30 Cdo 3450/2015
Datum rozhodnutí: 28.02.2017
Dotčené předpisy: § 243c odst. 1 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3450/2015


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Trading Třeboň s. r. o. , identifikační číslo osoby 62526448, se sídlem v Horní Stropnici, Světví 19, zastoupené Mgr. Ivanou Sládkovou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Janáčkovo nábřeží 39, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 360 678,29 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 76/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 29 Co 367/2014-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se svou žalobou domáhala po žalované uhrazení částky 360 678,29 Kč, jež představovala náklady exekuce nařízené na základě rozhodnutí, které bylo následně pro nezákonnost zrušeno dovolacím soudem.
Řízení předcházelo vydání rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 1. 2007, č. j. 6 C 344/2005-224, kterým byla žalobkyni uložena povinnost vydat do konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č. částku 949 351,70 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Rozsudek byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 4. 2007, č. j. 7 Co 767/2007-266. Dne 23. 5. 2007 podal oprávněný Ing. Zdeněk Zajíček, správce konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č., návrh na nařízení exekuce proti žalobkyni. Usnesením Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2007, č. j. 10 Nc 3393/2007-20, byla nařízena exekuce k uspokojení pohledávky oprávněného. Dne 6. 6. 2007 uhradila žalobkyně částečně pohledávku, avšak protože platba nebyla zadána jménem žalobkyně, ale jménem jejího jednatele, částka byla oprávněným vrácena. Dne 7. 6. 2007 žalobkyně uhradila zbytek pohledávku. Dne 15. 6. 2007 vyzval pověřený soudní exekutor žalobkyni ke splnění uložené povinnosti a dále k úhradě předběžně vyčíslených nákladů exekuce. Dne 14. 7. 2007 podala žalobkyně dovolání proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu (exekučnímu titulu). Dne 13. 6. 2008 žalobkyně opětovně uhradila pohledávku (dříve vrácenou částku). Dne 23. 6. 2008 vydal exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce, č. j. 030 Ex 1392/07-76, v němž žalobkyni uložil uhradit odměnu soudnímu exekutorovi ve výši 229 970 Kč, náhradu hotových výdajů ve výši 73 121 Kč a náhradu DPH ve výši 57 587,29 Kč. Dne 31. 5. 2010 Nejvyšší soud rozsudkem sp. zn. 29 Cdo 3680/2007 zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu. Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 8. 12. 2011, č. j. 7 Co 767/2007-331, zrušil rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 26. 1. 2007, č. j. 6 C 344/2005-224, ve výrocích I., II., V. a VI. a řízení v tomto rozsahu zastavil.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 6.2014, č. j. 31 C 76/2013-27, zamítl žalobu žalobkyně, kterou se domáhala po žalované uhrazení částky 360 678,29 Kč. V odůvodnění uvedl, že má za prokázanou škodu odpovídající žalované částce a též vydání nezákonných rozhodnutí. Dospěl však k závěru, že zde není dána příčinná souvislost mezi těmito nezákonnými rozhodnutími a vznikem škody. Příčinou vzniku škody byla skutečnost, že žalobkyně neplnila ve stanovené lhůtě povinnost jí stanovenou v exekučním titulu. Zároveň situaci žalobkyně odlišil od situace stěžovatelky, jejíž ústavní stížnosti Ústavní soud vyhověl svým nálezem ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 4. 2015, č. j. 29 co 367/2014-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že v posuzovaném případě je příčinná souvislost mezi pravomocným a vykonatelným uložením exekučně vymáhané povinnosti a vzniklou škodou vyloučena chováním žalobce, který nerespektoval povinnost uloženou mu exekučními tituly zaplatit jimi přisouzené částky ve lhůtě tří dnů. Z judikatury Ústavního soudu nelze dovozovat pravidlo, že účastník občanského soudního řízení není povinen respektovat pravomocné soudní rozhodnutí. Není přitom možné přehlížet ani skutečnost, že žalobkyně nežádala v dovolání o odklad vykonatelnosti, nežádala ani o odklad exekuce a dokonce, jak sama tvrdí, hodlala povinnost uloženou v exekučních titulech respektovat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále jen dovolatelka ) řádné a včasné dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť dle jejího názoru napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která dosud nebyla v judikatuře dovolacího soudu vyřešena. Touto otázkou má být otázka, zda a kdy je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody v podobě nákladů exekuce. Dovolatelka ve svém dovolání argumentuje zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, když uvádí, že skutkové okolnosti obou případů jsou obdobné a z nálezu dle jejího názoru jednoznačně vyplývá, že i v projednávané věci je dána příčinná souvislost.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 23. 4. 2015 a řízení bylo zahájeno dne 6. 11. 2013, Nejvyšší soud jako soud dovolací (dále jen dovolací soud ) dovolání projednal a rozhodl o něm podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř.
Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení § 241a odst. 1 lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatelka pokládá dovolacímu soudu otázku, zda a kdy je dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody v podobě nákladů exekuce.
Obecně platí, že otázka příčinné souvislosti vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009).
V posuzované věci sdílel odvolací soud názor soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonných rozhodnutí, jimiž byla žalobkyni uložena povinnost vydat do konkursní podstaty úpadce Ing. J. Č. částku 949 351,70 Kč, a škodou spočívající v nákladech exekučního řízení zahájeného na základě těchto rozhodnutí.
Uvedený závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou škodou) není výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, nikoliv na nesprávném skutkovém závěru. Přezkum otázky příčinné souvislosti dovolacím soudem tedy není přípustný.
Dovolací soud na okraj podotýká, že nález Ústavního soudu ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. II. ÚS 2085/08, není v projednávané věci přiléhavý. V citovaném rozhodnutí zrušil Ústavní soud napadená rozhodnutí s ohledem na konkrétní výjimečné okolnosti projednávaného případu, obdobné okolnosti však nelze v případě dovolatelky dovodit. Citovaný nález pak nelze vykládat natolik široce, tak jak to činí dovolatelka, že by snad byla vždy dána příčinná souvislost mezi škodou představující náklady exekuce a nezákonným rozhodnutím, jež bylo exekučním titulem. Takový výklad by totiž vedl k absurdním závěrům, že snad nikdo, kdo nesouhlasí s vydaným rozhodnutím, jímž mu byla uložena povinnost a rozhodne se proti takovému rozhodnutí bránit podaným dovoláním, není povinen uloženou povinnost splnit. Takové závěry by však zcela popíraly smysl dovolání jako mimořádného opravného prostředku, jehož podáním se právní moc rozhodnutí neodkládá. Náklady exekuce žalobkyni totiž vznikly výhradně z toho důvodu, že řádně a včas nesplnila povinnost uloženou pravomocným rozhodnutím. Pokud měla dovolatelka za to, že vydané rozhodnutí je vadné, měla jej napadnout mimořádným opravným prostředkem, zároveň však měla uloženou povinnost splnit a v případě, že bude napadené rozhodnutí zrušeno, domáhat se uhrazené částky z titulu bezdůvodného obohacení (rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 31 Cdo 3309/2011).
S ohledem na shora uvedené proto Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než který je uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a v dovolacím řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 2. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu