30 Cdo 3379/2016
Datum rozhodnutí: 04.01.2017
Dotčené předpisy: § 80 o. z., § 471 o. z.



30 Cdo 3379/2016

U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., LL.M., ve věci posuzované R. V., t. č. Centrum sociálních služeb Prostějov, se sídlem v Prostějově, Lidická 2924/86, zastoupené opatrovníkem Statutárním městem Olomouc, se sídlem v Olomouci, Horní nám. 583, v řízení o svéprávnosti a opatrovnictví , vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 39 Nc 1607/2015, o dovolání opatrovníka proti usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 26. února 2016, č. j. 70 Co 582/2015-83, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě pobočka v Olomouci ze dne 26. února 2016, č. j. 70 Co 582/2015-83, a rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 5. října 2015, č.j. 39 Nc 1607/2015-59, ve výrocích II. a IV. se zrušují a věc se vrací v uvedeném rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Olomouci (dále též soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. října 2015, č.j. 39 Nc 1607/2015-59, výrokem I. omezil R. V. (dále též posuzovaná nebo opatrovanka ) ve svéprávnosti, výrokem II. posuzované jmenoval opatrovníkem Statutární město Olomouc a vymezil jeho povinnosti; výroky III. a IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodování dospěl k závěru, že posuzovaná trpí pokročilou duševní chorobou, přičemž je zcela odkázána na pomoc druhých a není schopna se orientovat v běžných životních situacích. Posuzovaná byla několikrát hospitalizována v Psychiatrické léčebně Šternberk, nyní je od 22. září 2015 umístěna v Centru sociálních služeb Prostějov. Při určování vhodného opatrovníka soud prvního stupně poukázal na to, že současný pobyt posuzované v Centru sociálních služeb je zatím krátkodobým pobytem přechodného charakteru, proto z něj nelze vycházet (jako z případného bydliště) při ustanovení veřejného opatrovníka. Opatrovníkem proto soud prvního stupně zvolil Statutární město Olomouc s odůvodněním, že zde má opatrovanka trvalý pobyt.
Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci (dále také odvolací soud nebo soud druhého stupně ) usnesením ze dne 26. února 2016, č. j. 70 Co 582/2015-83, k odvolání soudem jmenovaného opatrovníka Statutárního města Olomouc, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. Poukázal na to, že soud prvního stupně o opatrovnictví rozhodl krátce poté, co byla posuzovaná umístěna do Centra sociálních služeb, navíc Statutární město Prostějov nebylo účastníkem prvoinstančního řízení a za této situace nemůže soud druhého stupně opatrovnictví tohoto subjektu řešit jako soud prvostupňový . Odvolací soud neshledal důvod pro zrušení napadeného výroku, protože i podle aktuálního výpisu z centrální evidence obyvatel má posuzovaná i ke dni 24. února 2016 evidenční trvalý pobyt na uvedené adrese v Olomouci.
Usnesení odvolacího soudu bylo doručeno opatrovníku Statutárnímu městu Olomouc (dále též jen opatrovník ) dne 17. března 2016, přičemž právní moci nabylo dne 22. dubna 2016.
Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podal opatrovník dne 8. dubna 2016 včasné dovolání, které pokládá za přípustné, neboť se domnívá, že otázka určení opatrovníka v návaznosti na výklad pojmu bydliště nebyla ještě v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolatel poukazuje na to, že pojem bydliště podle občanského zákoníku a trvalý pobyt podle práva veřejného nejsou totožné pojmy, zvlášť s ohledem na to, že pojmu bydliště přisuzuje občanský zákoník přísnější režim vztahující se k jeho změně. Dovolatel také pokládá za rozporuplný fakt, že v jiném případě byl určen opatrovníkem osobě, která má trvalý pobyt v Libereckém kraji a dlouhodobě se zdržuje v Olomouci, přičemž by bylo třeba podle jeho názoru dosavadní rozhodovací praxi sjednotit. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvnímu stupně k dalšímu řízení.
K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) konstatuje, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (opatrovníkem) v zákonem stanovené lhůtě, obsahuje zákonem stanovené náležitosti. Současně přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).
Podle ustanovení § 241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Dovolací soud vzal v úvahu dovolatelem výslovně uplatněný důvod přípustnosti dovolání, přičemž dospěl k závěru, že předmětné dovolání přípustné je ve smyslu ustanovení § 237 o.s.ř., neboť uvedená otázka v době podání dovolání (dne 8. dubna 2016) nebyla zcela jednoznačně řešena, kdy usnesení dovolacího soudu vyjadřující se k obdobné problematice bylo pod sp.zn. 30 Cdo 1050/2016 vydáno dne 30. listopadu 2016.
Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se v daném případě zabýval aplikací § 471 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z. ), podle kterého soud jmenuje opatrovníkem osobu, kterou navrhl opatrovanec. Není-li to možné, jmenuje soud opatrovníkem zpravidla příbuzného nebo jinou osobu opatrovanci blízkou, která osvědčí o opatrovance dlouhodobý a vážný zájem a schopnost projevovat jej i do budoucna. Není-li možné ani to, jmenuje soud opatrovníkem jinou osobu, která splňuje podmínky pro to, aby se stala opatrovníkem, nebo veřejného opatrovníka podle jiného zákona. Podle § 471 odst. 3 způsobilost být veřejným opatrovníkem má obec, kde má opatrovanec bydliště , anebo právnická osoba zřízená touto obcí k plnění úkolů tohoto druhu; jmenování veřejného opatrovníka podle jiného zákona není vázáno na jeho souhlas.
Ani za platnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen obč. zák. ) nebylo v judikatuře pochybností, že při aplikaci tehdejšího § 27 odst. 3 obč. zák., o tom, že tzv. veřejným opatrovníkem je třeba ustanovit orgán místní správy, v jehož obvodu opatrovanec bydlí [k tomu srovnej např. usnesení Ústavního soudu České republiky ze dne 28. června 2006, sp. zn. IV. ÚS 744/05 (in http://nalus.usoud.cz ), usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. listopadu 1997, sp. zn. 25 Co 531/97, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 4/1999, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2012, sp. zn. 30 Cdo 3616/2010 (in http://www.nsoud.cz) ]. Je tomu tak již z toho důvodu, že ve smyslu obecního zřízení obec je základním územním samosprávným společenstvím občanů, o jejichž potřeby obec pečuje, přičemž občanem obce se stává zde bydlící fyzická osoba, jež je státním občanem České republiky. Nelze přitom pominout, že Nejvyšší soud např. v usnesení ze dne 2. června 2005, sp.zn. 30 Cdo 444/2004, vyložil, že obsah pojmu bydliště, jak ho užívá občanský soudní řád nebo (tehdy platný) zákon č. 97/1963 Sb. (o mezinárodním právu soukromém a procesním), není totožný s obsahem pojmu trvalý pobyt , kterého užívají předpisy správního práva upravující evidenci obyvatel. Zpravidla se sice tyto pojmy budou překrývat, ne vždy však zápis v identifikačním dokladu (např. v občanském průkazu nebo jiném dokladu totožnosti) či v evidenci obyvatelstva o trvalém pobytu fyzické osoby bude totožný se skutečným bydlištěm této osoby. Bydlištěm fyzické osoby se rozumí obec, resp. městský obvod, v němž tato osoba bydlí s úmyslem se zde trvale zdržovat. Bydlištěm je zejména místo, kde má fyzická osoba svůj byt, rodinu, popř. kde pracuje, jestliže tam také bydlí. Okolnosti dočasného charakteru, jako např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, vojenská služba, nic nemění na bydlišti fyzické osoby, nejsou-li současně doprovázeny takovými okolnostmi, z nichž lze s jistotou usuzovat, že fyzická osoba se v místě původně dočasného pobytu zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet . Tyto závěry jsou podpořeny a umocněny aktuální právní úpravou, kterou přináší ustanovení § 80 odst. 1 věta první o.z., podle něhož člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje s úmyslem žít tam s výhradou změny okolností trvale; takový úmysl může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu (z vyloženého zorného úhlu je pak třeba posuzovat i již zmíněná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. března 2014, č.j. 30 Cdo 596/2014-55, resp. ze dne 2. května 2014, č.j. 30 Cdo 1817/2014-81, eventuálně ze dne 16. září 2015, č.j. 30 Cdo 1581/2015-781).
Na tomto místě lze odkázat např. na důvodovou zprávu k ustanovení § 80 o.z., kde se praví, že osnova stanoví kritéria pro určení bydliště, přičemž vychází z tradičního pojetí, že rozhodují aspekty faktické, nikoliv administrativní. Jedná se o soukromoprávní pojem pro účely občanskoprávních plnění, nikoliv pro evidenční účely ve smyslu veřejného práva.
Je třeba se ztotožnit s tím, že pro určení bydliště člověka je stěžejní naplnění dvou složek: a) složka faktická a určující, tj. fakt., že se daná osoba v určitém místě zdržuje a že tam má své společenské a sociální vazby, a b) složka volní, tj. že daný člověk zároveň má úmysl se na tomto místě zdržovat trvale, chce v daném místě bydlet a svázat svůj život s tímto místem. Bydliště je tak místo, které člověk považuje za svůj skutečný, pevný a stálý domov, do kterého se hodlá vracet a kde se nachází i centrum jeho zájmů. Změna pobytu dočasného charakteru (např. pobyt v nemocnici, výkon trestu odnětí svobody, studium, sezonní práce aj.) nemění nic na tom, kde má daný člověk své bydliště. To však neplatí, pokud by byla taková změna doprovázena okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že se osoba na novém místě pobytu již zdržuje s úmyslem zde trvale bydlet (srovnej Švestka, J.; Dvořák, J.; Fiala, J. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek I Praha: Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 304).
Z vyloženého vyplývá, že při rozhodování o jmenovámí veřejného opatrovníka ve smyslu ustanovení § 471 odst. 3 o.z., je na soudu, aby při úvahách o bydlišti opatrovance učinil konkrétní skutková zjištění zacílená na ověření existence jednotlivých, již uvedených, hledisek charakterizujících bydliště člověka podle ustanovení § 80 o.z.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu poukázalo při úvaze o určení opatrovníka na trvalý pobyt posuzované. Stranou pozornosti soudu však již fakticky zůstalo posouzení konkrétních zákonných hledisek rozhodných pro určení, jaké bylo v době jeho rozhodování skutečné bydliště této opatrovanky ve smyslu zmíněného ustanovení o.z., a to z hlediska v něm uvedených charakteristik, když sám zdůraznil (obdobně jako soud prvního stupně) význam trvalého bydliště opatrovance (opatrovanky).
Z vyloženého je zřejmé, že napadené rozhodnutí nelze z popsaných důvodů pokládat za věcně správné. Nejvyšší soud proto toto dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o.s.ř. zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro odpovídající výroky rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo v uvedené části zrušeno i to a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§ 243c odst. 2 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§ 243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 4. ledna 2017

JUDr. Pavel Pavlík předseda senátu