30 Cdo 3442/2007
Datum rozhodnutí: 15.10.2008
Dotčené předpisy: § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




30 Cdo 3442/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce J., s. d. v T., zastoupené advokátkou, proti žalované České republice - Ú. z. s., o zaplacení částky 46.920,- Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 41 C 1/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. dubna 2007, č. j. 13 Co 105/2007 - 63, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení ve výši 4.120,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j.

41 C 1/2007 - 44, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 46.920,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na vydání bezdůvodného obohacení, které žalované vzniklo na základě absolutně neplatné kupní smlouvy o převodu pozemku, uzavřené mezi účastníky podle § 60c zák. č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, neboť žalobce se jeho vlastníkem stal ze zákona na základě ustanovení § 879c obč. zák. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že žalobce uzavřel dne 14. 1. 1970 hospodářskou smlouvu podle § 70 hospodářského zákoníku, na základě níž mu byl do trvalého užívání odevzdán pozemek st. p.č. 290 k.ú. N. R. Dále bylo zjištěno, že žalobce v souladu se zákonem č. 103/2000 Sb., kterým byl doplněn občanský zákoník o ustanovení § 879c, požádal příslušný orgán v zákonné lhůtě o změnu práva trvalého užívání pozemku

na právo vlastnické. Poté, co ustanovení § 879c obč. zák. bylo s účinností od 30. 6. 2001 zrušeno zákonem č. 229/2001 Sb., kterým byl změněn zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupováním v právních vztazích, ve znění zákona č. 492/2000 Sb., a některé další zákony, uzavřel žalobce se žalovanou podle § 60c zák. č. 219/2000 Sb. kupní smlouvu o převodu předmětného pozemku za kupní cenu ve výši 46.920,- Kč. Jelikož nálezem Ústavního soudu ČR, publikovaným ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004, byla část druhá zákona č. 229/2001 Sb. nazvaná Změna občanského zákoníku článek II. dnem 31. 12. 2004 zrušena, požádal žalobce žalovanou o vrácení zaplacené kupní ceny, neboť kupní smlouva, na základě níž byla kupní cena zaplacena, je neplatná; žalovaná však požadovanou částku žalobci nevrátila. Soud prvního stupně s poukazem na citovaný nález Ústavního soudu dovodil, že pokud žalobce splnil podmínky uvedené v § 879c obč. zák., vzniklo mu vlastnické právo k předmětnému pozemku ze zákona, neboť právě zrušením derogačních ustanovení došlo k obnovení stavu předchozího, založeného ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e obč. zákoníku. Kupní smlouva, kterou žalobce se žalovanou uzavřel, je absolutně neplatná, neboť žalovaná neměla vlastnické právo k předmětné parcele, které by mohla převést na žalobce, naopak žalobce již byl vlastníkem předmětné parcely. Kupní smlouva je podle soudu prvního stupně neplatná také z toho důvodu, že byla uzavřena na základě právní úpravy odporující čl. 1 Listiny základních práv a svobod. Kupní cena, kterou žalobce

na základě neplatné smlouvy žalované uhradil, je ve smyslu § 451 odst. 2 obč. zák. plněním z neplatného právního úkonu a žalovaná je podle § 457 obč. zák. povinna zaplacenou kupní cenu žalobci vrátit.

K odvolání žalované Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 27. dubna 2007,

č. j. 13 Co 105/2007 - 63, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného okresním soudem a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Shodně s ním dovodil, že dnem 1. 1. 2005 došlo k plné rehabilitaci dříve zrušeného ustanovení § 879c obč. zák. a pokud tedy žalobce dne 28. 8. 2003 uzavřel jako kupující kupní smlouvu ohledně věci, která již byla v jeho vlastnictví, pak takováto kupní smlouva je absolutně neplatná, jak soud prvního stupně správně dovodil a správně pak také v souladu s § 457 obč. zák. uložil žalované povinnost vrátit žalobci uhrazenou kupní cenu ve výši 46.920,- Kč.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., a podává je z důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje v posouzení: 1) účinků nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3 2004 vyhlášeného pod č. 278/2004 Sb. na existenci ustanovení § 879c až 879e obč. zákoníku a jejich použitelnost na právní poměry žalobce, 2) vztahu citovaného ustanovení k přechodným ustanovením části čtvrté zákona č. 229/2001 Sb., která citovaným nálezem zrušena nebyla, 3) platnosti kupní smlouvy o koupi předmětné nemovitosti, resp. posouzení důsledků Nálezu na platnost této smlouvy a 4) možných účinků z.č. 182/1993 Sb., o ústavním soudu, na právní stav projednávané věci (zejména pak ustanovení § 71 odst. 4). Žalovaná vznáší dovolací námitky totožné s těmi, které dovolací soud posuzoval ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, jimiž obsáhle polemizuje se závěry Ústavního soudu obsaženými v citovaném nálezu ve snaze obhájit svůj názor, že zrušení derogačních ustanovení zák. č. 229/2001 Sb. nemělo za následek oživení zrušených ustanovení § 879c až 879e obč. zák. Domnívá se, že i v případě akceptace závěru Ústavního soudu o oživení příslušných ustanovení by jejich účinky byly nulové, a to z důvodu, že již neexistují právní vztahy, které aplikaci těchto ustanovení podmiňovaly, neboť vztahy trvalého užívání dnem 30. 6. 2001 ze zákona definitivně zanikly. Současná aplikace § 879c a násl. obč. zák. z důvodu konkrétního data, kdy mělo ke změně užívacích vztahů ve vlastnické původně dojít, je podle názoru dovolatelky zcela vyloučena, protože stanovený den 1. 7. 2001 nenávratně minul a oživená ustanovení se tedy nemohou naplnit. Dnem 30. 6. 2001 se totiž právo trvalého užívání přeměnilo na výpůjčku a ke dni 1. 7. 2001 tudíž žalobce neměl pozemek v trvalém užívání a nemohlo dojít ke vzniku jeho vlastnického práva. Dále poukázala i na § 71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, podle kterého práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu (zde jeho části) zůstávají nedotčena, a rovněž na to, že přes zrušení části druhé zák. č. 229/2001 Sb. zůstal v platnosti § 59 tohoto zákona. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a aby mu věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Žalobce se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil s rozsudkem odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto a byly mu přiznány náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s .ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení, řádně zastoupenou zaměstnancem s právnickým vzděláním, dospěl po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. k závěru, že dovolání není přípustné.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje § 237 o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je při přezkoumávání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud

za použití hledisek, příkladmo uvedených v ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu

ve věci samé, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a nejedná se o případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení otázek právních (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.

První dvě otázky, které podle dovolatelky mají pro rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam, nejsou způsobilé přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit, neboť napadené rozhodnutí je v tomto směru v souladu se závěry uvedenými v citovaném nálezu Ústavního soudu, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 4459 a v časopise Právní rozhledy č. 1, roč. 2007, str. 31, který se týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, a v usneseních Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 755/06, a ze dne 3. 12. 2007, sp. zn. IV. ÚS 914/07, v nichž oba soudy zaujaly shodný závěr, že zrušením části druhé čl. II. zákona č. 229/2001 Sb. se obnoví stav založený ustanoveními § 879c, § 879d a § 879e občanského zákoníku , od nějž se Nejvyšší soud v této věci nemá důvod odchýlit (dále srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2504/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2316/2006, ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1456/2006, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2506/2006, ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2490/2006, ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4270/2007, ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2797/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 2246/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 1945/2007, ze dne 27. 2. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3201/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3073/2007). Otázkou platnosti kupních smluv o převodu pozemků, uzavřených před vydáním (účinností) nálezu pléna Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 2/02, publikovaného ve Sbírce zákonů pod č. 278/2004 a ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 32, pod č. 35/2004, se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 8. 4. 2008, sp. zn. 30 Cdo 1345/2007, který se rovněž týkal obdobného předmětu řízení a účastníků, v němž dospěl k závěru, že kupní smlouvy uzavřené za výše uvedených okolností jsou absolutně neplatnými právními úkony podle § 39 obč. zák., neboť žalobce jako subjekt, na nějž se vztahoval režim § 879c obč. zák., nabyl vlastnictví k předmětným pozemkům ze zákona (ex lege) ke dni 1. 7. 2001, když podmínky tohoto ustanovení byly splněny. Plněním na základě absolutně neplatné kupní smlouvy vznikl tedy žalobci nárok vůči prodávající na vrácení poskytnutého peněžitého plnění (na vydání bezdůvodného obohacení - § 457 obč. zák.). Odvolacímu soudu tak nelze vytýkat nesprávné právní posouzení věci, neboť jeho rozhodnutí je v souladu s platnou právní úpravou i konstantní judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu.

Z uvedeného je zřejmé, že ve zbývajícím rozsahu nemá rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání po právní stránce zásadní význam

ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., a dovolání žalované podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. tak není přípustné. Nejvyšší soud ČR je proto podle 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem za jeden úkon právní pomoci (vyjádření k dovolání) v částce 3.820,- Kč [odměna z částky určené podle § 2 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., vyčíslená podle ust. § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod. 4, zaokrouhlená podle § 16 odst. 2, snížená podle § 14 odst. 1 vyhlášky a o dalších 50 % na polovinu podle § 18 odst. 1], a náhrady hotových výdajů podle ust. § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v částce 300,- Kč. Celkovou náhradu nákladů dovolacího řízení žalobce ve výši 4.120,- Kč je žalovaná povinna zaplatit k rukám advokátky, která žalobkyni v tomto řízení zastupovala (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. října 2008

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu