30 Cdo 3442/2010
Datum rozhodnutí: 24.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.



30 Cdo 3442/2010


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph. D., ve věci žalobce F. J. , zastoupeného Mgr. Jiřím Štanclem, advokátem se sídlem v Klatovech, Čs. legií 172, proti žalované 1) České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16 a 2) České republice Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o 750.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 256/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 1. 2010, č.j. 14 Co 599/2009 135, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 29. 4. 2009, č. j. 7 C 256/2007 109, kterým soud prvního stupně zamítl žalobu na zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím. Té se žalobce domáhal jako náhrady nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem Okresního státního zastupitelství v Klatovech (dále také OSZ v Klatovech ) a Policie České republiky Obvodním oddělením Nýrsko (dále Policie ČR Obvodní odd. Nýrsko ).
Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za dostatečná,
a proto z nich vycházel. Z policejního spisu Policie ČR Obvodního odd. Nýrsko bylo zjištěno, že Krajskému státnímu zastupitelství v Plzni bylo doručeno podání žalobce, které bylo posléze OSZ v Klatovech postoupeno Policii ČR Obvodnímu odd. Nýrsko. V podání žalobce popisoval událost, kdy byl přepaden na Mikulášském hřbitově v Plzni, mělo mu být P. P. vyhrožováno fyzickou likvidací, byl pronásledován. Žalobce byl poučen, že pokud neodstraní nedostatky svého podání, nelze podání považovat za trestní oznámení dle § 59 odst. 3 trestního řádu, zákon č. 141/1961 Sb. (dále tr. ř.) /správně § 59 odst. 4 tr. ř. pozn. Nejvyššího soudu/. Nedostatky ve lhůtě odstraněny nebyly, proto byla věc bez dalšího založena Policií ČR obvodním odd. Nýrsko, aniž by o tom byl žalobce vyrozuměn, což dle trestního řádu nebylo potřeba. Obvodní oddělení Policie ČR Nýrsko pak sdělilo OSZ v Klatovech, že šetřením bylo zjištěno, že se nejedná o trestný čin, ani o přestupek, a věc nelze vyřídit jinak, proto bude založena.
Odvolací soud přitakal právnímu závěru soudu prvního stupně, jenž neshledal existenci nesprávného úředního postupu u žalovaných. Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně považoval za vyčerpávající a pro stručnost na ně odkázal. Žalobce byl upozorněn na to, že pokud své podání řádně nedoplní, nelze toto jeho podání považovat za trestní oznámení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jež považuje za přípustné dle § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále o. s. ř. ). Po shrnutí skutkových zjištění namítá žalobce vadu řízení (dovolací důvod dle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Brojí proti tomu, že soud prvního stupně neprovedl žádný z navržených výslechů svědků a v odůvodnění rozsudku neuvedl, co jej k tomu vedlo. Tato vada nebyla v odvolacím řízení odstraněna. Odvolací soud měl podle dovolatele zrušit rozsudek soudu prvního stupně, neboť ten je nepřezkoumatelný z důvodu, že soud prvního stupně nevysvětlil, proč neprovedl navržené důkazy. Žalobce odkázal na ustálenou judikaturu k této problematice, např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1045/1999 a na komentářovou literaturu k občanskému soudnímu řádu. Proto navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, případně také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil k dalšímu řízení.
K podanému dovolání se vyjádřila žalovaná 2). Napadený rozsudek považuje za správný a otázka položená dovolatelem není podle ní zásadního právního významu. Navrhla tedy, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Již ze znění § 237 odst. 3 o. s. ř. je zřejmé, že případná vada řízení (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) není způsobilá založit zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu. Ostatně i za předchozí úpravy přípustnosti dovolání, obsažené v občanském soudním řádu ve znění do 30. 6. 2009, platilo, že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (vždy spjatá se závěrem o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce) pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., přichází v úvahu jen výjimečně, a to v případě, že posouzení otázky existence takové vady, vychází ze střetu odlišných právních názorů na výklad právního (procesněprávního) předpisu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2009, sp. zn. 23 Cdo 4562/2009). O takovou situaci však v projednávané věci nejde, a pokud žalobce jiné důvody, pro které by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu shledáno zásadně právně významným, nepředkládá, je zjevné, že podmínky pro připuštění dovolání v této věci ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nejsou dány.
Proto dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 5 věty první, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaným v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 24. srpna 2011


JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu