30 Cdo 3454/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 164 o. s. ř., § 166 odst. 1 o. s. ř., § 167 odst. 2 o. s. ř.



30 Cdo 3454/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně V. V. , zastoupené JUDr. Violetou Jiráčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 12, proti žalované J. Š. , zastoupené Mgr. Michalem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Americká 17, za účasti P. H., vedlejšího účastníka na straně žalované, zastoupeného JUDr. Helenou Mejvaldovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Kyjevská 778/11, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 18 C 132/2000, o dovolání účastnic proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. března 2016, č. j. 39 Co 243/2010-935, takto:

I. Usnesení Nejvyšší soudu České republiky ze dne 25. ledna 2017 s neúplným číslem jednacím (bez označení čísla senátu) Cdo 3454/2016-1012 se opravuje tak, že číslo jednací tohoto usnesení správně zní: 30 Cdo 3454/2016-1012.
II. Usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. ledna 2017, č. j. 30 Cdo 3454/2016-1012, se doplňuje tak, že se dovolání žalobkyně odmítá .

O d ů v o d n ě n í:

Vzhledem k tomu, že v úvodní části usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) ze dne 25. ledna 2017, č. j. 30 Cdo 3454/2016-1012 bylo uvedeno neúplné číslo jednací rozhodnutí, neboť v něm chybělo označení senátu, který toto rozhodnutí vydal, Nejvyššímu soudu nezbylo, než za užití § 164 a § 243b o. s. ř. v daném směru zjednat procesní nápravu tak, jak se podává z výroku I. tohoto usnesení.
Nejvyšší soud shora označeným usnesením odmítl dovolání žalované, nerozhodl však také o dovolání žalobkyně podanému rovněž proti v záhlaví označenému usnesení Městského soudu v Praze (dále též odvolací soud ). Nejvyšší soud proto ve smyslu § 166 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 167 odst. 2 o. s. ř. přistoupil výrokem II. k vydání tohoto doplňujícího usnesení. Konstatuje přitom, že žalobkyně ve svém dovolání vůbec nevymezila předpoklad přípustnosti svého dovolání (vymezením jedné ze čtyř variant přípustnosti dovolání uvedených v § 237 o. s. ř.), takže dovolacímu soudu bylo zapovězeno zabývat se vůbec přípustností tohoto dovolání. Ač je dovolání žalobkyně poměrně obšírné, ve skutečnosti obsahuje pouhou skutkovou a právní polemiku, která ovšem nereflektuje tu zásadní okolnost, jež nastala po vydání nálezu Ústavního soudu České republiky (dále již Ústavní soud ) ze dne 26. května 2015, sp. zn. IV. ÚS 402/15 (kterým bylo zrušeno předchozí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, č. j. 30 Cdo 3144/2014-882, jakož i tomuto rozhodnutí předcházející rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. ledna 2014, č. j. 39 Co 243/2010-832), který vytkl oběma uvedeným soudům, že se při rozhodování v podstatě vůbec nezabývaly otázkou dobré víry na straně žalované (stěžovatelky), respektive ani nevážily možnost působení dobré víry žalované ve smyslu Ústavním soudem připomenutých jeho nálezů a naplnění dobré víry žalované s ohledem na všechny okolnosti případu nehodnotily.
V usnesení ze dne 25. ledna 2017, č. j. 30 Cdo 3454/2016-1012, dovolací soud mimo jiné (v souvislosti s kasačním rozhodnutím odvolacího soudu) uvedl, že odvolací soud s ohledem na uvedený nález Ústavního soudu správně vyhodnotil, že ani soud prvního stupně při rozhodování otázku nabytí vlastnického práva k nemovitostem od nevlastníka na základě dobré víry nabyvatele neposuzoval, a je tedy zapotřebí, aby se posouzením těchto právně významných okolností zabýval. Dovolací soud také uvedl, že Ústavní soud při svém rozhodování nevycházel z právního názoru, že předmětná kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem, nýbrž pouze vyložil, že již absence posuzování otázky nabytí od nevlastníka ze strany rozhodnutí sama o sobě naplňovala důvod ke kasaci stížností napadených rozhodnutí (jakkoliv by se dalo předpokládat, že řešení otázky nemo plus iuris je již odvislé od závěru, že zde není platného nabývacího titulu, pročež musí být právě řešena /již jen/ otázka nabytí nemovitosti od nevlastníka).
Za této procesní situace tudíž nezbylo, než dovolání žalobkyně ve smyslu § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§ 151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. března 2017


JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu