30 Cdo 3429/2015
Datum rozhodnutí: 17.02.2016
Dotčené předpisy: čl. 237 o. s. ř., čl. 243c odst. 1 o. s. ř.



30 Cdo 3429/2015
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Bohumilem Dvořákem ve věci žalobce M. S. , zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 157/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2014, č. j. 23 C 157/2014-68, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 17 Co 452/2014-99, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. června 2014, č. j. 23 C 157/2014-68, se zastavuje .
II. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 17 Co 452/2014-99, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se na žalované domáhal, po částečném zpětvzetí žaloby, zaplacení částky 1 532 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout nezákonným omezením osobní svobody (zadržením a výkonem vazby) v období od 8. října 2008 do 23. června 2010 v rámci trestního stíhání, jež proti němu bylo vedeno u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 2 T 6/2009, když rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. června 2010, sp. zn. 2 T 6/2009, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 10. března 2011, sp. zn. 2 To 6/2011, byl na něj podané obžaloby zproštěn podle ustanovení § 226 písm. c) trestního řádu.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. června 2014, č. j. 23 C 157/2014-68, žalobě vyhověl v částce 218 400 Kč (výrok I), co do částky 1 313 600 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 39 265 Kč (výrok III). K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací (dále jen odvolací soud ) rozsudkem ze dne 14. ledna 2015, č. j. 17 Co 452/2014-99, rozsudek soudu prvního stupně v zamítajícím výroku (II) změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 187 200 Kč, jinak jej co do částky 1 126 400 Kč potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů 51 607 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Včas podaným dovoláním napadl žalobce nejen rozsudek odvolacího soudu, ale výslovně též rozsudek soudu prvního stupně, který však v dovolacím řízení přezkoumávat nelze. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští; podle ustanovení § 201 o. s. ř. je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení v rozsahu, v němž se týkalo rozsudku soudu prvního stupně, podle § 243b a § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání, které žalobce podal proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015, č. j. 17 Co 452/2014-99, Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
Posuzované dovolání proti rozsudku odvolacího soudu neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Žalobce v dovolání pouze uvedl, že dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně by tato právní otázka měla být dovolacím soudem vyřešena jinak . O kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva , jež dovolacím soudem dosud nebyla vyřešena, resp. jím má být vyřešena jinak, se jedná, však žalobce ve svém dovolání nesděluje.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Obdobně to platí pro předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání žalobce v dovolání (posouzeném z obsahového hlediska) v projednávané věci nedostál. Pouhá kritika právního posouzení věci odvolacím soudem ani citace (části) textu ustanovení § 237 o. s. ř. k naplnění obligatorních náležitostí ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Rovněž Ústavní soud potvrdil, že [n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou ( ) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.
Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému dovolání v rozsahu, v němž směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl, neboť trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a tyto vady nebyly žalobcem v zákonné lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.

V Brně dne 17. února 2016

JUDr. Bohumil Dvořák
pověřený člen senátu