30 Cdo 3380/2016
Datum rozhodnutí: 18.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014, § 20 odst. 1 předpisu č. 6/2002Sb.



30 Cdo 3380/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně TOPPS services s. r. o., identifikační číslo osoby 26002159, se sídlem v Hradci Králové, Dvorská 232/3, zastoupenému Mgr. Janem Vargou, advokátem, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 10 448 494 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 376/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2016, č. j. 16 Co 431/2015-204, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Předmětem řízení bylo zaplacení částky 10 448 494 Kč jako náhrady škody (ušlého zisku), která měla žalobkyni vzniknout v důsledku trestního stíhání její jednatelky a společnice, když tato byla posléze zproštěna obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu.
Odvolací soud napadeným rozsudkem k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který žalobu v plném rozsahu zamítl a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 600 Kč. Současně odvolací soud uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odvolací soud konstatoval, že závěr soudu prvního stupně, že žalující obchodní společnost není aktivně věcně legitimována ve sporu proti státu o náhradu škody způsobené trestním stíháním jejího jednatele a zároveň společníka, je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá odvolací soud důvodu se odchylovat. Tímto důvodem není ani skutečnost, že od 1. 1. 2012 byla v rámci trestního práva zavedena i trestní odpovědnost právnické osoby. Právnická osoba by totiž měla právo na náhradu škody v případě nezákonného rozhodnutí pouze v případě, že by sama tato právnická osoba byla trestně stíhána a toto trestní stíhání by neskončilo odsuzujícím rozsudkem.
Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen o. s. ř. , dílem jako nepřípustné a dílem pro vady odmítl.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směru, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh) (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).
Podle dovolatelky je dovolání (ve věci samé) přípustné podle § 237 o. s. ř., jelikož odvolacím soudem řešená právní otázka má být dovolacím soudem vyřešena jinak, neboť dovolatelka považuje za nesprávné takové právní posouzení, podle kterého není aktivně legitimována k uplatnění nároku z titulu náhrady škody, resp. ušlého zisku, v důsledku trestního stíhání jednatele a společníka, které skončilo zproštěním obžaloby. Dovolatelka uvedla, že si je vědoma ustálené soudní judikatury, která obchodní společnost, jejíž jednatel či společník byl nezákonně stíhán, nepovažuje ve sporu o náhradu škody za aktivně legitimovanou, je však nadále přesvědčena, že by měli být vzaty do úvahy konkrétní okolnosti, tedy že její jednatelka a společnice byla trestně stíhána v souvislosti s mícháním olejů s naftou a krácením spotřební daně z minerálních olejů, tedy byla trestně stíhána ve věci, která v rozhodné době byla předmětem podnikání dovolatelky. Navíc trestní věc byla medializována, takže se o trestním stíhání dozvěděli i partneři dovolatelky, což vedlo ke ztrátě dobré pověsti dovolatelky na tomto velmi specifickém trhu, citlivém na dobrou pověst. Podle dovolatelky je v rozporu s dobrými mravy, pokud tato škoda půjde k její tíži.
Byť dovolatelka přímo neoznačuje judikaturu dovolacího soudu, v níž obsažené řešení právní otázky by dovolací soud měl posoudit jinak, je z jejího podání nepochybné, že má na mysli judikaturu, kterou označil v napadeném rozhodnutí již odvolací soud (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1956/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 81/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2855/2012; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou též dostupná na www.nsoud.cz ), a na jejímž základě vyřešil otázku aktivní legitimace k náhradě škody za nezákonné rozhodnutí podle § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), v platném znění (dále jen OdpŠk ).
Podle § 20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), dospěl-li senát Nejvyššího soudu při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu, postoupí věc k rozhodnutí velkému senátu. Při postoupení věci svůj odlišný názor zdůvodní.
Tříčlenný senát Nejvyššího soudu ani na základě podaného dovolání nedospěl k odlišnému právnímu názoru, než který je vyjádřen ve shora citovaných rozhodnutích Nejvyššího soudu, a tím ani k postupu podle § 20 odst. 1 zákona o soudech a soudcích, s nímž je právě spojen předpoklad přípustnosti dovolání vyjádřený v ustanovení § 237 o. s. ř. slovy, má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Okolnost, že nezákonné rozhodnutí má zprostředkovaně skrz osobu účastníka řízení nepřímo vliv i na další osoby, ať již příbuzné, zaměstnavatele, obchodní partnery či kohokoliv dalšího, nelze považovat za nijak výjimečnou, naopak bývá spíše pravidlem. Ostatně i citované rozhodnutí R 81/2006 vychází z takových okolností a i z hlediska rozhodujících skutečností je na nyní projednávanou věc zcela přiléhavé. ¨
Dikce ustanovení § 7 OdpŠk je (zejména s ohledem na dovolatelkou uplatněný nárok) zcela jednoznačná a nevzbuzuje žádné pochybnosti, ani prostor pro odlišný výklad. Kategorii účastníka řízení je třeba považovat za právní termín, jehož vymezení nelze konstruovat zcela mimo rámec procesních předpisů, a je nutno respektovat záměr zákonodárce jednoznačně vymezit okruh osob, jež se mohou jako osoby bezprostředně dotčené nezákonností rozhodnutí domáhat náhrady škody jím vzniklé. Opačný závěr by ostatně činil § 7 OdpŠk zcela bezvýznamným a vnesl by do těchto odpovědnostních vztahů značný prvek nejistoty (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1706/2015).
Dovolání v rozsahu, v němž bylo odvolacím soudem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v tomto rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 18. 1. 2017
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu