30 Cdo 3417/2014
Datum rozhodnutí: 22.10.2014
Dotčené předpisy: § 132 o. s. ř., § 213 o. s. ř.



30 Cdo 3417/2014


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a Mgr. Víta Bičáka, v právní věci žalobkyň a) J. H. , a b) M. K. , obou zastoupených JUDr. Vladimírem Škrétou, advokátem v Liberci, U Soudu 363/10, proti žalovaným 1) M. S. , a 2) E. S. , oběma zastoupeným Mgr. Lukášem Votrubou, advokátem se sídlem v Liberci 4, Moskevská 637/13, o určení neplatnosti darovací smlouvy, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 17 C 247/2004, o dovolání žalovaných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 29. dubna 2014, č. j. 35 Co 61/2012-321, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci, ze dne 29. dubna 2014, č. j. 35 Co 61/2012-321, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Liberci (dále již soud prvního stupně ) v pořadí druhým rozsudkem [poté, co byl jeho předchozí rozsudek ze dne 8. dubna 2010, č. j. 17 C 247/2004-152, zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci (dále již odvolací soud ) ze dne 10. února 2011, č. j. 35 Co 283/2010-163] ze dne 10. února 2011, č. j. 17 C 247/2004-192, zamítl žalobu na určení, že darovací smlouva uzavřená dne 14. srpna 2003 mezi dárkyní M. S. a obdarovanou E. S. , kterou byl darován spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na domu čp. a st. p. č. o výměře 258 m2, st. p. č. zastavěná plocha a nádvoří o výměře 1.149 m2, p. č. 1.294 o výměře 902 m2 a p. č. 1.295 o výměře 1268 m2 (dále též předmětné nemovitosti ) , nemovitostí zapsaných na LV č. 38 pro katastrální území D. u F., obec D., okres L. u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Frýdlant, je neplatná (výrok I.), a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně mají na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Ze znaleckých posudků MUDr. Jaroslava Tržického, prof. Miroslava Zapletálka a Psychiatrického centra v Praze soud prvního stupně zjistil, že dárkyně M. S. v době uzavření darovací smlouvy trpěla demencí Alzheimerova typu v kombinaci s vaskulární demencí, která do ledna 2003 postupovala plíživě a pak se progresivně zhoršovala, v důsledku čehož nebyla schopna předmětnou darovací smlouvu plně hodnotit. Z výpovědi znalkyně Psychiatrického centra Praha MUDr. Lucie Bankovské Motlové, Ph.D., pak soud prvního stupně zjistil, že M. S. mohla předmětnou smlouvu podepsat v lucidním okamžiku, demence nebyla tak pokročilá, aby se takový interval nemohl vyskytnout a znalkyně považovala za pravděpodobnější, že M. S. světlý okamžik měla. Další svědci (primář z nemocnice ve Frýdlantu, sousedky dárkyně, její bratr, rodinný přítel i žalovaný 1/) potvrdili, že s M. S. v předmětné době komunikovali a že byla orientovaná. Proto soud prvního stupně uzavřel, že dárkyně jednala při uzavření smlouvy v tzv. lucidním intervalu, kdy byla přechodně obnovena její rozpoznávací a ovládací schopnost, a proto je tato smlouva platná.
K odvolání žalobkyň odvolací soud rozsudkem ze dne 19. června 2012, č. j. 35 Co 61/2012-212, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že určil, že předmětná darovací smlouva, uzavřená dne 14. srpna 2003, je neplatná (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II.). Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek i jemu předcházející řízení a po doplnění dokazování dospěl k závěru, že jsou dány důvody pro jeho změnu. Odvolací soud uzavřel, že pro posouzení otázky, zda se u dárkyně M. S. v okamžiku uzavření předmětné smlouvy vyskytly tzv. světlé okamžiky, v průběhu kterých byla po přechodnou dobu schopna jak posoudit následky uzavření této smlouvy, tak ovládnout své jednání, je třeba odborných znalostí, přičemž svědci takové odborné znalosti nemají. Proto za rozhodující důkaz považoval odvolací soud posudek a výpověď znalkyně MUDr. Lucie Bankovské Motlové, Ph.D., která připustila možnost výskytu lucidních okamžiků u M. S., avšak vzhledem ke stanovené diagnóze ho považovala za málo pravděpodobný. Znalkyně vysvětlila, že světlý okamžik je v medicíně definován jako období relativního prozření na terénu existující poruchy nejčastěji organického původu, jako je demence či delirium, a že možnost výskytu lucidního intervalu nic nemění na nálezu, že M. S. trpěla demencí, což byla její základní diagnóza, která vedla k tomu, že nebyla schopna plně hodnotit uvedenou smlouvu. Proto ani v případě výskytu lucidního intervalu nebyla rozumová schopnost u M. S. obnovena natolik, aby byla schopna posoudit následky uzavřené darovací smlouvy. Odvolací soud tedy uzavřel, že M. S. jednala dne 14. srpna 2003 při podpisu darovací smlouvy v duševní poruše (demenci), která ji činila k uzavření předmětné smlouvy neschopnou; proto je tato smlouva podle § 38 odst. 2 obč. zák. neplatná.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) rozsudkem ze dne 31. července 2013, č. j. 30 Cdo 1556/2013-250 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ), zrušil shora označený rozsudek odvolacího soudu a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud dospěl k závěru, že v posuzované věci s ohledem na skutkový stav, z nějž odvolací soud vycházel při rozhodování - nebyly splněny předpoklady pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. Konstatoval, že v daném případě znalecký posudek Psychiatrického centra v Praze (dále již Ústav ), z nějž odvolací soud učinil zásadně významná skutková zjištění pro právní posouzení věci, ponechal při odborném posouzení zcela stranou hodnocení výpovědí v řízení před soudem prvního stupně vyslechnutých svědků, kteří se (mnohdy podrobně) vyjadřovali k okolnostem, jež mohly mít právně relevantní význam z hlediska posouzení okolností, jež souvisely s jednáním M. S. při uzavření předmětné darovací smlouvy. Dodal dále, že jestliže Ústavem přijaté závěry v posudku nemají oporu ve skutkovém nálezu, neboť ten se sestává z výčtu okolností, jež z věcného a logického hlediska nemohly při absenci zhodnocení učiněných výpovědí předmětných osob k jednání M. S. v inkriminovaném období tvořit nezpochybnitelný podklad pro jejich odborné posouzení (posuzováno výhradně z hlediska určitosti, srozumitelnosti, přesvědčivosti podaného odborného textu za užití logických metod při jeho interpretaci), pak zde (dosud) nebyly splněny předpoklady pro aplikaci § 38 odst. 2 obč. zák. na takto zjištěný skutkový stav věci.
Odvolací soud poté zajistil doplnění znaleckého posudku Ústavu, který v podaném doplnění...ze dne 18. 11. 2013 rozebral ...vše, co uváděli zmínění svědkové a žalovaný o chování M. S. v rozhodné době, a dospěl k závěru, že ve shodě se všemi předchozími posudky šlo u ní o demenci. Dále znalecký posudek uvádí, že se nejednalo o závažnou demenci, která by znemožnila projevit paní S. její svobodnou vůli... V návaznosti na to odvolací soud v odůvodnění svého (písemného vyhotovení) usnesení uvádí, že protože jde o opačný závěr (Ústavu) oproti závěru uvedenému ve sdělení znaleckého posudku ze dne 22. 5. 2012, byla dožádaným soudem k tomuto rozporu vyslechnuta doc. MUDr. Lucie Blankovská Motlová, Ph.D., s tím, aby sdělila, proč nyní dospěla k opačnému závěru a který z obou opačných, protichůdných závěrů je dle znaleckého ústavu (dle poznatků vědy) konečný. Tento rozpor ve své výpovědi vysvětlila tak, že ve svědeckých výpovědích nikdy nezaznělo, že by paní S. měla nekontrolované afekty, poruchy chování, neúčelnou kutivost, že by si hovořila pro sebe, že by byla verbálně či brachiálně agresivní. Na základě výpovědí svědků proto doplnili závěr o odhad závažnosti demence tak, že šlo o demenci mírnou. Konečným je proto závěr, že (M. S.) byla schopna hodnotit situaci smysluplně. Proto znalecký ústav setrvává na závěrech zmíněného doplňku znaleckého posudku.
Za této skutkové situace odvolací soud přistoupil k vydání kasačního rozhodnutí s následujícím odůvodněním:
K posouzení rozumových a určovacích schopností M. S. ve vztahu k uzavření předmětné darovací smlouvy byly v předchozí době vypracovány již dva znalecké posudky psychiatrů MUDr. Jaroslava Tržického z 8. 6. 2007 a Prof. MUDr. Miroslava Zapletálka, Dr Sc., z 23. 6. 2008, které se shodly na tom, že se u ní neprojevovala demence, avšak k posouzení její závažnosti byl vypracován revizní znalecký posudek Psychiatrického centra v Praze, který by měl mít nejvyšší vypovídací hodnotu, neboť jde o znalecký ústav. Ten však nejprve ve svém konečném sdělení ze dne 22. 5. 2012 dospěl k závěru o nedostatečné rozumové a rozpoznávací schopnosti M. S. v době uzavření darovací smlouvy, zatímco v následném doplňku ze dne 18. 11. 2013 dospěl k závěru opačnému. Tento rozpor nebyl následně dostatečně vysvětlen ani výslechem zmíněné znalkyně dne 21. 3. 2014, která setrvala na druhém závěru, což dovozuje z informací poskytnutých zmíněnými svědky a žalovaným M. S. o chování M. S. v rozhodné době. Jakým způsobem s nimi M. S. komunikovala a že se jim zdála orientovaná, však svědci i žalovaný uváděli již předtím, než ústav vypracoval základní znalecký posudek, přičemž tyto informace (s výjimkou výpovědí svědků P. a Č.) mu byly ze spisu známy. Nejde proto o důkaz, kterým by dostatečným způsobem odstraňoval pochybnost i skutečném duševním stavu M. S. v době uzavírání smlouvy.
K posouzení této zásadní odborné otázky je proto nutno ustanovit nového znalce, jiný znalecký ústav z oboru psychiatrie. Protože posouzení, zda byla v rozhodné době zachována rozumová a určovací schopnost M. S., má zásadní význam pro právní posouzení věci, je třeba, aby tento důkaz byl proveden u okresního soudu. Pokud by tak učinil krajský soud, upřel by účastníkům možnost nechat přezkoumat závěry z něj vyplývající v odvolacím řízení, takže by ve svých důsledcích šlo o rozhodnutí vydané v jednom stupni, čímž by byla porušena ústavní zásada dvojinstančnosti občanského soudního řízení (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 1901/1998 ze dne 24. 3. 1999, uveřejněné pod R 30/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále nález Ústavního soudu sp. zn. III. 139/98 ze dne 24. 9. 1998). Krajský soud proto napadený rozsudek zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. a), § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Při posuzování uvedené základní otázky bude znalecký ústav vycházet zejména ze zdravotní dokumentace, která je odborným podkladem (její rozbor je v předchozích znaleckých posudcích), rovněž pak vezme v úvahu výpovědi žalovaného M. S. a svědků O., V., H., Č. a P. o projevech M. S. v rozhodné době, jakož i výpovědi svědků navržených v odvolacím řízení (J. H., V. N. a M. K.), které provede okresní soud ještě předtím, než bude znalecký ústav ustanoven.
Proti tomuto usnesení odvolacího podali žalovaní (dále již dovolatelé ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání. Namítají, že závěry odvolacího soudu jsou nesprávné, neboť odvolacím soudem zjištěný skutkový stav po provedeném dokazování doplňkem znaleckého posudku ze dne 18. listopadu 2013 a výslechem znalkyně dr. Bankovské dne 21. března 2014 je úplný. Ústav zcela logicky vysvětlil, že ke změně jeho závěru přispěly právě výpovědi uvedených svědků, o které doplnil své hodnocení v rámci znaleckého úkolu. Závěry odvolacího soudu o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu jsou tak nesprávné. Odvolací soud nesprávně aplikoval § 213 odst. 4 (věta za středníkem) ve spojení s § 219 odst. 2 o. s. ř. a zejména pak zásadu dvojinstančnosti řízení, když žádná taková zásada občanského soudního řízení neexistuje, jak mj. judikoval i Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 305/14. Dovolatelé poukazují na skutečnost, že odvolací soud (již v řízení o prvním odvolání) přijal předčasně právní názor o neplatnosti darovací smlouvy, kdy tomuto názoru se snaží opakovaně podřizovat úkony ve věci samé jím činěné, zejména pak proces dokazování. Dovolatelé závěrem navrhli, aby Nejvyšší soud změnil dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu a vydaným rozsudkem předmětnou určovací žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, případně aby napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se k podanému dovolání písemně nevyjádřili.
Nejvyšší soud předně předesílá, že podle hlavy II. ustanovení přechodných a závěrečných dílu 1 přechodných ustanovení oddílu 1 všeobecných ustanovení - § 3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti. Není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních předpisů.
Protože řešení otázky určení neplatnosti darovací smlouvy ze dne 14. srpna 2003, uzavřené mezi dárkyní M. S. a obdarovanou E. S., jež byla předložena v dědickém řízení po zemřelé M. S., a dle které dosud nebyl povolen vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, se odvíjí od posouzení platnosti právního úkonu učiněného před účinností občanského zákoníku č. 89/2012 Sb., postupoval dovolací soud při posuzování tohoto nároku podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále již obč. zák.).
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání dovolatelů, v němž je kromě právně irelevantní argumentace směřující do skutkových zjištění odvolacího soudu, na jejímž základě ovšem přípustnost dovolání nelze posuzovat (neboť dovolání dle § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř. lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, založeném na nesprávně řešené právní otázce hmotného nebo procesního práva, případně obou takovýchto v dovolání specifikovaných otázek) uplatněn dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. (tj. že kasační rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávně řešené právní otázce z procesního práva spočívající v aplikaci odvolacím soudem tvrzené ústavní zásady dvojinstančnosti řízení) je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné a je i (jak bude rozvedeno níže) důvodné.
Přistoupil-li totiž odvolací soud k vydání kasačního rozhodnutí s poukazem na respektování jím tvrzené ústavní zásady dvojinstančnosti řízení, a to při odkazu na starší judikaturu reflektující v tu dobu platnou a účinnou úpravu občanského soudního řízení, pak přehlédl, že dvojinstančnost není obecnou zásadou občanského soudního řízení a už vůbec ne ústavní zásadou vztahující se k občanskému soudnímu řízení. Odvolací soud proto nemůže odmítnout provést za odvolacího řízení jakýkoliv důkaz potřebný ke zjištění skutkového stavu věci jen s poukazem na zásadu dvojinstančnosti občanského soudního řízení , jestliže mu ustanovení § 213 odst. 2, 3 nebo 4 o. s. ř. ukládá povinnost takový důkaz provést, jestliže taková povinnost vyplývá z postupu podle § 220 odst. 3 o. s. ř. nebo jestliže může zopakovat důkaz nebo doplnit dokazování o dosud neprovedený důkaz, i když mu zákon v tomto směru povinnost při dokazování neukládá. Právo na spravedlivý proces je podle konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva (oproti představě dovolatelů) naplněno tehdy, je-li věc posouzena alespoň v jednom stupni orgánem, který naplňuje požadavek nezávislosti a nestrannosti ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. např. Delcourt v. Belgie, rozsudek ze dne 17. ledna 1970, Série A, č. 11, odst. 25, nebo Butkevičius v. Litva, rozsudek ze dne 26. března 2002, č. 48297/99, Sbírka rozsudků a rozhodnutí 2002-II, odst. 43, rozhodnutí Ústavního soudu České republiky ve věcech sp. zn. III. ÚS 150/03, sp. zn. IV. ÚS 299/2005, sp. zn. II. ÚS 2826/07, ze dne 11. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 451/11, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 11. ledna 2011, sp. zn. 21 Cdo 3820/2009, ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 33 Cdo 199/2012, ze dne 19. prosince 2012, ze dne 19. prosince 2012, sp. zn. 25 Cdo 464/2011, ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 21 Cdo 292/2013).
Odvolací soud rovněž přehlédl, že dovolací soud při rozhodování vycházel ze skutečnosti, že v posudku Ústavu nebylo při odborném posouzení duševního stavu M. S. v inkriminovaném období vůbec přihlédnuto k výpovědím v řízení před soudem prvního stupně vyslechnutých svědků, z čehož vyplývá, že i když tyto podklady již v době zpracování posudku objektivně měl Ústav k dispozici, tehdy k nim nepřihlédl, ač k nim (a to i za příp. procesní ingerence odvolacího soudu) přihlédnout mohl a měl. To byl také důvod, proč dovolací soud přistoupil k vydání onoho kasačního rozhodnutí v logickém očekávání, že odvolací soud po zjednání nápravy v uvedeném směru znovu takto jím soustředěné důkazy podrobí dokazování v intencích § 132 o. s. ř. Namísto toho ovšem odvolací soud zaujal názor, že ani doplněním znaleckého posudku Ústavu nebyly odstraněny rozpory mezi posudkem a jeho doplněním a výslechem jedné ze zpracovatelek posudku, neboť prý Ústavu byly informace poskytnuté předmětnými svědky známy již před zpracováním uvedeného doplňku posudku a Nejde proto o důkaz, který by dostatečným způsobem odstraňoval pochybnosti o skutečném duševním stavu M. S. v době uzavírání darovací smlouvy. Tím ovšem odvolací soud zcela rezignoval na hodnocení posudku Ústavu a jeho doplňku (samostatně a v jejich vzájemné souvislosti s ostatními důkazy) a nerespektoval tak právní názor dovolacího soudu, jak byl vyjádřen v písemném vyhotovení odůvodnění jeho kasačního rozsudku.
Z uvedeného vyplývá, že napadené usnesení odvolacího soudu není z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správné. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle § 243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadené usnesení podle § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. října 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu