30 Cdo 3421/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 28 obč. zák., § 243d písm. a) o. s. ř.



30 Cdo 3421/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., v právní věci žalobkyně nezletilé D. R. J. , zastoupené zákonnými zástupci Ing. P. J. a R. J., právně zastoupené JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Resslova 1253/17a, proti žalované Základní škole Praha 7, Trojská 110 , IČ 70997365, se sídlem v Praze 7, Trojská 110/2011, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem se sídlem v Praze 2, Lazarská 11/6, o zaplacení 262.100 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 228/2013, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2016, č.j. 21 Co 148/2016-256, takto :

Dovolání žalobkyně se zamítá.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 7 (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 4. září 2015, č.j. 5 C 228/2013-188, zamítl žalobu podanou dne 6. září 2013, kterou se žalobkyně s odvoláním na ustanovení zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) domáhala, aby jí žalovaná byla povinna zaplatit celkově částku 262.100 Kč, z toho z titulu náhrady škody částku 12.100,- Kč a současně nemajetkové újmy vzniklé tvrzeným diskriminačním jednáním žalované z důvodu jejího náboženského přesvědčení částku 250.000 Kč.
Městský soud v Praze (dále též odvolací soud nebo soud druhého stupně ) usnesením ze dne 2. května 2016, č.j. 21 Co 148/2016-256, rozsudek soudu prvního stupně, podle ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) zrušil v důsledku zjištěného odstranitelného nedostatku podmínky řízení, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Věc posoudil podle ustanovení § 36 zákona o rodině, § 28 občanského zákoníku platného do 31. prosince 2013 (dále jen obč. zák. ) a § 466 písm. k) zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen z.ř.s. ) Odvolací soud uvedl, že podání žaloby z důvodu porušení antidiskriminačního zákona se týká majetku nezletilé a nelze ji považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jejího majetku, a proto je třeba k podání takové žaloby schválení opatrovnického soudu. Poukázal v této souvislosti zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, kde Nejvyšší soud judikoval, že podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít značné dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení), a proto k podání žaloby v zastoupení nezletilého žalobce je třeba souhlas soudu v souladu s § 176 odst. 1 a § 179 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že se jedná o odstranitelný nedostatek podmínky řízení, měl soud prvního stupně postupovat podle ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., tedy učinit vhodná opatření k odstranění nedostatku podmínky řízení a pokud se tento nedostatek nepodaří odstranit, řízení zastavit.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno žalobkyni dne 11. května 2016 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti usnesení soudu druhého stupně podala žalobkyně (dále též dovolatelka ) dne 4. července 2016 dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, neboť podle jejího názoru rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, resp. která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Takovou otázkou je, zda skutečně podání jakékoli žaloby je neběžnou záležitostí vyžadující k perfekci schválení soudu. Domnívá se, že schválení soudu nemůže vyžadovat podání žaloby, jejímž předmětem je ochrana osobnostních práv nezletilého dítěte a zejména pak práv souvisejících s náboženským přesvědčením dítěte a jeho projevy. Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Toto své dovolání žalobkyně doplnila podáním ze dne 14. prosince 2016, k němuž však dovolací soud vzhledem k ustanovení § 240 odst. 1 a 2 o.s.ř. ve spojení s § 242 odst. 4 téhož zákona nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Dovolací soud uvážil, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241a o.s.ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení § 237 o.s.ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně týkající se otázky, zda je nutné schválení opatrovnického soudu ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák. k podání žaloby podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) shledal dovolací soud přípustným, neboť uvedená otázka dosud nebyla v úplnosti v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu vyřešena.
Protože žaloba byla nezletilou podána dne 6. září 2013, postupoval dovolací soud při posouzení otázky jednání za nezletilé podle příslušných ustanovení obč. zák. a zákona o rodině, který byl zrušen k 31. prosinci 2014.
Podle § 20 odst. 1 o.s.ř. může každý před soudem jako účastník samostatně jednat v tom rozsahu, v jakém má způsobilost vlastními úkony nabývat práv a brát na sebe povinnosti.
Podle ustanovení § 9 obč. zák. nezletilí mají způsobilost jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku.
Podle ustanovení § 26 obč. zák. nejsou-li fyzické osoby k právním úkonům způsobilé, jednají za ně jejich zákonní zástupci.
Podle ustanovení § 27 odst. 1 obč. zák. kdo je zákonným zástupcem nezletilého dítěte, upravuje zákon o rodině.
Podle ustanovení § 36 zákona o rodině, ve znění pozdějších předpisů, rodiče zastupují dítě při právních úkonech, ke kterým není plně způsobilé.
Podle ustanovení § 37a zákona o rodině spravují rodiče jmění dítěte s péčí řádného hospodáře.
Podle ustanovení § 28 obč. zák. jsou-li zákonní zástupci povinni též spravovat majetek těch, které zastupují, a nejde-li o běžnou záležitost, je k nakládání s majetkem třeba schválení soudu.
Běžné majetkové záležitosti vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k perfekci právního úkonu schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008). K tomu Nejvyšší soud připomíná, že jde o instituci odlišnou od instituce kolizního opatrovníka podle § 37 zákona o rodině (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. ledna 2006, I.ÚS 307/04).
Jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. Rozhodujícími hledisky pro posouzení toho, zda jde o běžnou záležitost, je nejen absolutní hodnota majetku, jehož se právní úkon týká, ale i majetkové poměry nezletilého a jeho rodiny, jakož i složitost právního úkonu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 33 Cdo 2912/2008).
V usneseních ze dne 29. dubna 2015, sp. zn. 30 Cdo 4696/2014, a 30 Cdo 4999/2014, v řízeních proti státu z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen OdpŠk ), dovolací soud uvedl, že pro posouzení, zda je k nakládání s majetkem nezletilých zákonným zástupcem potřeba schválení opatrovnického soudu ve smyslu ustanovení § 28 obč. zák., je významným hlediskem způsobilost právního úkonu zákonným zástupcem učiněného, negativně zasáhnout do majetkové sféry nezletilého. Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 20. září 2012, sp. zn. 33 Cdo 2289/2011, vyslovil závěr, že podání jakékoliv žaloby je bezesporu neběžnou záležitostí, která může mít daleké dosahy do sféry nezletilého (např. krom vzniklých práv a povinností, o kterých je rozhodováno v řízení, taktéž nutnost hradit náklady soudního řízení) a v rozsudku ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2275/2011, připomněl, že ačkoli ustanovení § 28 obč. zák. pojednává výslovně jen o nakládání s majetkem, není důvod se zřetelem k ustanovení § 36 zákona o rodině ve znění účinném do 31. 7. 1998 (povinnost a oprávnění rodičů k zastupování a ke správě záležitostí nezletilých) do okruhu právních úkonů, k jejichž platnosti je potřeba schválení soudu, nezahrnout i jiné, než jen ryze majetkové záležitosti, jestliže jsou s to zasáhnout do majetkové sféry nezletilého, tj. včetně závazků a pohledávek (srovnej Sborník III. Nejvyšší soud, SEVT, 1980, str. 277).
Dalším hlediskem může být skutečnost, zda zákonní zástupci za nezletilé děti svévolně nebo zřejmě bezúspěšně neuplatňují práva či práva zneužívají (srov. § 2 o.s.ř.), například jestliže již ze skutkových tvrzení obsažených v žalobě (aniž by bylo třeba provádět dokazování) je nepochybné, že žalobci ve věci nemůže být vyhověno, nebo je zjevné, že důvodem podání žaloby je činit žalovanému obtíže, aniž žaloba sama má nějakou naději na úspěch. Ostatně ani skutečnost, že řízení o náhradu škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem, je osvobozeno od placení soudního poplatku (§ 11 odst. 1 písm. m) zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích) a že neúspěšným žalobcům v těchto řízeních zpravidla není uložena povinnost k náhradě nákladů řízení (§ 142 o.s.ř.), se nedotýká povinnosti platit náklady řízení (§ 140 odst. 1 o.s.ř.), bude-li nezletilý např. zastoupen advokátem, ať již prostřednictvím rodičů, či uzavře-li nezletilý smlouvu o zastoupení osobou s odbornými znalostmi po 1. lednu 2014 sám (srovnej § 894 odst. 2 nyní platného občanského zákoníku). Bez ohledu na případný výsledek řízení nelze ani přehlédnout, že nezletilému, či jeho zástupci mohou být uloženy k náhradě náklady řízení, které by jinak nebyly vznikly, jestliže je způsobili svým zaviněním nebo jestliže tyto náklady vznikly náhodou, která se jim přihodila (§ 147 odst. 1 o.s.ř.).
Lze tak uzavřít, že rovněž podání žaloby podle zákona č. 198/2009 Sb., o rovném zacházení a o právních prostředcích ochrany před diskriminací (antidiskriminační zákon) z důvodu tvrzené majetkové a nemajetkové újmy způsobené diskriminačním jednáním se týká oblasti správy majetku nezletilého dítěte a nelze je považovat za běžnou záležitost, jež by svou povahou patřila do běžné správy jeho majetku. Proto i pro podání takové žaloby je třeba schválení opatrovnického soudu podle ustanovení § 28 o.s.ř.
Jelikož je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu napadené rozhodnutí odvolacího soudu správné a Nejvyšší soud zároveň neshledal existenci vad řízení ve smyslu § 242 odst. 3 věty druhé o.s.ř., dovolání podle § 243d písm. a) o.s.ř. zamítl.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. ledna 2017 JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu