30 Cdo 3440/2014
Datum rozhodnutí: 14.01.2016
Dotčené předpisy: § 104 odst. 1 o. s. ř., § 159a odst. 4 o. s. ř.




30 Cdo 3440/2014

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. J. S. , zastoupeného JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská čp. 32/22, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , IČO 000 25 429, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská čp. 424/16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 192/2012, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 13 Co 123/2014-96, takto:


Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2014, č. j. 13 Co 123/2014-96, se zrušuje a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í:
Žalobce se žalobou ze dne 12. 9. 2012 domáhal po žalované, České republice Ministerstvu spravedlnosti, částky 95.000 Kč, a to jako přiměřeného zadostiučinění za nesprávný úřední postup žalované spočívající v nepřiměřené délce řízení. Žalobce uvedl, že celková doba trestního řízení, jež přesáhla čtyři roky, je zcela neadekvátní šetřenému skutku, neboť se jednalo o věc bagatelní, což konstatoval i odvolací soud v trestní věci vedené Okresním soudem Praha západ pod sp. zn. 14 T 175/2008.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 19. l1. 2013 č. j. 10 C 192/2012-73, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 47.125 Kč do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku, ve zbývající části žalobu zamítl. Soud prvního stupně přiznal žalobci přiměřené zadostiučinění v penězích, neboť shledal, že celková doba řízení byla s ohledem na všechny okolnosti případu nepřiměřená. Při stanovení konkrétní částky odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 162/2010, kdy vycházel ze základní částky 15.000 Kč za první dva roky řízení a částky 15.000 Kč za každý další rok řízení. Částku dále zvýšil o 30 %, protože předmětný typ řízení označuje Evropský soud pro lidská práva za typ řízení, u nějž se zvýšený význam presumuje. Žádné další důvody pro snížení nebo zvýšení zadostiučinění soud prvního stupně neshledal a uzavřel proto, že přiměřeným zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu je částka 47.125 Kč.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2014, č. j. 13 Co 123/2014-96, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval porušení osobnostních práv žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu Praha západ pod sp. zn. 14 T 175/2008 a ohledně částky 47.125 Kč jej změnil tak, že žalobu v tomto rozsahu zamítl. Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně nedostatečně zhodnotil všechny skutečnosti rozhodné pro stanovení přiměřeného zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu, když v trestním řízení, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem je třeba rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, analogicky posuzovat jako nezákonné rozhodnutí, jímž byla způsobena škoda, a to s ohledem na výsledek trestního řízení. Odvolací soud vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a postupoval podle v něm stanovených rozhodných kritérií. K povaze trestní věci uvedl, že je třeba jí považovat za bagatelní a že žalobci nehrozil žádný trest, který by mu mohl způsobit závažnější újmu. K délce řízení uvedl, že není zřejmé, jak by taková délka řízení mohla negativně ovlivnit život žalobce. K následkům trestního řízení uvedl, že nelze vzhledem k povaze trestního stíhání dovodit, že by došlo k jakémukoliv zásahu do života žalobce. Vzhledem ke konkrétním okolnostem případu odvolací soud uzavřel, že zcela přiměřeným zadostiučiněním je konstatování porušení osobnostních práv žalobce.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále jen dovolatel ) řádné a včasné dovolání, v němž zdůrazňuje, že trestní řízení trvající čtyři roky představovalo zásah do soukromého a osobního života žalobce a to zásah nedůvodný, neboť v konečném důsledku vyšlo najevo, že skutek, z něhož byl obžalován, nebyl trestným činem. Uvedl, že Městský soud v Praze nerespektoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu týkající se výpočtu výše přiměřeného zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení a odkázal na relevantní rozhodnutí dovolacího soudu. Poukázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, podle níž se při posuzování nároku na náhradu nemajetkové újmy vychází z vyvratitelné domněnky, že nepřiměřená délka řízení znamená pro žalobce morální újmu a žádné důkazy v tomto ohledu se v zásadě nevyžadují. Dovolatel taktéž namítal, že odvolací soud měl ve výroku rozhodnutí specifikovat, do jakého konkrétního práva žalobce bylo zasaženo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 7 přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. přistoupil k posouzení přípustnosti dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Dovolání shledal dovolací soud přípustným, když se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Dovolání je také důvodné.

Podle ustanovení § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk ) stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

Podle ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k
a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
Podrobně jednotlivé okolnosti, které je třeba při posuzování přiměřenosti délky řízení a existence jí způsobené nemajetkové újmy, zohlednit, rozebral dovolací soud ve svém stanovisku ze dne 13. dubna 2014, sp. zn. Cpjn 206/2010, v němž uvedl, že odůvodnění výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečností vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a odst. 3 písm. b) až e) zákona.

Částku, k níž se dospěje součinem základní částky za jeden rok řízení (modifikované za prvé dva roky řízení) a celkové doby řízení počítané v letech či měsících, lze následně upravovat v důsledku působení jednotlivých faktorů uvedených pod písmeny b) až e) § 31a odst. 3 OdpŠk podle kritérií, která jsou však neuzavřeným výčtem okolností, k nimž lze v konkrétní věci při stanovení konečné výše odškodnění přihlédnout a základní částku je možno přiměřeně zvýšit či snížit. Dle názoru Nejvyššího soudu by přitom mělo být v obecné rovině dostačující zvýšení či snížení nepřesahující 50 %, aby byl zachován vztah přiměřenosti mezi utrpěnou újmou a za ni poskytovaným odškodněním. S přihlédnutím k okolnostem konkrétní věci však lze ve výjimečných případech uvažovat o zvýšení či snížení i ve větším rozsahu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009).

Od případu, kdy je poskytováno zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, je třeba odlišit situaci, kdy je poskytováno zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, které se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk. K tomu dovolací soud ve svém rozsudku ze dne 27. 6. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 122, ročník 2012, uvedl, že jde o normu s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: povaha trestní věci (tzn. zejména závažnost trestného činu kladeného osobě poškozené za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou osoba poškozená konkrétní trestní řízení proti ní vedené negativně vnímá), délka trestního řízení (tzn. zejména to, po jak dlouhou dobu zásah do osobnostních složek jednotlivce v důsledku proti němu vedenému trestnímu řízení trval) a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře postiženého (zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod předcházejícími kritérii).

Vedle toho je třeba podle § 31a odst. 2 OdpŠk při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat.

Z obsahu spisu vyplývá, že se žalobce domáhal výhradně přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení podle ustanovení § 13 OdpŠk ve spojení s ustanovením § 31a odst. 3 OdpŠk, a nikoliv zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem podle ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk. Tyto dva nároky je přitom nezbytné od sebe důsledně odlišovat. Pokud tedy odvolací soud při posuzování výše přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení nesprávně aplikoval kritéria rozhodná pro posouzení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, a naopak opomněl patřičně zohlednit okolnosti, které stanoví OdpŠk, postupoval v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a dopustil se nesprávného právního posouzení věci.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uvedeného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislého výroku o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. ledna 2016

JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu