30 Cdo 3393/2015
Datum rozhodnutí: 16.09.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 13 odst. 1 předpisu č. 82/1998Sb.



30 Cdo 3393/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobce V. M. , zastoupeného JUDr. Stanislavem Kadlubiecem, advokátem se sídlem v Třinci, Husova 401, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 329 100 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 215/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. ledna 2015, č. j. 20 Co 486/2012-361, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 23. srpna 2012, č. j. 15 C 215/2007-233, kterým byla uložena žalované povinnost zaplatit žalobci částku 329 100 Kč a náhradu nákladů řízení tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl, žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a žalobci uložil povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení hrazených státem.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce (podle obsahu dovolání) v rozsahu meritorního posouzení věci odvolacím soudem včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen o. s. ř. , odmítl jako nepřípustné.
Právní posouzení otázky rozhodné doby, po kterou mělo původní řízení, nebylo-li by stiženo průtahy, trvat, nemůže založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť se při jejím řešení odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. srpna 2014, sp. zn. 30 Cdo 1943/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. září 2013, sp. zn. 30 Cdo 1549/2013). Stejně tak se odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu v tom, když odlišil podmínky pro vznik nároku na náhradu škody v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích v řízení a nároku na náhradu nemajetkové újmy v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. září 2012, sp. zn. 31 Cdo 1791/2011, uveřejněný pod číslem 7/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V tomto směru je argumentace dovolatele s odkazem na § 31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a vyčítající odvolacímu soudu to, že nepřihlédl k nesprávnosti rozhodnutí vydávaných v posuzovaném řízení, nesprávná, neboť se týká nároku na náhradu nemajetkové újmy, nikoli škody.
Odvolací soud přitom v uvedených otázkách postupoval v souladu se závazným právním názorem vysloveným v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu a jeho závěry tak nemohly být v rozporu s důvodným očekáváním dovolatele ohledně toho, jak budou dané otázky posouzeny.
Námitky vznesené žalobcem proto přípustnost dovolání z výše uvedených důvodů nemohou založit.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 16. září 2015
JUDr. Pavel S i m o n
předseda senátu