30 Cdo 3377/2011
Datum rozhodnutí: 30.07.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009, § 11 obč. zák.




30 Cdo 3377/2011
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) T. M. , b) nezletilého J. M. , c) M. S. a d) K. S. , všichni zastoupeni Mgr. Ing. Lukášem Prudilem, Ph.D., advokátem se sídlem Brno, Bašty 416/8, proti žalované M - VIA NOVA spol. s.r.o. , se sídlem Zábřeh, Školská 307/4, identifikační číslo organizace 47681373, zastoupené Mgr. Janem Drapáčem, advokátem si sídlem Zábřeh, nám. Osvobození 225/28, o ochranu osobnosti, ve věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 23 C 60/2005, o dovolání všech žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 89/2011 402, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Žalobci se domáhali na žalované ochrany osobnosti s náhradou nemajetkové újmy v penězích za zásah do soukromí a práva na rodinný život, když dne 10. prosince 2003 ve zdravotnickém zařízení žalované porodila M. M., manželka žalobce a), matka žalobce b) a dcera žalobců c) a d), s tím, že při ošetřování žalované nebyl dodržen správný postup a v důsledku tohoto nesprávného léčebného postupu dne 10. prosince 2003 M. M. zemřela.
Krajský soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 17. dubna 2009, č.j. 23 C 60/2005 261, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců 1,000.000,- Kč. V řízení bylo prokázáno, že žalovaná jednala non lege artis, ale nebylo prokázáno, že by toto jednání bylo v příčinné souvislosti s úmrtím M. M.
Vrchní soud v Olomouci (dále jen odvolací soud ) usnesením ze dne 14. července 2010, č.j. 1 Co 166/2009 318, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Ve svém usnesení odvolací soud odkázal na vývoj judikatury ohledně příčinné souvislosti (konkrétně nález Ústavního soudu sp. zn. I ÚS 1919/08), se kterým se ztotožňuje a který je třeba aplikovat i v projednávané věci.
Soud prvního stupně následně rozsudkem ze dne 13. ledna 2011, č.j. 23 C 60/2005 354 rozhodl tak, že zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit každému z žalobců 1,000.000,- Kč a že žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení a český stát nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně zjistil, že bezprostřední příčinou smrti byla masivní vzduchová embolizace pravého srdce, což je stav neslučitelný se životem. Tomuto stavu předcházela těžká porucha krevní srážlivosti na základě embolizace plodovou vodou, vzniklé během zcela fyziologického porodu. Při vzniku této komplikace dochází až v 80% případů k úmrtí pacienta. Šance M. M. na přežití byla minimální, při těchto komplikacích je v mnoha případech smrt neodvratná i při poskytnutí nejvyšší možné péče. Soud prvního stupně zjistil, že léčebný postup u zemřelé vykazoval závažné nedostatky, zejména v ukončení rizikového těhotenství na porodnici nejnižšího typu bez laboratorního zázemí a zázemí krevní banky, promeškání doby, kdy bylo možné pacientku přeložit na zdravotnické pracoviště vyššího typu při podnícení prvních příznaků poporodního krvácení, pacientce nebyla poskytnuta přiměřená péče odpovídající rozvíjejícího syndromu diseminované intravaskulární koagulace (syndrom DIC) v období od zjištění poporodního krvácení a vyloučení jeho porodnické příčiny revizí dutiny děložní do příchodu anesteziologa MUDr. M.. Pochybením byla také nedostupnost výsledků laboratorního vyšetření krevní srážlivosti a krevního obrazu, které by umožnily lékařům cílené zaměření léčby pacientky a fatální neschopnost zdravotnického zařízení zajistit odpovídající laboratorní transfúziologické zázemí společně s nedostupností akutní konziliární služby anesteziologa, hematologa nebo internisty s II. atestací z vnitřního lékařství, nedostupností jednotky intenzivní péče s možností zajištění a monitorování vitálních funkcí pacientky. Soud prvního stupně nicméně uvedl, že uvedené chyby v lékařském postupu neovlivnily nepříznivý výsledek léčebné péče a nejsou v přímé a kauzální souvislostí se smrtí M. M., tedy embolií plodovou vodou. Tato pochybení znamenala šanci na přežití v rozsahu 20%. Soud prvního stupně uvedl, že pochybením v léčbě M. M. ztratila pacientka určitou šanci na přežití, a v tom je příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem, proto se soud prvního stupně zabýval otázkou, zda zjištěná míra ztráty šancí na přežití zakládá předpokládaný odpovědnostní vztah a vznik práva na požadovanou satisfakci. Soud prvního stupně nicméně dovodil, že ke vzniku odpovědnosti žalovaného za vzniklý následek a ke vzniku práva na ochranu osobnosti podle ustanovení § 13 obč. zák. mohlo dojít pouze na základě prokázané pravděpodobnosti podílu pochybení žalované na ztrátě šance pacientky přežít v rozsahu převyšujícím 50%. S ohledem na 20% šanci pacientky na přežití dospěl soud prvního stupně k závěru, že tato šance byla natolik nízká, že její ztráta nezakládá odpovědnost žalované, a proto není dána příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem a žalobu zamítl.
Odvolací soud dne 28. dubna 2011, č.j. 1 Co 89/2011 402, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a určil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uvedl, že pokud není mezi vadným postupem při léčení a smrtí pacienta dána příčinná souvislost (příčina hlavní, důležitá, podstatná a značná), ale zdravotní péče vykazuje chyby a nedostatky, v důsledku kterých byla šance na přežití pacientovi snížena, je takový stav protiprávním, pokud postupem non lege artis byla šance na přežití odňata v míře převažující nad vývojem zdravotního stavu, který nebylo možné řádným využitím poznatků lékařské vědy ovlivnit. Pokud jde o pochybení žalované při poskytování léčebné péče pacientce M., tato pochybení snížila či odňala pacientce šance na přežití v rozsahu 20%. Podle odvolacího soudu musí příčinná souvislost vyjadřovat vztah mezi příčinou a následkem, a to tak, že bez příčiny by následek nenastal buď vůbec, nebo by nenastal tak, jak nastal. Příčina je objektivní a je předpokladem vzniku odpovědnosti a musí splňovat dvě podmínky musí být nutná a zároveň dostačující. Proto musí jít o příčinu, která přesahuje 50% zmíněného vztahu. Odvolací soud tedy souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že dne není dána příčinná souvislost mezi protiprávním zásahem a následkem, což je jeden ze základních předpokladů pro vznik občanskoprávní sankce podle ustanovení § 13 obč. zák. Odvolací soud nesouhlasil s tím, že pokud by se celá věc probírala podrobněji, v časové posloupnosti, byla by v určitém okamžiku šance M. M. na přežití 100% a postupem doby se vlivem pochybení zdravotnického personálu zmenšovala, jelikož nelze mít za to, že základem je hypotetický časový okamžik, kdy šance M. M. na přežití byly 100%. Kvalifikovat ztrátu šance na přežití totiž lze v časové souvislosti s pochybením v lékařské péči s přihlédnutím k aktuálnímu stavu pacienta. Takto znalec vývoj stavu M. M. posuzoval a stanovil šance na přežití pacientky, kterou však chybami žalovaného ztratila. Proto odvolací soud žádné pochybení neshledal a rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.
Proti tomuto rozhodnutí podali všichni žalobci (dále jen dovolatelé ) včasné dovolání, kde zopakovali argumentaci použitou před soudem prvního stupně a odvolacího soudu. Žalobci se plně ztotožnili se závěrem obecných soudů ohledně jejich souhlasu se závěry zejména tzv. obiter dictum rozhodnutí sp. zn. I ÚS 1919/2008, s tím, že skutečně požadavek na stranu žalující, aby prokázala 100% skutečností v této kvantitě je v podstatě neprokazatelné, a není v souladu s právem. Žalobci nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že musí být prokázána příčina převažující, tzn. vyšší než 50%, aby mohla být dovozeny sankce z titulu porušení práva na ochranu osobnosti. Dovolatelé mají za to, že v jejich případě šlo o ztrátu reálných šancí M. M. na přežití, a tím i ztrátu šancí žalobců prožít svůj život obvyklým způsobem. Dovolatelé se dovolávají přípustnosti podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., kdy právní otázkou je povaha požadované kvality a kvantity příčinné souvislosti a jejího prokázání, která ještě nikdy nebyla řešena v rámci Nejvyššího soudu a obecnými soudy je posuzována zjevně rozdílně. Dovolatelé navrhují, aby byl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc se vrátila odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 12. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. července 2009 a dospěl k závěru, že dovolání není v této věci přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle ustanovení § 237 písm. c) téhož zákona, neboť se v přezkoumávané věci nejedná o rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé, které má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř.
K otázce tzv. teorie ztráty šance v řízení o ochranu osobnosti u dovolání přípustného jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve znění účinném do 31.12.2012 se dovolací soud vyjádřil již v rozsudku ze dne 22.12.2011, sp. zn. 30 Cdo 860/2010, kde mimo jiné uvedl, že činí-li dovolatel sporným, zda míra percentuálního vyjádření možnosti, že nebýt tohoto selhání (lékaře), by jmenovaná přežila či nikoliv, umožňuje dovodit příčinnou souvislost mezi jednáním a následkem. Tato otázka však nemá, podle názoru dovolacího soudu, judikatorní význam z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) obč. zák., protože v daném případě jde výlučně o otázku skutkovou.
Nadto je třeba doplnit, že obiter dictum uvedené v usnesení sp. zn. I ÚS 1919/2008, jakkoliv je z povahy věci pro obecné soudy nezavazující (srov. nález ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, podle něhož usnesení nejsou považována za závazná ani pro Ústavní soud, ani za obecně precedenčně významná), neposuzuje teorii ztráty šancí jinak než jako otázku příčinné souvislosti. I doktrinálně je převažující názor, že v oblasti ochrany osobnosti nepředstavuje ztráta šancí jako taková újmu odškodnitelnou z titulu ochrany osobnosti (srov. Holčapek, T.: Dokazování v medicinskoprávních sporech. Praha, Wolters Kluwer ČR, a.s., s. 179, nebo Ryška, M. Způsobilost zásahu přivodit újmu na zdraví a teorie ztráty šancí, uveřejněno dne 2. 9. 2012 na www.pravo-medicina.sk ).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s § 237 odst. 3 o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. května 2005, sp.zn. 20 Cdo 159/2004). Napadené rozhodnutí tak nelze posuzovat jako rozhodnutí mající po právní stránce zásadní význam, jak to má na mysli ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., a proti němuž by z tohoto důvodu bylo dovolání přípustné.
Protože z výše vyložených důvodů není dovolání přípustné, Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.), dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 o.s.ř. ve spojení s § 218 písm. b) a c) a § 243c odst. 2 téhož zákona. Rozhodoval, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. l věta první o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 5 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151, 142 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. července 2013

JUDr. Lubomír P t á č e k, PhD.
předseda senátu