30 Cdo 3374/2008
Datum rozhodnutí: 29.04.2010
Dotčené předpisy: § 42a obč. zák., § 322 odst. 3 o. s. ř.




30 Cdo 3374/2008 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Miloše Holečka v právní věci žalobce Ing. K. F. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Fialou, advokátem se sídlem v Praze 10, Jabloňová 11, proti žalovanému L. S. , zastoupeného JUDr. Jaromírem Malým, advokátem se sídlem v Karlových Varech, tř. T.G. Masaryka 42, o určení neúčinnosti kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 17 C 54/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2008, č.j. 14 Co 299/2007-498, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. března 2008, č.j. 14 Co 299/2007-498, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Karlových Varech (dále již soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. února 2007, č.j. 17 C 54/2005-456, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal určení, že kupní smlouva ze dne 21.10. 2003, kterou AUTO DYNAMIC Karlovy Vary, spol. s r.o. prodala žalovanému budovu bez č.p./č.e. na st.p.č. 1289 a budovu bez č.p./č.e. na st.p.č. 1290, a to obě budovy se všemi právy a povinnostmi, součástmi a příslušenstvím (dále již předmětné nemovitosti ) , v katastrálním území Bohatice, v obci Karlovy Vary, je vůči žalobci právně neúčinná. Navazujícími výroky soud prvního stupně dále rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně tak rozhodl v pořadí druhým rozsudkem, když jeho předchozí (naopak žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 12. září 2005, č.j. 17 C 54/2005-16, Krajský soud v Plzni (dále již odvolací soud ) usnesením ze dne 19. ledna 2006, č.j. 14 Co 676/2005-143, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení s tím (ve stručnosti shrnuto z uvedeného kasačního rozhodnutí), aby soud prvního stupně se pečlivě zabýval tím, zda prodávající měl v době převodu předmětných nemovitostí dostatek jiného majetku. Soud prvního stupně v nynějším (druhém) rozsudku dospěl k závěru, že v době účinnosti odporovatelného právního úkonu měla společnost AUTO DYNAMIC Karlovy Vary, spol. s r.o. k dispozici dva nové automobily, které svou prodejní cenou postačovaly pro úhradu pohledávky žalobce. Soud prvního stupně dále konstatoval, že uvedená společnost byla jejich vlastníkem dle § 445 obch. zák. Dodal, že nelze lišit mezi majetkem osoby, která učinila odporovaný právní úkon, který je určen pro provoz podnikání a majetkem, se kterým se obchoduje (aby 'druhy majetku' mohou sloužit k uspokojení věřitele)..I když úmysl AUTO DYNAMIC Karlovy Vary spol. s r.o. a žalovaného je z komplexu úkonů zřejmý (vyvést majetek), nebylo výsledkem převodu nemovitostí to, že by se věřitel žalobce nemohl uspokojit ze zůstatku majetku předmětné společnosti (po učinění odporovatelného úkonu).
K odvolání žalobce odvolací soud v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že podané žalobě zcela vyhověl, tj. určil, že kupní smlouva výše uvedeného obsahu je vůči žalobci právně neúčinná. Současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovým závěrem soudu prvního stupně o existenci majetku dlužníka v době uzavření předmětné kupní smlouvy. Zdůraznil, že dlužník v rozhodné době sice vlastnil dva automobily v ceně, která převyšovala výši pohledávky žalobce, avšak že tyto automobily představovaly pouze zboží, se kterým dlužník jako obchodní společnost obchodoval. Šlo tedy o movité věci, byť ve vlastnictví dlužníka, na které by žalobce jako věřitel nemohl s úspěchem vést výkon rozhodnutí či exekuci, neboť by mu v tom bránilo ust. § 322 odst. 3 o.s.ř....Pokud pak dlužník jako podnikatelský subjekt se zabýval prodejem automobilů, což v řízení bylo zjištěno, výkonu rozhodnutí nepodléhá zboží, tedy osobní automobily, jimiž zajišťuje svoji podnikatelskou činnost. Podle odvolacího soudu tedy závěr soudu prvního stupně, že v rozhodné době dlužníkův právní úkon (předmětná kupní smlouva) nezkracoval uspokojení žalobcovy vymahatelné pohledávky, neboť dlužník měl jiný majetek, z něhož bylo možné tuto pohledávku uspokojit, tak není správný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále již dovolatel ) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání., v němž uplatňuje dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu České republiky (dále již Nejvyšší soud ) ve věci sp. zn. 20 Cdo 1766/2001, z nějž cituje právní názor týkající se hlediska nezbytně nutné potřeby u povinného, který je podnikatelem. Zdůrazňuje, že u dlužníka prodej automobilů nepředstavoval jediný možný zdroj jeho podnikatelských příjmů. Kromě toho bylo v řízení prokázáno, že dlužník zajišťoval prodej automobilů též tak, že automobil, který mu byl dodán, prodal a teprve poté prodaný automobil dodavateli zaplatil. Z uvedeného vyplývá, že u automobilů, o nichž se zmiňuje odvolací soud, se nejednalo o takové movité věci, bez nichž by byla podnikatelská činnost dlužníka znemožněna. Názor odvolacího soudu by znamenal, že jakékoli zásoby zboží podnikatele nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí. Tak tomu ovšem podle dovolatele není. Dlužník podle přesvědčení dovolatele mohl nadále podnikat i v takovém případě, kdy předmětné dva automobily z jeho majetku podlehnou zpeněžení za účelem pohledávky žalobce. Dlužník mohl i za takové situace objednávat a prodávat jednak další automobily s tím, že úhradu jejich pořizovací ceny provede až poté, kdy je sám se ziskem prodá, jednak mohl i nadále podnikat v dalších oborech podle předmětů jeho podnikání. Zpeněžení obou automobilů ve prospěch žalobce proto nemohlo zcela znemožnit další podnikatelkou činnost dlužníka. Předmětné movité věci netvořily výrobní či prodejní vybavení dlužníka, který by takové vybavení nezbytně potřeboval ke své podnikatelské činnosti. Právní posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z názoru, že předmětný majetek dlužníka s ohledem na § 322 odst. 3 o.s.ř. nemohl podléhat výkonu rozhodnutí a dlužník tedy neměl dostatečný majetek, z něhož by žalobce mohl uspokojit svoji pohledávku, považuje dovolatel za nesprávné. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu, přezkoumal i jiné vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (zejména, zda byly dodrženy poučovací povinnosti soudů obou stupňů), a poté aby napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel v dovolání současně navrhl, aby Nejvyšší soud před rozhodnutím o dovolání odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
Žalobce prostřednictvím svého advokáta ve svém písemném vyjádření k dovolání se ztotožnil s právním názorem odvolacího soudu a odmítl shora vyložený právní názor dovolatele. Odvolací soud se řádně zabýval a vypořádal s otázkou movitého majetku, o který dovolatel ve svém dovolání opírá své tvrzení. Nelze pominout skutečnost, že v době, kdy rozsudek o povinnosti žalovaného zaplatit dluh nabyl právní moci a byl vymahatelný, dovolatel již žádný majetek, který uvádí v dovolání, neměl. Žalobce se v plném rozsahu odvolává na své odůvodnění uvedené v odvolání ze dne 17. dubna 2007 do rozsudku soudu prvního stupně. Je nesporné, že podáním dovolání se dovolatel snaží opakovaně oddálit výkon pravomocného rozsudku a žalobce navrhuje, aby návrh dovolatele na odložení výkonu rozhodnutí byl soudem zamítnut, kdy mimo jiné žalobce podává návrh soudu, který není místně příslušný ve věci výkonu rozhodnutí a ani účastníkem, který takový návrh může ze zákona podat. Žalobce navrhl, aby dovolání dovolatele bylo v plném rozsahu zamítnuto a aby žalobci byly přiznány náklady dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako dovolací soud (§ 10a o.s.ř.) poté, co přihlédl k čl. II bodu 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, konstatuje, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, řádně zastoupenou advokátem podle § 241 odst. 1 o.s.ř., stalo se tak ve lhůtě vymezené § 240 odst. 1 o.s.ř., je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými § 241a odst. 1 o.s.ř. Vzhledem k tomu, že rozsudkem odvolacího soudu došlo ke změně rozsudku soudu prvního stupně, je dovolání v této věci přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a je i jak bude rozvedeno níže také důvodné.
Jak již bylo uvedeno v rekapitulační části shora, odvolací soud se sice ztotožnil se skutkovým závěrem, který po provedeném řízení učinil soud prvního stupně, leč zjištěný skutek posoudil po právní stránce jinak. Dospěl totiž k závěru, že dlužník v rozhodné době sice disponoval, resp. byl vlastníkem uvedených mobilií (dvou osobních automobilů), jejichž cena, resp. hodnota převyšovala výši pohledávek žalobce, avšak podle mínění odvolacího soudu na tyto movité věci by žalobce jako věřitel nemohl s úspěchem vést výkon rozhodnutí či exekuci, neboť by mu v tom bránilo ustanovení § 322 odst. 3 o.s.ř.
Nejvyšší soud uvedený právní názor odvolacího soudu nesdílí.
Podle § 42a odst. 4 obč. zák. právní úkon, kterému věřitel s úspěchem odporoval, je vůči němu neúčinný potud, že věřitel může požadovat uspokojení své pohledávky z toho, co odporovatelným právním úkonem ušlo z dlužníkova majetku; není-li to dobře možné, má právo na náhradu vůči tomu, kdo měl z tohoto úkonu prospěch.
Podle § 322 odst. 3 o.s.ř. je-li povinný podnikatelem, nemůže se výkon rozhodnutí týkat těch věcí z jeho vlastnictví, které nezbytně potřebuje k výkonu své podnikatelské činnosti; to neplatí, vázne-li na těchto věcech zástavní právo a jde-li o vymožení pohledávky oprávněného, která je tímto zástavním právem zajištěna.
Zkrátí-li dlužník uspokojení pohledávky svého věřitele tím, že své nemovitosti neúčinným úkonem převede na třetí osobu, v jejíchž poměrech jsou tyto nemovitosti těmi, na které dopadá ustanovení § 322 odst. 3 o. s. ř., pak mělo-li by být k této okolnosti přihlédnuto, bylo by právo věřitele podle § 42a odst. 4 obč. zák. fakticky nerealizovatelné; věřitel by se totiž nemohl uspokojit ani z neúčinně převedených nemovitostí, ani z majetku svého přímého dlužníka (nedostatek jeho majetku k plnému uspokojení pohledávky byl ostatně podmínkou, aby odpůrčí žalobě mohlo být vůbec vyhověno). Jelikož faktická realizace věřitelova práva podle § 42a odst. 4 obč. zák. nemůže být závislá na tom, zda se v poměrech povinného nejedná o věci uvedené v § 322 odst. 3 o. s. ř., je třeba dospět k závěru, že toto ustanovení se na výkon rozhodnutí vedený podle věřitelova práva ve smyslu § 42a odst. 4 obč. zák. nevztahuje. Ostatně bylo-li odpůrčí žalobě vyhověno, znamená to, že v řízení o této žalobě byla prokázána vědomost nabyvatele o dlužníkově úmyslu zkrátit věřitele (nebo - šlo-li o osoby blízké - minimálně nedostatek náležité pečlivosti při ověřování, zda takový úmysl není dán (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. prosince 2006, sp. zn. 20 Cdo 1827/2006, in www.nsoud.cz ). Z vyloženého je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není správné. Nejvyšší soud proto napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; právní názor vyslovený v tomto rozsudku dovolacího soudu je závazný (§ 243b odst. 2 věta za středníkem). O návrhu na odložení vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud již nerozhodoval (§ 243 o.s.ř.).
V dalším řízení odvolací soud též neopomene, že soud prvního stupně při rozhodování mj. vycházel i z dílčího skutkového závěru (viz str. 7, druhý odstavec, odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku), že uvedené obchodní společnosti uzavřely dne 5. ledna 1994 smlouvu o obchodních podmínkách smluvního prodejce, podle které si v čl. 6.7. smluvní strany sjednaly výhradu vlastnického práva na veškeré dodané výrobky Mitsubishi ve smyslu § 445 obch. zák. Výrobky zůstávají až do zaplacení veškerých pohledávek firmě Wolfgang DENZEL Aktiengesellschaft... , a dále že ke dni účinnosti kupní smlouvy (22.10. 2003) měla společnost AUTO DYNAMIC Karlovy Vary, spol. s r.o....ve svém držení...automobily Mitsubisi Lancer Station následně (po převodu nemovitostí) prodaný...a Mitsubishi Outlander 2 WD prodaný ..Na rozdíl od dalších (4) automobilů v držení společnosti byly uvedené automobily k 22.10. 2003 dodavateli automobilů...v hodnotě (prodejní ceně) 1.235.000,- Kč zaplaceny... , přičemž v rámci právního posouzení věci soud prvního stupně dovodil, že ve vztahu k předmětným automobilům byl dlužník žalobce jejich vlastníkem dle § 445 obch. zák. (k institutu výhrady vlastnického práva viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. července 2009, sp. zn. 29 Odo 1028/2007, in www.nsoud.cz ).
V novém rozhodnutí o náhradě nákladů řízení rozhodne soud i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 29. dubna 2010
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu