30 Cdo 3441/2012
Datum rozhodnutí: 19.03.2013
Dotčené předpisy: § 8 odst. 2 předpisu č. 82/1998Sb., § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 104 odst. 1 o. s. ř.




30 Cdo 3441/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobkyně VETT, a.s., identifikační číslo osoby 25404717, se sídlem v Praze 4, Nad Opatovem 2140, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 269/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2012, č. j. 16 Co 96/2012-86, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 11. 11. 2011, č. j. 17 C 269/2010-57, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 100.000,- Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, co do částky 340.000,- Kč s přísl. žalobu zamítl, a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni náklady řízení.
Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu zamítl, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Žalobkyně se domáhala odškodnění nemajetkové újmy ve výši 440.000,- Kč s přísl. spočívající v nemožnosti disponovat se svým majetkem, jež jí měla být způsobena v důsledku nesprávného postupu Okresního soudu v České Lípě ve věci vedené pod sp. zn. 13 C 203/2007 (dále jen posuzované řízení ), neboť soud vedl řízení o zaplacení bezdůvodného obohacení, v rámci něhož bylo vydáno předběžné opatření o zákazu disponovat s nemovitostmi, přestože šlo o spor z veřejnoprávní smlouvy, k jehož rozhodování není dána pravomoc obecných soudů. Žalovaná v rámci předběžného projednání věci žádosti žalobkyně nevyhověla.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a zopakoval dokazování usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010. V posuzovaném řízení se žalobkyně (město Česká Lípa) domáhala po žalované (VETT, a.s.) vydání bezdůvodného obohacení vzniklého z neplatného právního úkonu (Smlouva o závazku veřejné služby k zajištění ostatní dopravní obslužnosti města Česká Lípa podle § 19c zákona č. 111/94 Sb., o silniční dopravě) v celkové výši 70,512.023,68 Kč s přísl. Okresní soud v České Lípě vydal dne 8. 7. 2008 k návrhu žalobkyně ze dne 7. 7. 2008 předběžné opatření, kterým zakázal až do dne právní moci rozhodnutí o věci samé žalované společnosti disponovat s nemovitým majetkem. Toto usnesení bylo k odvolání žalované potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, jež nabylo právní moci dne 24. 9. 2008. Žalovaná podala dne 24. 7. 2009 návrh na zrušení předběžného opatření, který soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2009 zamítl. K odvolání žalované bylo posledně uvedené usnesení soudu prvního stupně usnesením odvolacího soudu ze dne 23. 3. 2010 zrušeno, řízení zastaveno, a věc postoupena Krajskému úřadu pro Liberecký kraj s tím, že v dané věci není dána pravomoc obecného soudu. V mezidobí soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 20. 4. 2009 rozhodl, že žaloba je co do základu důvodná, k odvolání žalované společnosti však odvolací soud usnesením ze dne 11. 3. 2010 napadený rozsudek zrušil, řízení zastavil, a věc postoupil Krajskému úřadu pro Liberecký kraj jako správnímu orgánu věcně a místně příslušnému. Nejvyšší soud usnesením ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, zrušil usnesení Krajského soudu ze dne 11. 3. 2010, kterým byl zrušen vyhovující mezitímní rozsudek soudu prvního stupně, s tím, že vymezoval-li dovolatel (žalobce město Česká Lípa) již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované plynoucí ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu občanskoprávního, nelze závěr, že není dána pravomoc soudu rozhodnout o věci v občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř., akceptovat jako správný.
Odvolací soud uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, že by rozhodnutí (usnesení o nařízení předběžného opatření) bylo rozhodnutím nezákonným, a to s ohledem na výše uvedené usnesení Nejvyššího soudu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani skutečnost, že v mezidobí o věci rozhodl Krajský úřad pro Liberecký kraj jako správní orgán. Dle odvolacího soudu je však rozhodující, že žalobkyně skutkově vymezila předmět řízení jako náhradu nemajetkové újmy, která jí měla vzniknout v souvislosti s nezákonným nařízením předběžného opatření, a tudíž na projednávanou věc zcela dopadají závěry rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 32/2009 s právní větou: Za škodu nebo jinou újmu způsobenou předběžným opatřením, které bylo zrušeno z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno, odpovídá navrhovatel předběžného opatření, i když předběžné opatření bylo změněno nebo zrušeno odvolacím soudem; odpovědnost státu za škodu způsobenou předběžným opatřením podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění pozdějších předpisů je vyloučena. To platí i tehdy, jestliže odvolací soud změnil předběžné opatření tak, že návrh na jeho nařízení odmítl. Odpovědnost za škodu nebo jinou újmu nese ten, kdo o nařízení předběžného opatření požádal, a to bez zřetele k tomu, zda předběžné opatření bylo nařízeno v souladu se zákonem či nikoli. Podstatné je jen to, že k zániku či ke zrušení předběžného opatření došlo z jiného důvodu než proto, že návrhu ve věci samé bylo vyhověno, nebo proto, že právo navrhovatele bylo uspokojeno. V projednávaném případě došlo k zániku předběžného opatření rozhodnutím Krajského soudu v Ústní nad Labem, pobočka Liberec ze dne 11. 3. 2010, kterým bylo řízení zastaveno, a zaniklo tedy z jiných než v § 77a odst. 1 o. s. ř. vypočtených důvodů. Za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou předběžným opatřením proto nese výlučnou odpovědnost navrhovatel předběžného opatření.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním v rozsahu výroku I. rozsudku odvolacího soudu z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dle dovolatelky odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku předmětu řízení, neboť žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným postupem obecných soudů spočívajících v tom, že došlo k vydání předběžného opatření nepříslušným orgánem. Ze žaloby dle dovolatelky nevyplývá, že by byl předmět řízení skutkově vymezen tím, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy z titulu nezákonného nařízení předběžného opatření, byť předběžné opatření nařídila osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Dovolatelka rovněž namítla, že soudce Okresního soudu v České Lípě ani po zastavení řízení nepostupoval v souladu s § 10 zák. č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, neboť nezaslal příslušnému katastrálnímu úřadu oznámení o pominutí důvodů pro vyznačení poznámky o předběžném opatření, a tím záměrně udržoval při životě nezákonně nařízené předběžné opatření. Žalobkyni tak bylo od 7. 8. 2008 do 7. 5. 2010 nezákonně bráněno v dispozici s předmětem vlastnického práva. Dle dovolatelky je za nezákonný postup orgánu veřejné moci odpovědna žalovaná, a tuto odpovědnost nelze přenášet na navrhovatele předběžného opatření. Dovolatelka dále namítla nesprávné právní posouzení otázky nezákonnosti předběžného opatření a dezinterpretaci usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, který pouze uvedl, že pokud by se jednalo o spor z bezdůvodného obohacení, je ve věci příslušný obecný soud, pokud by se jednalo o spor z veřejnoprávní smlouvy, je ve věci příslušný správní orgán. Nezákonnost usnesení Nejvyššího soudu spatřuje dovolatelka v tom, že bylo vydáno bez ohledu na to, že o tomtéž sporu již bylo rozhodnuto správním orgánem, a celé řízení mělo být zastaveno pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Tuto skutečnost však považoval odvolací soud za zcela nepodstatnou. S tvrzením odvolacího soudu, že nebylo prokázáno, že by rozhodnutí o předběžném opatření bylo rozhodnutím nezákonným, dovolatelka nesouhlasí, když nezákonnost usnesení o nařízení předběžného opatření byla vyslovena Krajským soudem v Ústí nad Labem, který vyhověl odvolání poškozené společnosti. Odvolacímu soudu dovolatelka vytkla, že jeho rozhodnutí chybí řádné odůvodnění, mimo jiné jak dospěl k závěru ohledně předmětu řízení, a proč by usnesení o nařízení předběžného opatření nebylo rozhodnutím nezákonným, neboť pouhý odkaz na usnesení Nejvyššího soudu nepovažuje za dostatečný. Dovolatelka navrhla napadené rozhodnutí zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobkyně nevyjádřila.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. 5. 2012, Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) - dále jen o. s. ř. .
Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelka v této souvislosti tvrdila, že rozhodnutí odvolacího soudu je prosto řádného odůvodnění. Takový nedostatek však dovolací soud v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu neshledal; přestože jeho odůvodnění není zcela vyčerpávající, zejména pokud jde o dovolatelkou namítaný rozdíl mezi odpovědnostními tituly § 8 a 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ), tj. nesprávným úředním postupem a nezákonným rozhodnutím, a také pokud jde o odůvodnění zákonnosti rozhodnutí. Uvedený nedostatek nepřesného právního posouzení však nečiní rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným, když důvody z něj jednoznačně vyplývají - uplatněný nárok nemá podle názoru odvolacího soudu oporu v právu, a proto je jím výrokově zamítán.
Dovolací soud neshledal důvodnou námitku žalobkyně, že by byl nesprávně určen předmět řízení. Dovolatelka tvrdila, že jí nemajetková újma vznikla v důsledku nesprávného úředního postupu soudce Okresního soudu v České Lípě, který rozhodoval ve věci, která nenáleží do pravomoci civilních soudů. Tím vyjádřila svůj právní názor ohledně jednoho z předpokladů tvrzeného nároku. Takovým právním názorem však soud, na rozdíl od tvrzených skutečností, vázán není. Nemajetkovou újmu, jejíž odškodnění žalobkyně požaduje, totiž po obsahové stránce vymezila tak, že jí téměř dva roky bylo bráněno v nakládání s předmětem vlastnického práva, a nemajetkovou újmu vyčíslila v částce 20.000,- Kč za každý měsíc, kdy zásah do jejího vlastnického práva trval, tj. od července 2008 do dubna 2010 včetně. Z obsahového vymezení tvrzené nemajetkové újmy jednoznačně vyplývá, že žalobkyně požaduje odškodnit za omezení v nakládání s jejími nemovitostmi, a tato újma jí mohla vzniknout pouze v příčinné souvislosti s vydáním předběžného opatření o zákazu nakládání s nemovitostmi. Jen z okolnosti, zda ve věci měl rozhodovat soud nebo správní orgán, žalobkyni jí tvrzená újma vzniknout nemohla.
Z hlediska právního posouzení, zda odpovědnostní titul představuje nesprávný úřední postup či nezákonné rozhodnutí, je rozhodující rozlišení, zda se tvrzený nesprávný úřední postup odrazil ve vydání, popřípadě přímo v obsahu rozhodnutí. Pokud by bylo předběžné opatření vydáno soudem, jež nemá pravomoc rozhodovat o dané věci ve smyslu § 7 o. s. ř., mohlo by se prvotně jednat o nesprávný úřední postup, a to při zkoumání podmínek řízení ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř., který by pak vyústil ve vydání rozhodnutí, a v takovém případě je způsobilým titulem pro uplatnění nároku na náhradu škody či újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. právě toto rozhodnutí a nikoli předcházející nesprávný úřední postup (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3199/2009). V daném případě vedl úsudek soudu o splnění podmínek řízení k vydání předběžného opatření, a tudíž se žalobkyně - pojmově - mohla domáhat odškodnění jen z titulu nezákonného rozhodnutí, nikoliv z postupu, který k vydání rozhodnutí vedl (mimo to by mezi názorem soudu - zde domněle nesprávným - na jeho pravomoc a tvrzenou újmou neexistovala příčinná souvislost, viz výše).
Ustanovení § 8 odst. 1 OdpŠk stanoví: Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
Podle ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk, Byla-li škoda způsobena nezákonným rozhodnutím vykonatelným bez ohledu na právní moc, lze nárok uplatnit i tehdy, pokud rozhodnutí bylo zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
Předběžné opatření je vykonatelné bez ohledu na právní moc, proto se na něj musí aplikovat ustanovení § 8 odst. 2 OdpŠk, které stanoví podmínku, že rozhodnutí musí být zrušeno nebo změněno na základě řádného opravného prostředku.
V posuzované věci měla být dovolatelce způsobena újma vydáním předběžného opatření usnesením Okresního soudu v České Lípě ze dne 8. 7. 2008, č. j. 13 C 203/2007-231. K odvolání žalované společnosti (dovolatelky) však bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Ústní nad Labem, pobočka v Liberci, č. j. 29 Co 640/2008-238, jež nabylo právní moci dne 24. 9. 2008. Teprve po necelém roce (dne 24. 7. 2009) podala žalovaná společnost podnět ke zrušení předběžného opatření z důvodu, že není dána pravomoc soudu k projednání posuzované věci. Tento návrh soud prvního stupně usnesením ze dne 1. 9. 2009, č. j. 13 C 203/2007-287, zamítl, odvolací soud však dospěl k závěru, že ve věci není dána pravomoc obecného soudu, a usneseními ze dne 11. 3. 2010, č. j. 29 Co 392/2009-350, a 23. 3. 2010, č. j. 29 Co 144/2010-352, napadené usnesení soudu prvního stupně zrušil, řízení zastavil, a věc postoupil správnímu orgánu.
Z obsahu spisu vyplývá, že původní rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo nařízeno předběžné opatření, nebylo na základě řádného opravného prostředku zrušeno ani změněno, ale bylo naopak potvrzeno. Ve svém odvolání totiž žalobkyně námitku nedostatku pravomoci soudu nenamítala. Podnět ke zrušení předběžného opatření, ve kterém již žalobkyně proti pravomoci soudu brojila, nepředstavuje řádný opravný prostředek, na základě kterého by byl soud povinen rozhodnout. Odvolací soud nicméně vzhledem ke svému názoru na povahu nároku ve věci samé přistoupil ke zkoumání podmínek řízení, a dospěl k závěru, že není dána pravomoc soudu k rozhodnutí věci. Následně proto zrušil usnesení soudu prvního stupně, kterým byl podnět stěžovatelky na zrušení předběžného opatření zamítnut, řízení zastavil a postoupil správnímu orgánu. Předběžné opatření zaniklo ex lege, na základě ustanovení § 77 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Soud rozhodující v kompenzačním řízení není oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení, v daném případě proto nezbývá než konstatovat, že podmínka nezákonnosti rozhodnutí splněna nebyla. Tvrzení dovolatelky, že nezákonnost usnesení o nařízení předběžného opatření byla vyslovena Krajským soudem v Ústí nad Labem, pak z obsahu spisu nevyplývá.
Z pohledu charakteru utrpěné újmy je rovněž důležité srovnání výsledku vyplývajícího pro poškozeného účastníka ze zrušeného rozhodnutí s výsledkem, jímž skončilo řízení po zrušení rozhodnutí, bylo-li v něm pokračováno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007. Rozhodnutí v tomto rozsudku citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz). Odvolací soud v tomto ohledu odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4410/2010, kterým bylo v posuzované věci vysloveno, že vymezoval-li odvolatel již od počátku řízení svůj nárok jako povinnost žalované plynoucí ze závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení, tedy ze vztahu občanskoprávního, nelze závěr, že není dána pravomoc soudu rozhodnout o věci v občanském soudním řízení dle § 7 o. s. ř., akceptovat jako správný. Nejvyšší soud dále uvedl, že zatímco u sporů z veřejnoprávních smluv jde o náležitý výklad smluvních ujednání a vymezení práv a povinností, které ze smluv plynou pro jejich účastníky, a je tedy zcela na místě, aby o těchto sporech rozhodovaly správní orgány, u sporů z bezdůvodného obohacení jde pouze o zjištění, zda bylo plněno na úkor jiného bez odpovídajícího právního titulu, a jedná se o vztah občanskoprávní podléhající pravomoci civilních soudů. Není vyloučeno, aby se civilní soudy jako otázkou předběžnou zabývaly otázkou, zda právní titul z oblasti veřejného práva byl či nebyl dán. Na závěr proto Nejvyšší soud uvedl, že bude na odvolacím soudu, aby se zaměřil jak na určení relevantní právní úpravy pro posouzení vzniku smlouvy, tak popřípadě i na charakter tvrzených nedostatků smlouvy a jejich možného dopadu na řádný vznik smlouvy.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu v posuzovaném řízení o zastavení řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení bylo přinejmenším předčasné, neboť nejprve bylo třeba, aby se soud jako otázkou předběžnou zabýval tím, zda byl či nebyl dán právní titul. Závěr odvolacího soudu o tom, že nebylo prokázáno, že by usnesení o nařízení předběžného opatření bylo rozhodnutím nezákonným, je tudíž správný.
Odvolací soud se rovněž správně nezabýval námitkou žalobkyně směřující k přezkumu, zda nebyla v posuzovaném řízení dána překážka věci rozsouzené, neboť ani takový přezkum soudům v kompenzačním řízení nepřísluší.
S ohledem na dosud neskončené posuzované řízení a dosud nevyjasněnou otázku, který státní orgán bude mít v této konkrétní věci pravomoc rozhodovat, nebylo možné ani určit charakter utrpěné újmy, nadto nedostatečně specifikované (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010). Vzhledem k nenaplnění prvotního předpokladu odpovědnosti státu za škodu či újmu, tj. nezákonného rozhodnutí, však nebylo třeba, aby se soud dále zabýval ostatními podmínkami, tj. vznikem nemajetkové újmy a příčinnou souvislostí, neboť předpoklady odpovědnosti státu za škodu musí být splněny kumulativně (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 773/2004). Za daného procesního stavu proto ani nebylo na místě vést žalobkyni k dalším tvrzením odůvodňujícím skutkový stav ve smyslu § 118a odst. 1 o. s. ř.
Odkaz odvolacího soudu na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 3137/2007, je v závěru o vyloučení odpovědnosti státu zásadně přiléhavý, pokud pak je posuzovaná věc založena na poněkud jiném skutkovém základě - míněno zde osudem předběžného opatření nikoli v závislosti rozhodování o žalobě samé, vyplývá nedůvodnost dovolání ze závěru o neexistenci nezákonného rozhodnutí jako dalšího nezbytného předpokladu pro dovození odpovědnosti státu.
Nesprávný úřední postup nemůže představovat ani to, že soudce Okresního soudu v České Lípě neoznámil příslušnému katastrálnímu úřadu zánik předběžného opatření, jak se dovolatelka mylně domnívá, neboť taková povinnost z žádného zákonného ustanovení, ani z § 10 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, nevyplývá. Žalobkyni nic nebránilo v tom, aby katastrálnímu úřadu doručila rozhodnutí soudu sama (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 3810/2011).
Odvolací soud správně dovodil, že předpoklady odpovědnosti státu za škodu nebyly v daném případě splněny, a proto dovolací soud dovolání žalobkyně zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. března 2013
JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu