30 Cdo 3377/2012
Datum rozhodnutí: 17.01.2013
Dotčené předpisy: § 239 odst. 3 o. s. ř., § 43 odst. 2 o. s. ř.




30 Cdo 3377/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Viliamem Kováčikem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Průmyslova 1200/4a, proti žalované České republice Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 233/2010, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 25 Co 254/2012 85, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2012, č. j. 25 Co 254/2012-85, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 4. 2012, č. j. 15 C 233/2010-75, v části odmítnutí žaloby co do částky 200.000,- Kč, kterou žalobce požadoval nahradit nemajetkovou újmu za období od 4. 10. 2006 do 16. 12. 2009, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; ve zbývajícím rozsahu se dovolání zamítá.

O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 23. 4. 2012, č. j. 15 C 233/2010-75, odmítl návrh žalobce na zahájení řízení ze dne 3. 9. 2010 v rozsahu částky 402.500,- Kč s přísl. a uložil žalované povinnost nahradit žalobci náhradu nákladů řízení.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2012, č. j. 25 Co 254/2012-85, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o odmítnutí žaloby, změnil výrok o nákladech řízení jen ve lhůtě k plnění, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení zůstala náhrada nemajetkové újmy spočívající ve skutečnosti, že proti žalobci bylo vedeno trestní stíhání od 10. 12. 2003 do 16. 12. 2009, které skončilo rozhodnutím o zproštění obžaloby. Z titulu nepřiměřené délky posuzovaného řízení byla žalobci přiznána částka 97.500,- Kč.
Odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně postupoval v souladu s pokynem dovolacího soudu vyjádřeném v rozsudku ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2773/2011, když vyzval žalobce k doplnění žaloby usnesením ze dne 27. 3. 2012 a zdůraznil: Žalobce ať uvede, jakou konkrétní částku na odškodnění za trestním stíháním před 26. 4. 2006 a jakou po 27. 4. 2006 požaduje a vzhledem k možnosti jiné věcné příslušnosti soudu také uvede konkrétní tvrzení ohledně újmy k jednotlivým fázím jeho trestního stíhání. Žalobce v doplnění skutkových tvrzení pod bodem III. uvedl: Na základě skutečností výše uvedených tak žalobce považuje za přiměřené nárokovat škodu v podobě nemajetkové újmy rovným dílem, tj. 200.000,- Kč za období od zahájení trestního řízení do podání obžaloby (4. 10. 2006) a 200.000,- Kč za období od přijetí obžaloby soudem do konečného rozhodnutí, tj. 16. 12. 2009 rovněž částkou 200.000,- Kč.
Odvolací soud uzavřel, že žalobce žalobu nedoplnil dostatečně. Neodstraněná vada žaloby brání dalšímu řízení o ní, neboť tím, že žalobce jasně neoznačil, jaký nárok uplatňuje za dobu před účinností zákona č. 160/2006 Sb. a jaký po datu jeho účinnosti, není možné ani stanovit věcnou příslušnost soudu k projednání uplatněného nároku, případně ani rozhodnout o částečném zpětvzetí žaloby. Zákon č. 160/2006 Sb. je účinný od 27. 4. 2006, žalobce však své nároky rozdělil datem 4. 10. 2006. V tomto směru je doplnění žaloby jednoznačné a neodstraněný nedostatek žaloby nelze odstranit posouzením či snad výkladem tohoto úkonu ve smyslu § 41 odst. 2 o. s. ř., neboť žádnou nejasnost, kterou by bylo nutno odstraňovat posouzením podle § 42 odst. 1 o. s. ř., doplnění žaloby neobsahuje.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním s tím, že ve svém podání závěrem konstatoval, že na dobu do účinnosti zák. 160/2006 Sb., tj. do 27. 4. 2006, uplatňuje nárok ve výši 200.000,- Kč a na dobu po účinnosti novely zák. 82/98 Sb. podle tohoto zákona, rovněž ve výši 200.000,- Kč. Dle žalobce je postup soudů, jímž byla žaloba žalobce odmítnuta, formalistický a ve své podstatě účelový . Dovolatel namítá, že soudy nesprávně posoudily jeho podání ze dne 11. 5. 2012, kterým reagoval na výzvu soudu o doplnění skutkových tvrzení. Žalobce sice neuvedl taxativně, jaký nárok uplatňuje podle úpravy do novelizace zák. č. 82/98 Sb. a jaký podle novelizovaného zákona 82/98 Sb., podal však dostatečné vysvětlení, proč požaduje nárok ve výši 200.000,- Kč před podáním obžaloby a proč 200.000,- Kč po podání obžaloby. Vzhledem k tomu, že podání obžaloby bylo prvním úkonem po nabytí účinnosti zák. 160/2006 Sb., logickým postupem lze dovodit, že výše nároku je omezena časově podle účinnosti novely zák. 82/98 Sb., tj. rozhodným datem 27. 4. 2006. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném po 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 / viz čl. II. bod 7. zák. č. 404/2012 Sb./ (dále jen o. s. ř. ).
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle § 241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Dovolání je přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3 o. s. ř., dovolací soud proto přezkoumal napadené usnesení odvolacího soudu a dospěl k závěru, že dovolání je z části důvodné.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že neodstraněná vada žaloby brání dalšímu řízení o ní, neboť žalobce jasně neoznačil, jaký nárok uplatňuje za dobu před účinností zákona č. 160/2006 Sb., a jaký po datu jeho účinnosti.
Předně je třeba uvést, že soud prvního stupně žalobce řádně poučil, v souladu s pokynem dovolacího soudu včetně odkazů na jeho relevantní judikaturu, aby svůj nárok blíže vymezil z hlediska časového i hodnotového tak, aby uvedl, jakou konkrétní částku požaduje na odškodnění za trestní stíhání před 26. 4. 2006, a jakou po 27. 4. 2006, a to z důvodu rozdílné věcné příslušnosti soudu. Žalobce přesto vymezil svoje nároky nikoliv k datu 27. 4. 2006, ale k datu 4. 10. 2006. Z reakce žalobce nevyplývá, že by výzvě soudu prvního stupně dostatečně neporozuměl, a nebylo proto důvodu, aby soud žalobce opakovaně vyzýval. Ze zákona ostatně nevyplývá požadavek, aby soud před odmítnutím podání žalobce opětovně poučoval v případě, že žalobce učinil podání, kterým však vady zcela neodstranil. V rozsahu, ve kterém žalobce specifikoval svůj nárok na zaplacení částky 200.000,- Kč od zahájení trestního stíhání do podání obžaloby dne 4. 10. 2006, žalobce neodstranil k výzvě soudu vady podání, neboť takto jeho opravené podání by bylo třeba znovu upřesnit ve smyslu, jakou částku požaduje do 27. 4. 2006, neboť o této části nároku rozhodují jiné věcně příslušné soudy (krajské soudy) proto, že takto časově ohraničený nárok nachází svou hmotněprávní oporu v ustanoveních občanského zákoníku. O žalobcem upřesněném nároku by však krajské soudy rozhodovat nemohly, neboť částečně by nárok spadal již pod věcnou příslušnost okresních soudů rozhodujících o nárocích na odškodnění nemajetkové újmy v režimu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Část žalobního návrhu tak zůstala nadále, navzdory správně poskytnutému poučení, neurčitá. Žalobcem proto nebyl v této části odstraněn podstatný nedostatek podání bránící pokračování v řízení.
Odvolací soud však pochybil, pokud shledal neprojednatelným nárok žalobce v části, kterou žalobce vymezil časovým obdobím od 4. 10. 2006 do konečného rozhodnutí ve věci. V této části žalobcem vymezený nárok spadá do účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., a přestože žalobce svůj nárok neupřesnil k datu 27. 4. 2006, uvedený nedostatek nebrání pokračování ve věci. Tuto část žaloby proto odvolací soud mohl posoudit samostatně.
Nejvyšší soud proto usnesení odvolacího soudu a spolu s ním ze stejných důvodů i usnesení soudu prvního stupně v rozsahu odmítnutí části žalobcova nároku vymezeného od 4. 10. 2006 do konečného rozhodnutí v trestním řízení podle § 243b odst. 2, věty za středníkem a odst. 3 o. s. ř. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je pro odvolací soud i pro soud prvního stupně závazný (§ 243d odst. 1 věta druhá a § 226 odst. 1 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud též o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1, věty druhá a třetí o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 17. ledna 2013


JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu