30 Cdo 3411/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 159a odst. 4 o. s. ř., předpisu č. 89/1998Sb., § 90 o. s. ř., § 228 o. s. ř.




30 Cdo 3411/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce Ing. L. B., zastoupeného JUDr. Davidem Mášou, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Zderaze 1275/15, proti žalované České republice Ministerstvu pro místní rozvoj, se sídlem v Praze 1, Staroměstské náměstí 6, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a zveřejnění údajů na internetu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 2/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 9. 2015, č. j. 58 Co 152/2015-16, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :
I. Dosavadní průběh řízení

1. Napadeným usnesením Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně ze dne 18. 3. 2015, č. j. 26 C 2/2015-9.
2. Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se domáhal peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout zveřejněním jeho osobních údajů na internetu v rámci stavebního řízení o umístění stavby Bytový dům S., k. ú. S. Nalézací soud řízení o podané žalobě zastavil s poukazem na ustanovení § 103, § 104 a § 159 odst. 4 o. s. ř, jelikož se dle jeho zjištění (i žalobních tvrzení) jednalo o věc rozhodnutou, neboť o témž skutku bylo mezi týmiž účastníky již rozhodnuto, a to rozsudkem Obvodního soud pro Prahu 1 ze dne 23. 5. 2012, č. j. 21 C 65/2009-78, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. 21 Co 403/2014-104 (první řízení). Nalézací soud v prvním řízení, jehož účastníky byli taktéž žalobce a žalovaná v tomto řízení (v pořadí třetí o témže skutku) rozhodl tak, že žalobci přiznal náhradu nemajetkové újmy vůči žalované ve výši 50 000 Kč, do zbytku žalované částky (původně 800 000 Kč), žalobu zamítl. K odvolání žalované byl rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem v prvním řízení změněn tak, že se žaloba zamítá i ohledně částky 50 000 Kč a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění se podává, že odvolací soud dovodil, že žalovaná není pasivně legitimovaným subjektem, ale jsou jimi územní samosprávné celky v samostatné působnosti (příslušná městská část, případně hlavní město Praha nebo útvar rozvoje hlavního města Prahy jako příspěvková organizace, nikoli stát).
3. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 27. 5. 2014, č. j. 39 C 12/2013-43 (druhé řízení), bylo o témže skutkovém základu, avšak proti žalovaným hlavnímu městu Praha a Městské části Praha 8, rozhodnuto tak, že byla žaloba zamítnuta a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně v druhém řízení dovodil, že k nesprávnému úřednímu postupu mělo dojít postupem orgánů územních samosprávných celků v řízení o umístění stavby podle zákona č. 183/2006 Sb., stavební zákon, ve znění pozdějších předpisů. Ke vzniku případné nemajetkové újmy tak mělo dojít při výkonu státní správy v přenesené působnosti, tedy za případnou škodu odpovídá stát podle § 3 a § 6 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen OdpŠk ), potažmo Ministerstvo pro místní rozvoj, jež je příslušným úřadem jednajícím jménem státu. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí rozvedl pojem přenesená působnost a dovodil, že i přes názor vyslovený v rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 21 Co 43/2012 (odvolací soud v prvním řízení) je dán nedostatek pasivní věcné legitimace u obou žalovaných, neboť je to stát, kdo nese odpovědnost za případnou nemajetkovou újmu. Odvolání žalobce bylo rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 23. 10. 2014, č. j. 29 Co 309/2014-66, shledáno jako nedůvodné a napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen.
4. Po právní stránce odvolací soud v tomto (třetím) řízení uvedl, že s ohledem na ustanovení § 103 o. s. ř. upravující podmínky řízení, ke kterým je povinen soud přihlížet kdykoli během řízení, se řadí i překážka věci rozsouzené podle § 159 odst. 4 o. s. ř. O věc rozsouzenou se jedná tehdy, pokud je v novém řízení projednáván tentýž nárok nebo stav, o němž bylo již pravomocně rozhodnuto, opírá-li se o tentýž právní důvod a týká-li se též i jiných osob, pro které je výrok rozhodnutí závazný. Žalobce se v tomto řízení domáhal odškodnění za nemajetkovou újmu ze shodného skutku jako v řízení vedeném před soudem prvního stupně pod sp. zn. 21 C 65/2009 a o věci bylo pravomocně rozhodnuto, jak je výše uvedeno. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. potvrdil, jelikož nalézací soud správně zjistil skutkový stav a správně rozhodl ve smyslu § 104 odst. 1 o. s. ř.,

II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Usnesení odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že vždy postupoval v souladu s poučením soudu poskytnutém mu v odůvodnění pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu o tom, kdo je pasivně legitimovaným subjektem. Dovolatel má za to, že Nejvyšší soud by měl věc posoudit tak, že v situaci, kdy dovolatel vždy konal podle pravomocného rozsudku odvolacího soudu, který mu v podstatě určoval, koho má žalovat, bylo současným stavem řízení zasaženo do jeho práva na spravedlivý proces a legitimní očekávání, že další soud se právě pravomocným rozhodnutím (v tomto případě i co se týče odůvodnění) bude řídit.
6. Dále dovolatel tvrdí, že jeho třetí žaloba měla být posuzována dle jejího obsahu jako žaloba pro zmatečnost, jelikož bylo podání učiněno v souladu s poučením odvolacího soudu v druhém řízení. Je tedy vadou řízení, pokud soud prvního stupně řízení zastavil, neboť žalobce včas nepoučil, případně mu neustanovil zástupce k potřebné ochraně jeho práva. Následně žalobce namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu v druhém řízení bylo novou skutečností, kterou žalobce nemohl uplatnit v původním řízení, a proto v podstatě chtěl, aby bylo v souladu s posledním rozhodnutím odvolacího soudu (v druhém řízení), který dal žalobci za pravdu ohledně pasivní legitimace uplatněné již v prvním řízení, rozhodnuto znovu o původní žalobě z prvního řízení. Žalobce uvádí, že měl být žalobce v tomto směru soudem lépe poučen a pokud tak soud neučinil, zatížil řízení vadou, která rovněž měla vliv na správnost rozhodnutí. V řízení o poslední žalobě ji měl soud podle jejího obsahu posoudit jako žalobu na obnovu řízení, neboť názor odvolacího soudu v druhém řízení byl novou skutečností, kterou nemohl žalobce v prvním řízení uplatnit.
7. Dovolatel taktéž namítá, že uvedeným postupem soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, stejně tak jeho práva garantovaná čl. 36 Listiny a § 13 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
8. Jako otázku doposud v rozhodovací praxi dovolacího soudu neřešenou, případně otázku, která by měla být řešena jinak, překládá žalobce tvrzení, že zamítnutí žaloby, které je založeno pouze na neexistenci pasivní legitimace, je rozhodnutím nikoli meritorním, protože nebyla posouzena věc sama v podstatě, ale pouze aktivní či pasivní legitimace odtržená od věci. Dle mínění žalobce se jedná o rozhodnutí procesní, které v takovém případě překážku věci rozhodnuté nezakládá. Nemeritorní rozhodnutí tudíž nemůže vytvořit překážku věci rozhodnuté.
9. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení zrušil.
10. Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí považuje za správné. Jelikož rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 11. 2012, č. j. 21 Co 403/2012-104, nebyl zrušen ani změněn, je závazný pro žalobce, žalovanou a všechny orgány (včetně soudů) a zakládá překážku věci rozhodnuté. Dále uvádí, že námitku dovolatele, že jeho žaloba měla být po materiální stránce posouzena jako žaloba na obnovu řízení, nepovažuje za správnou, neboť podání nesplňuje náležitosti žaloby pro obnovu řízení ani nejsou splněny podmínky ustanovení § 228 o. s. ř. Žalovaná proto navrhuje, aby bylo dovolání zamítnuto a žalované bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení.
III. Formální náležitosti dovolání
11. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. .
12. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.

IV. Přípustnost dovolání
13. Dovolání je přípustné pro otázku, zda je rozhodnutí o pasivní věcné legitimaci rozhodnutím meritorním (ve věci) či zda se jedná o rozhodnutí procesní a nezakládající překážku věci rozhodnutí ve věci samé.

V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
14. Dovolání není důvodné.
15. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
16. Podle § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. Dle § 104 odst. 1 platí, že jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
17. Z § 159a plyne:
- dle odst. 1: Nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
- dle odst. 2: Výrok pravomocného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věcech uvedených v § 83 odst. 2, je závazný nejen pro účastníky řízení, ale i pro další osoby oprávněné proti žalovanému pro tytéž nároky z téhož jednání nebo stavu. Zvláštní právní předpisy stanoví, v kterých dalších případech a v jakém rozsahu je výrok pravomocného rozsudku závazný pro jiné osoby než účastníky řízení.
- dle odst. 3: V rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
- dle odst. 4: Jakmile bylo o věci pravomocně rozhodnuto, nemůže být v rozsahu závaznosti výroku rozsudku pro účastníky a popřípadě jiné osoby věc projednávána znovu.
18. Dovolatel se mýlí, pokud uvádí, že rozhodnutí založené na posouzení pasivní věcné legitimace je rozhodnutím procesním a nikoli meritorním. Ve sporném řízení je soud vázán žalobním návrhem s výjimkou obsaženou v § 153 odst. 2 o. s. ř., tedy primárně určením, kdo jsou účastníci řízení (žalobce a žalovaný), o jaké věci bude jednáno (skutkový základ) a jaký je žalobní návrh (petit). O zahájení řízení a o obsahu žaloby rozhoduje žalobce jako dominus litis (pán řízení). Soud následně rozhoduje o všech základních skutečnostech obsažených v žalobě, tedy mimo jiné i o aktivní a pasivní věcné legitimaci účastníků řízení. Věcnou legitimací se rozumí stav vyplývající z hmotného práva (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 397/2011). Aktivní věcná legitimace je dána, jestliže žalobci svědčí tvrzené subjektivní právo; pasivní věcná legitimace je posuzována z hlediska, zda je žalovaný nositelem tvrzené povinnosti. Případný nedostatek aktivní a/nebo pasivní věcné legitimace má za následek, že žalobce nemůže být v řízení úspěšný.
19. Nedostatek věcné legitimace nelze odstranit tím, že soud poskytne žalobci poučení o tom, kdo je účastníkem hmotněprávního poměru, o kterém se v řízení jedná; rozšiřování poučovací povinnosti soudu nad rámec poučení o procesních právech a povinnostech není přípustné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 22/03). Procesní odpovědnost za to, že se vymezení účastníků řízení kryje s jejich věcnou legitimací, nese výlučně žalobce (blíže např. komentář k ustanovení § 90 o. s. ř. Lavický, P. a kol.: Občanský soudní řád §1 250l. Řízení sporné. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016).
20. K otázce věci rozsouzené existuje ustálená judikatura Nejvyššího soudu, přičemž v této věci není dán důvod se od ní odklánět. Pojem věc sama je právní teorií i soudní praxí vykládán jednotně jako věc, která je tím předmětem, pro nějž se řízení vede. V řízení, v němž má být rozhodnut spor o právo mezi účastníky, kteří stojí proti sobě v postavení žalobce a žalovaného, je tedy za věc samu (v teorii se uvádí také věc hlavní) pokládán nárok uplatněný žalobou, o němž má být v příslušném řízení věcně rozhodnuto - § 79 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o povolení obnovy řízení (§ 234 odst. 1 o. s. ř.) je naproti tomu rozhodnutím výlučně procesní povahy, protože je způsobilé založit účastníku jen právo procesní, totiž nové projednání věci podle § 235 odst. 1 o. s. ř. Rozhodnutí o povolení obnovy tedy neřeší věc samu (vymezenou návrhem resp. žalobou), ale pouze jedinou - a to procesní - otázku, zda věc sama bude v případném obnoveném řízení projednána znovu. Teprve v případě kladného zodpovězení této otázky, tedy nabude-li rozhodnutí o povolení obnovy právní moci, projedná soud v obnoveném řízení věc samu znovu, bez ohledu na to, že již byla pravomocně rozhodnuta (§ 159 odst. 3 o. s. ř.). V případě změny napadeného rozhodnutí ve věci samé je pak toto původní rozhodnutí nahrazeno novým (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 61/1998).
21. Žalobce sám navíc po celou dobu tvrdí, že jeho žaloby se vztahují k témuž skutkovému ději, taktéž sám uvádí, že opětovně podává tutéž žalobu proti žalovanému, přičemž proti tomuto žalovanému bylo v prvním řízení rozhodnuto o totožném předmětu sporu. Jeho podání z 9. 1. 2015, jímž bylo zahájeno řízení v této věci (viz čl. 1 - 6), je nazváno žalobou o zaplacení peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu zveřejněním osobních údajů na internetu a obsahově (viz § 41 odst. 2 o. s. ř.) jsou v něm vylíčeny skutečnosti vztahující se k žalobnímu požadavku na zaplacení částky 245 000 Kč žalovanou, takže z něj žádnou náležitostí nevyplývá uplatnění žaloby na obnovu řízení. Nelze tudíž než uzavřít, že soudy obou stupňů postupovaly v souladu s procením právem, když řízení pro překážku věci rozsouzené zastavily, a neodchýlily se od ustálené judikatury v dané věci.
22. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že, ačkoli žalobce uvedl, že je jeho dovolání přípustné taktéž z jiných důvodů podle § 237 o. s. ř., než pro předložení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud neřešené, k těmto námitkám nebyla připojena žádná relevantní argumentace a dovolací soud k nim proto nepřihlížel.
23. Jako obiter dictum dovolací soud dodává, že žalobce ve věci nezvolil správný procesní postup, jelikož pro zvýšení pravděpodobnosti svého úspěchu ve věci měl napadnout již první rozhodnutí odvolacího soudu mimořádným opravným prostředkem. Za současné procesní situace však dovolacímu soudu není dán zákonný prostor, jak nastalý (dozajista absurdní) procesní stav reparovat. Ve vztahu vymezeném jeho žalobou musí nést důsledky své důvěřivosti k soudním rozhodnutím, jejichž nesprávnost byla při zákonem nastavené, byť mimořádné, přezkumné možnosti závislá v poměrech dispoziční zásady občanského procesního práva na míře jeho dbalosti při ochraně práva.



VI. Závěr
24. Jelikož dovolací soud neshledal dovolání důvodným, postupoval podle ustanovení § 243d písm. a) o. s. ř. a dovolání zamítl.
25. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo zamítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
26. Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. 1. 2017

JUDr. František Ištvánek
předseda senátu