30 Cdo 3367/2012
Datum rozhodnutí: 28.02.2013
Dotčené předpisy: § 43 předpisu č. 99/1963Sb., § 79 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 239 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




30 Cdo 3367/2012


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce P. Š. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem v Praze 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o 35.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 11 C 489/2008-92, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2012, č. j. 16 Co 291/2012 - 98, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 8. 2012, č. j. 16 Co 291/2012 98, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 5. 2012, č. j. 11 C 489/2008 - 92, jímž soud prvního stupně odmítl žalobu došlou soudu dne 15. 8. 2008, ve znění doplnění ze dne 13. 2. 2012, ze dne 29. 3. 2012 a ze dne 25. 4. 2012. Žalobce se domáhal proti žalované přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 35.000,- Kč, způsobenou mu v řízení vedeném u České správy sociálního zabezpečení podle zákona č. 261/2001 Sb. Rozsudkem ze dne 3. 2. 2009, č. j. 11 C 489/2008-35, soud prvního stupně žalobu zamítl. Tento rozsudek potvrdil odvolací soud rozsudkem ze dne 30. 6. 2009, č. j. 16 Co 188/2009-46. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 20. 10. 2011, č. j. 30 Cdo 401/2010-79, rozsudky soudy obou stupňů zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, spočívající v neurčitosti žaloby, kterou se soud prvního stupně nepokusil odstranit postupem podle § 43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. (dále jen o. s. ř. ). Neurčitost žaloby shledal Nejvyšší soud mimo jiné v tom, že ačkoli žalobce spatřoval nemajetkovou újmu jemu způsobenou jednak v průtazích řízení vedeného u ČSSZ, jednak v diskriminaci ze strany ČSSZ, požadoval zaplacení jediné částky ve výši 35.000,- Kč, aniž by vymezil, v jakém rozsahu se tato částka vztahuje ke každému ze dvou uvedených nároků, jež mají samostatný skutkový základ.
Soud prvního stupně na základě závazného právního názoru Nejvyššího soudu vyzval žalobce k odstranění neurčitosti žaloby přípisem ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 11 C 489/2008, dále podle § 43 odst. 1 o. s. ř. usnesením ze dne 20. 3. 2012, č. j. 11 C 489/2008-86, a usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 11 C 489/2008-90. Usnesením ze dne 10. 5. 2012, č. j. 11 C 489/2008-92, soud prvního stupně žalobu doplněnou přípisem ze dne 13. 2. 2012, ze dne 29. 3. 2012 a ze dne 25. 4. 2012 odmítl, když žalobce uvedenou vadu žalobních tvrzení neodstranil. Napadeným usnesením ze dne 10. 8. 2012, č. j. 16 Co 291/2012-98, odvolací soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že žalobce neurčitost žalobních tvrzení neodstranil, když v podáních ze dne 13. 2. 2012, ze dne 29. 3. 2012 a ze dne 25. 4. 2012 uvedl, že: z titulu nepřiměřené délky řízení požaduje zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč, z titulu diskriminace ze strany ČSSZ požaduje rovněž částku 35.000,- Kč. Žalobce si je vědom, že součet navrhovaných částek je 70.000,- Kč, avšak nechce svými nároky žalovanou nadměrně zatěžovat, a proto navrhuje celkové zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč, byť má za to, že jeho celkový nárok by měl být přinejmenším 115.000,- Kč .
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, ve kterém odkazuje na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. a namítá, že žaloba je dostatečně srozumitelná k tomu, aby soud mohl v řízení pokračovat, domáhá se zrušení usnesení soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu jednání.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 10. 8. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku povinného zastoupení dovolatele podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je bez dalšího přípustné podle ustanovení § 239 odst. 3, části věty před středníkem, o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití § 237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1903-1904 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná jsou veřejnosti dostupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz.
).
Dovolání není důvodné.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.). Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.
Žaloba je podání, kterým se zahajuje řízení před soudem. Žaloba musí kromě obecných náležitostí podání uvedených v ustanovení § 42 odst. 4 o. s. ř. obsahovat mimo jiné vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se žalobce dovolává, a musí z ní být patrno, čeho se žalobce domáhá (srov. § 79 odst. 1 větu druhou o. s. ř.).
Podle ustanovení § 43 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (odstavec 1). Není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen (odstavec 2).
Odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně z toho důvodu, že z žaloby ani z jejích následných doplnění nebylo patrno, čeho se žalobce domáhá. Z obsahu žaloby ze dne 15. 8. 2008, doplnění žaloby ze dne 13. 2. 2012, ze dne 29. 3. 2012 a ze dne 25. 4. 2012 (stejně jako ze samotného dovolání) vyplývá, že žalobce požaduje z důvodu nepřiměřené délky řízení částku 35.000,- Kč, z důvodu diskriminace rovněž částku 35.000,- Kč. Celkově pak žalobce žádá 35.000,- Kč, byť má za to, že s ohledem na délku řízení mu náleží zadostiučinění ve výši 65.000,- Kč a s ohledem na diskriminaci 50.000,- Kč (tedy celkem 115.000,- Kč) a ačkoli si je vědom, že součet navrhovaných částek činí 70.000,- Kč (35.000,- Kč + 35.000,- Kč). Žalobce tedy žádá přiznání zadostiučinění za oba nároky se samostatným skutkovým základem (nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a nemajetkovou újmu způsobenou diskriminací ze strany ČSSZ) dohromady ve výši 35.000,- Kč, aniž by uvedl, jakou konkrétní část z částky 35.000,- Kč požaduje jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení a jakou konkrétní část z částky 35.000,- Kč požaduje jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou diskriminací ze strany ČSSZ.
Žalobce tak ve své žalobě ani v následných doplnění žaloby neuvedl určitým způsobem, jakého výroku soudu se ve vztahu k uplatněným nárokům domáhá. Z dispoziční zásady uplatňované v občanském soudním řízení a rovněž z dikce ustanovení § 153 o. s. ř. vyplývá vázanost soudu žalobním návrhem (nejde-li o některou z výjimek vypočtených v § 153 odst. 2 o. s. ř.). Aby soud dostál své povinnosti nepřekročit návrh účastníka a nepřisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastník domáhá, musí mu být zřejmé, čeho se účastník skutečně domáhá. Není sice povinností žalobce učinit soudu návrh na znění výroku rozsudku, nicméně jeho žalobní návrh musí obsahovat dostatečné určité, přesné a srozumitelné vymezení práv a povinností, jejichž splnění či určení se domáhá (požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být pak ze žaloby patrno i to, jakou částku mu žalovaný má zaplatit), aby nebylo pochyb o tom, jaká povinnost má být žalovanému rozhodnutím soudu uložena, jde-li o žalobu dle § 80 písm. b) o. s. ř. V tomto směru lze plně odkázat na obdobné závěry již dříve vyslovené Nejvyšším soudem např. v usnesení ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4328/2010, usnesení ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4014/2010.
Formuloval-li žalobce svůj žalobní návrh i po opakovaných výzvách soudu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. (usnesením ze dne 20. 3. 2012, č. j. 11 C 489/2008-86, a usnesením ze dne 13. 4. 2012, č. j. 11 C 489/2008-90) tak, že požaduje celkem 35.000,- Kč (viz podání ze dne 29. 3. 2012), případně tak, že navrhuje celkové zadostiučinění ve výši 35.000,- Kč (viz podání ze dne 25. 4. 2012), a to za dva nároky se samostatným skutkovým základem, aniž by uvedl peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, pak nelze než souhlasit se soudy nižších stupňů, že podání žalobce vykazovalo takové vady, pro něž nebylo možné v řízení pokračovat a bylo zcela na místě žalobu odmítnout. O následcích nesplnění výzvy podle § 43 odst. 1 o. s. ř. byl přitom žalobce soudem prvního stupně poučen podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
Z hlediska obsahu dovolání tak nebyl v daném případě naplněn dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Rovněž dovolací důvod v § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn, když žalobce za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, označuje skutečnost, že o jeho žalobě nebylo soudy rozhodnuto meritorně. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce zamítl podle § 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř., neboť dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je správné. K projednání věci nebylo nařízeno jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není pak dovolání přípustné, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť dovolání žalobce bylo zamítnuto a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně 28. února 2013

JUDr. František Ištvánek, v. r.
předseda senátu