaného ustanovení a zejména pak výslednou částku zadostiučinění. V této souvislosti pak nelze přehlednout, že odvolací soud posuzoval zvýšení o 5 % kvůli významu (obou) řízení pro žalobkyni provedené soudem prvního stupně v poměru ke zvýšení (správně: snížení) hodnocení pro složitost věci, kdy pro složitost věci byla základní částka naopak snížena o 7 %. Při porovnání těchto dvou kritérií a v obou případech poměrně nízké procentuální korekce tak nelze dospět k závěru, že je výsledná částka vzhledem k aplikaci ustanovení § 31a OdpŠk zcela zjevně nepřiměřená. Naopak, jestliže by soudy provedly korekci například o -20 % a +15 % nebo o -30 % a +20 %, nebylo by jim možno sice v zásadě nic vytknout, nicméně výsledek řízení by pro dovolatelku nebyl příznivější.
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 24. 1. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu