30 Cdo 3394/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 9 předpisu č. 82/1998Sb.




30 Cdo 3394/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Simona, v právní věci žalobce L. D., zastoupeného JUDr. Petrem Procházkou, advokátem se sídlem v Brně, Nám. Svobody 12, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 19.776.219,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 164/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne ze dne 11. března 2015, č. j. 19 Co 49/2015-326, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2015, č. j. 19 Co 49/2015-326, se co do částky 4.303.125,- Kč s příslušenstvím v potvrzujícím výroku I., kterým byla soudem prvního stupně žalované uložena ve výroku I. povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875,- Kč s příslušenstvím, jakož i v akcesorických výrocích III. až V., zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Podanou žalobou se žalobce domáhal po žalované zaplacení odškodnění ve výši 19.776.219,80 Kč s příslušenstvím, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též OdpŠk ), a to za majetkovou újmu způsobenou mu nezákonným trestním stíháním. Tvrdil, že dne 30. března 2005 bylo proti němu zahájeno trestní stíhání, když téhož dne byl vzat do vazby, která trvala do 3. července 2006. Dne 5. prosince 2006 byl zproštěn obžaloby. Žalobce uplatnil v souvislosti s nezákonným trestním stíháním nároky, a to na náhradu nákladů obhajoby ve výši 360.785,50 Kč, na náhradu nákladů za cestovné ve výši 258.432,30 Kč a za ubytování ve výši 318.240,- Kč, na náhradu škody na zdraví ve výši 180.000,- Kč, na náhradu za nezákonnou vazbu ve výši 78.370,- Kč, na náhradu za ušlý výdělek z manažerské smlouvy ve výši 7.331.250,- Kč, na náhradu za ušlý zisk - z obchodního kontraktu na vybavení kuchyní ve výši 1.500.000,- Kč, z nedokončeného obchodního případu pro řetězec Carrefour ve výši 1.836.000,- Kč, z nedokončeného obchodního případu dodávek prášku na praní ve výši 6.905.792,- Kč - a konečně na náhradu za zaplacenou smluvní pokutu ve výši 1.000.000,- Kč.
Nejvyšší soud České republiky (dále již Nejvyšší soud nebo dovolací soud ) úvodem předesílá, že vzhledem k tomu, že proti v záhlaví označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále již odvolací soud ) podala dovolání jen žalovaná (dále též dovolatelka ), a její dovolání směřuje jen proti výroku I., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě za ušlý výdělek z manažerské smlouvy co do částky 4.303.125,- Kč se zákonným příslušenstvím, se dovolací soud zabýval posouzením dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu jen v uvedeném rozsahu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 12. srpna 2014, čj. 19 C 164/2010-275, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 24. října č. j. 19 C 164/2010-287, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875,- Kč s příslušenstvím (výrok I., týkající se náhrady ušlého výdělku z manažerské smlouvy), zamítl žalobu ohledně částky ve výši 15.187.019,80 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 30. března 2005 bylo proti žalobci zahájeno trestní stíhání pro spáchání trestného činu nedovolené výroby, držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 a odst. 4 písm. c) trestního zákona. Téhož dne byl vzat do vazby, která trvala do 3. července 2006. Trestní řízení poté skončilo zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 5. prosince 2006.
Dne 12. ledna 2005 uzavřel žalobce s firmou Robaan Zeewolsky B.V., zastoupenou A. K., manažerskou smlouvu (dále též smlouva ), ve které byla sjednána měsíční odměna ve výši 11.250,- EUR po dobu trvání dvou let od 15. března 2005 do 15. března 2007. Součástí smlouvy bylo i ujednání o jednorázové odměně na rozjezd podnikání ve výši 17.500,- EUR, splatné do 20. dubna 2005.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce v příčinné souvislosti s nezákonným omezením osobní svobody přišel o zisk ze smlouvy ohledně sjednané měsíční odměny ve výši 11.250,- EUR za období vykonané vazby. Nárok žalobce na náhradu jednorázové odměny sjednané ve výši 17.500,- EUR na rozjezd podnikání neshledal důvodným, neboť žalobce ani nezačal tuto sjednanou práci před vzetím do vazby vykonávat, když tato odměna měla být splatná na začátku podnikání.
K odvolání žalobce a žalované odvolací soud shora v záhlaví citovaným rozsudkem ve výroku I. co do částky 4.310.475,- Kč s příslušenstvím, výrok I. soudu prvního stupně (týkající se náhrady ušlého výdělku z manažerské smlouvy), kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 4.510.875,- Kč s příslušenstvím, potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud převzal zjištění soudu prvního stupně, jakož i z nich vyvozené právní závěry. K odvolacím námitkám žalované, že se ohledně přiznaného nároku žalobce na náhradu ušlého výdělku z manažerské smlouvy nejedná o majetkový přínos žalobce podložený existujícími reálně doloženými okolnostmi, uvedl, že smlouva byla uzavřena krátce před nástupem žalobce do vazby, proto faktický výkon manažerské činnosti byl z časového hlediska problematický. Obsah smlouvy je zcela jasný a potvrzený písemným prohlášením svědka K. Nejedná se tak jen o písemně zachycený záměr, jak namítá žalovaná. Ani odvolací soud nepovažoval za důvodný nárok žalobce na jednorázovou odměnu na rozjezd podnikání ve výši 17.500,- EUR po jeho propuštění z vazby, neboť jej již neshledal v příčinné souvislosti s výkonem vazby a nezákonným rozhodnutím. Nárok na náhradu jednorázové odměny, která byla splatná dne 20. dubna 2005, neshledal důvodný i proto, že žalobce fakticky nerealizoval předpokládaný rozsah podnikání a žádné náklady na započetí podnikání mu nevznikly.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání směřující proti výroku I., jímž odvolací soud rozhodl o náhradě za ušlý výdělek z manažerské smlouvy co do částky 4.303.125,- Kč se zákonným příslušenstvím. Dovolatelka jeho přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že dovolací důvod spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, když odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Dovolatelka v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, když se dostatečně nevypřádal se závěry judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka odkazuje (rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nebo sp. zn. 25 Cdo 818/2005), s tím, že ušlý zisk nemůže představovat jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského či jiného výdělečného záměru, není-li plánovaný majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že k zamýšlenému zisku by skutečně došlo, nebýt škodné události.
Odvolací soud se podle dovolatelky v rozporu s citovanou judikaturou nezabýval otázkou, zda žalobce před vzetím do vazby začal uzavřenou smlouvu reálně naplňovat, tedy vyvíjet činnost, k níž se skutečně zavázal. Odvolací soud se dále nevypořádal s odvolací námitkou dovolatelky, že podle tvrzení žalobce mu nebyla vyplacena ani jednorázová odměna na rozjezd podnikání ve výši 17.500,- EUR, splatná nejpozději do 25. dubna 2005 ani poměrná část z měsíční odměny ve výši 11.250,- EUR za dobu od 15. března do 30. března 2005, kdy žalobce musel mít náklady související se započetím podnikání a kdy měl již vyvíjet sjednanou činnost. Za této situace tak zůstává otázkou, zda by žalobce zisku skutečně dosáhl.
Žalobce v písemném vyjádření k dovolání uvedl, že nesouhlasí s uplatněnou dovolací argumentací, neboť má za to, že v předchozím řízení byl jeho nárok zcela prokázán, Oba soudy se od rozhodovací praxe nijak neodklonily. V daném případě není naplněn požadavek podle § 241a odst. 2 o. s. ř., když není řádně vymezen důvod dovolání, neboť žalovanou odkazovaná judikatura není na tuto konkrétní věc přiléhavá. V předchozím řízení byly provedeny veškeré důkazy, které vyústily v to, že nároky žalobce byly po právu uznány. Se všemi námitkami, které jsou uvedeny v dovolání, se soudy obou stupňů náležitě vypořádaly a není na dovolacím soudu, aby se těmito otázkami zabýval opětovně, neboť není třetí instance. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, případně je zamítl a přiznal žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání je přípustné i důvodné.
Dovolání dovolatelky je přípustné podle § 237 o. s. ř, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z hlediska obsahového, vymezení v dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se jedná o právní otázky, které řešil odvolací soud, přičemž se týkají posouzení předpokladů pro přiznání nároku na náhradu škody poškozenému, spočívající v ušlém výdělku z jeho výdělečné činnosti sjednané smlouvou v příčinné v souvislosti s jeho nezákonným trestním stíháním, ve smyslu OdpŠk.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu, na kterou dovolatelka správně odkazuje, se ušlým ziskem nepovažuje automaticky ztráta předpokládaného výdělku, který byl sice sjednán, avšak činnost pro jeho dosažení se bez souvislosti se škodnou událostí nezačala ani naplňovat, neboť poškozený předpokládanou činnost nezačal ve sjednané době provozovat a ani v době před škodnou událostí ji nevykonával. Jinak řečeno, ke skutkově podloženému závěru, že ke ztrátě zisku došlo, nestačí jen sjednání určité výdělečné činnosti, byť písemně, nýbrž nezbytné je zjištění, že k dosažení sjednaného výdělku nedošlo jen z důvodu škodné události, a že nebýt jí, poškozený by takovou činnost skutečně vykonal a sjednanou odměnu za ni by obdržel (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006, a ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005, nebo usnesení téhož soudu ze dne 25. ledna 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ).
Jak vyplývá z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku, odvolací soud z uvedených závěrů ustálené judikatury dovolacího soudu nevycházel.
Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobce uzavřel dne 12. ledna 2005 s firmou Robaan Zeewolsky B.V., zastoupenou A. K. (dále již zaměstnavatel ), písemnou smlouvu o výkonu manažerské práce, kde bylo dohodnuto stálé zaměstnání žalobce pro období od 15. března 2005 do 15. března 2007 s týdenním úvazkem 40 hodin. Ve smlouvě byla sjednána měsíční odměna ve výši 11.250,- EUR a jednorázová odměna na započetí podnikání ve výši 17.500,- EUR, splatná do 20. dubna 2005. Sjednanou práci před vzetím do vazby dne 30. března 2005 žalobce fakticky nevykonával. Poměrná část sjednané měsíční odměny a jednorázové odměny nebyla žalobci zaměstnavatelem vyplacena.
Jestliže žalobce sjednanou práci ve výši úvazku 40 hodin týdně od 15. března 2005 fakticky nevykonával a nebyla mu vyplacena alespoň poměrná část jednorázové odměny na započetí sjednané práce, nelze považovat za správné posouzení uplatněného nároku odvolacím soudem, který dovodil, že žalobci ušel výdělek za sjednanou práci v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Neobstojí ani argument odvolacího soudu, že doba od sjednaného počátku výkonu práce do okamžiku vzetí žalobce do vazby byla natolik krátká, že faktická činnost žalobce podle smlouvy by byla problematická. Měl-li totiž žalobce vykonávat sjednanou práci ve výši týdenního úvazku 40 hodin, bylo by naopak oprávněné reálně očekávat, že žalobce práci začne vykonávat sjednaným dnem 15. března 2005 bez ohledu na to, že byl vzat do vazby dnem 30. března 2005.
Důkazní břemeno k prokázání tvrzení, že při pravidelném běhu okolností by žalobce (poškozený) získal určitý prospěch, tíží žalobce, neboť ten je povinen prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu spočívající v ušlém výdělku dle OdpŠk (srov. obdobně již shora citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2007, sp. zn. 25 Cdo 2857/2005).
Žalobce dosud neprokázal, že činnost pro dosažení předpokládaného výdělku, třebaže byl písemně sjednán, nezačal ve sjednané době naplňovat a při pravidelném běhu okolností vykonávat, jen nebýt souvislosti se škodnou událostí nezákonnou vazbou.
Dovolací soud ve smyslu shora citované judikatury dospívá tedy s přihlédnutím ke skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud a jež v dovolacím řízení nelze revidovat, k závěru, že ušlý výdělek žalobce sjednaný dotčenou smlouvou není v příčinné souvislosti s nezákonnou vazbou. Nedostatek příčinné souvislosti mezi škodou a škodnou událostí má za následek, že nejsou splněny zákonné předpoklady pro přiznání žalobci uplatněného nároku na náhradu sjednaného výdělku v souvislosti s nezákonným trestním stíháním.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá z hlediska uplatněného dovolacího důvodu na nesprávném právním posouzení věci; Nejvyšší soud proto napadený rozsudek podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v uvedeném rozsahu zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. října 2015
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu