30 Cdo 3384/2010
Datum rozhodnutí: 16.08.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




30 Cdo 3384/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Vrchy ve věci žalobkyně JUDr. M. K., proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 4.100.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 233/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2010, č.j. 30 Co 517/2009 143, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Napadeným rozsudkem potvrdil odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 5. 2009, č. j. 23 C 233/2006 - 102, kterým soud prvního stupně zamítl nárok žalobkyně na zaplacení částky 4.100.000,- Kč jako náhrady majetkové škody (1.000.000,- Kč jako ušlý zisk, 100.000,- Kč za ztrátu času) a nemajetkové újmy (3.000.000,- Kč), jež jí měla být způsobena trestním stíháním pro spáchání trestného činu poškozování věřitele ve formě pomoci, ve věci vedené proti ní u Okresního soudu v Táboře pod sp.zn. 10 T 83/2003, které skončilo zproštěním obžaloby; rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze skutkových zjištění, že trestní řízení vedené proti žalobkyni bylo zahájeno usnesením policejního orgánu dne 4. 4. 2002, proti tomuto usnesení podala žalobkyně neúspěšnou stížnost. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, který nabyl právní moci 27. 1. 2005, byla žalobkyně zproštěna obžaloby v celém rozsahu. Žalovaná nevyhověla žádosti žalobkyně o náhradu újmy jí způsobené.
Soudy dospěly k závěru, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním nelze v případě žalobkyně v režimu zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen OdpŠk) odškodnit, neboť zákon č. 82/1998 Sb. umožňuje náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím až ve vztahu k rozhodnutím vydaným po nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (od 27. 4. 2006). Po doplnění dokazování k nároku na náhradu majetkové škody odvolací soud uzavřel, že žalobkyně neprokázala příčinnou souvislost mezi tvrzenou škodou a nezákonným rozhodnutím, resp. nesprávným úředním postupem. Ztotožnil se s názorem, že tvrzená ztráta času nemůže být bez dalšího škodou ve smyslu ust. 442 obč. zák. Konstatoval, že ušlý zisk nelze dovodit z nižších příjmů uvedených v daňových přiznáních z let 2002 až 2004, jak tvrdila žalobkyně. Proto odvolací soud potvrdil zamítnutí žaloby soudem prvního stupně.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním s odkazem na již podaná vyjádření týkající se majetkové škody a daňová přiznání, která podle ní tuto škodu prokazují. Uvedla, že z důvodu trestního stíhání došlo ke snížení jejích příjmů, musela si půjčovat finanční prostředky na zajištění své rodiny. Jelikož podle dovolatelky nelze výši ušlého zisku přesně určit, je potřeba uplatnit postup dle § 136 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Je přesvědčena, že v podmínkách právního státu musí, v případě, že se ukáže, že osoba byla stíhána nesprávně, stát zajistit odškodnění za úkony, kterým byla tato osoba vystavena. Namítla, že nárok na náhradu imateriální újmy jí plyne přímo z čl. 5 odst. 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, publikované pod č. 209/1992 Sb. ve znění pozdějších zákonů, (dále jen Úmluva ).
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl jinak ) byl odvolacím soudem zrušen podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Dle ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací přezkum je za těchto podmínek přípustný toliko pro posouzení otázek právních, z čehož vyplývá, že relevantním dovolacím důvodem je jen ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Jen z pohledu tohoto důvodu, jehož obsahovým vymezením je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), lze posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně právně významné.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce přitom není procesem shodným s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétním případě, ale pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Nejvyšší soud pak zkoumá, zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně soudy nižších stupňů, či řešenou jinak, než v judikatuře Nejvyššího soudu, anebo otázku vyžadující jiné řešení, než jakého bylo dříve v judikatuře Nejvyššího soudu dosaženo.
Dovolatelka v posuzované věci však dovolacímu soudu žádnou otázku, kterou by bylo možno považovat za zásadně právně významnou, nepředkládá (nepředkládá totiž otázku žádnou) a s výjimkou obecné nespokojenosti s rozhodnutím odvolacího soudu nelze z jejího dovolání zjistit, v čem považuje rozhodnutí odvolacího soudu za zásadně právně významné ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Pokud mají její námitky směřovat proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu (dovolací důvod dle § 241a odst. 3 o. s. ř), nelze k nim při posuzování přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlížet.
Odkaz dovolatelky na přímou aplikaci čl. 5 odst. 5 Úmluvy je lichý, neboť tento článek garantuje odškodnění osobě, která byla omezena na svobodě v rozporu s ust. čl. 5 odst. 1 Úmluvy. V posuzované věci byla žalobkyně stíhána na svobodě, tj. k jejímu omezení na svobodě nedošlo.
K odkazu dovolatelky na její předešlá podání ve věci Nejvyšší soud upozorňuje, že pouhý odkaz na jiná podání učiněná v průběhu řízení před soudy nižších stupňů nesplňuje požadavek vyplývající z ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., tj. aby v dovolání bylo uvedeno, z jakých důvodů se rozhodnutí napadá. Podání předcházející vydání (vyhlášení) rozhodnutí odvolacího soudu totiž z povahy věci nemohou reagovat na závěry, na nichž následně odvolací soud založil své rozhodnutí, nehledě na to, že akceptace názoru, podle něhož by bylo možno z hlediska odůvodnění dovolání (jen) odkázat na dřívější podání (ať již učiněné v řízení před soudem prvního stupně nebo v řízení odvolacím) by nejen odporovala výše zmíněnému ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., ale i znemožňovala soudu dostát požadavku vyplývajícímu z ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., ve spojení s ustanovením § 241b odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 29 Cdo 4405/2008, uveřejněné pod č. 30/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z toho důvodu dovolací soud k argumentaci žalobkyně, obsažené v jiných podáních než v dovolání, nepřihlížel.
Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání podle § 243b odst. 5, ve spojení s § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu svých nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 16. srpna 2011

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu