30 Cdo 3366/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 55 odst. 1 o. z., § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.



30 Cdo 3366/2015

U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Pavla Vlacha, ve věci posuzované E. P. , omezené ve svéprávnosti, zastoupené opatrovníkem Městskou části Praha 4, se sídlem v Praze 4, Antala Staška 2059/80b, dále zastoupené Mgr. Eduardem Benešem, advokátem se sídlem v Praze 9, Na Rozcestí 1434/6, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze, se sídlem v Praze 5, náměstí 14. října 2188/9, o návrhu posuzované na vrácení svéprávnosti, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 0 P 553/2006, o dovolání posuzované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. ledna 2015, č. j. 17 Co 413/2014-553, takto:

I. Dovolání posuzované se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění
(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. července 2014, č. j. 0 P 553/2006-527, ve výroku I. zamítl návrh E. P., omezené ve svéprávnosti, ze dne 5.12.2013, doručený Obvodnímu soudu pro Prahu 4 dne 6.12.2013, na vrácení svéprávnosti a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že posuzovaná byla rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2006, č. j. 14 Nc 2338/2004-108, zbavena způsobilosti k právním úkonům, s odůvodněním, že trpí paranoidní schizofrenií, duševní poruchou, která není jen přechodná, v důsledku čehož není vůbec schopna činit právní úkony. Opatrovníkem posuzované byla ustanovena Městská část Praha 4. Na základě podaného návrhu na vrácení svéprávnosti soud ustanovil znalce za účelem vypracování nového znaleckého posudku. Posuzovaná však s ustanoveným znalcem nespolupracovala, odmítla se podrobit vyšetření svého zdravotního stavu, neboť sama sebe považuje za zdravou a odmítá, že by trpěla duševní poruchou. Proto soud usnesením ze dne 24. 6. 2014, č. j. 0 P 553/2006-511, zprostil znalce povinnosti podat znalecký posudek. Z výslechu posuzované vyplynulo, že posuzovaná nemá náhled na svůj zdravotní stav, neléčí se a zpochybňuje tak závěry znalce uvedené v posudku, který byl ve věci původně vypracován. S přihlédnutím k ustanovení § 55, §57 a §60 občanského zákoníku tak nebyly podle soudu prvního stupně splněny podmínky pro změnu původního rozhodnutí.
Městský soud v Praze k odvolání posuzované rozsudkem ze dne 8. ledna 2015, č. j. 17 Co 413/2014-553, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se rozsudek Obvodního soud pro Prahu 4 ze dne 24. 2. 2006, č. j. 14 Nc 2338/2004-108, jímž byla E. P. zbavena způsobilosti k právním úkonům, mění tak, že se její svéprávnost omezuje v tom směru, že je pouze způsobilá nakládat s částkou do výše 4.000,- Kč měsíčně a k jiným právním úkonům způsobilá není. Omezení svéprávnosti stanovil na dobu tří let od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. určil, že opatrovníkem nesvéprávné (správně omezené ve svéprávnosti) je i nadále Městská část Praha 4, se sídlem Praha 4, Antala Staška 2059/80b. Výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na věc aplikoval příslušná ustanovení zákona č. 292/2013 Sb. o zvláštních řízeních soudních (§ 40 a §42) a občanského zákoníku (§55, §57, §59, §60 a §62) a konstatoval, že institut omezení svéprávnosti není sankcí, nýbrž opatřením sloužícím především k ochraně zájmů samotných fyzických osob, které pro svůj duševní stav nejsou schopny činit s dostatečnou vlastní odpovědností právní úkony. Řízení je ovládáno vyšetřovací zásadou a soud je povinen bez ohledu na navržené důkazy z vlastní iniciativy zjistit skutkový stav v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. V tomto případě soud prvního stupně správně vycházel z původního rozhodnutí o zbavení způsobilosti k právním úkonům, kdy byla znalkyní zjištěna u posuzované chronická paranoidní schizofrenie, která nikdy nebyla léčena, přičemž sama posuzovaná léčbu odmítala. Za popsané situace, kdy sama posuzovaná se odmítá podrobit znaleckému posudku, který by byl jediným zásadním důkazem v této věci, bylo nutné vycházet z ostatních zjištění. Z výslechu opatrovníka vyplynulo, že posuzovaná nechce s opatrovníkem spolupracovat, pouze jedenkrát měsíčně přebírá doma mezi dveřmi částku 3.000,- až 4.000,- Kč v hotovosti. Ze zbylé částky důchodu a příspěvku na bydlení pak opatrovník platí nájemné a služby spojené s užíváním bytu posuzovanou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu, a to do všech výroků, podala posuzovaná dovolání. Dovolání je podáno v souladu s ustanovením § 241a občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka se domnívá, že jsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka klade tyto otázky:
- zda může být součástí výroku rozhodnutí jeho upřesnění? Dovolatelka se domnívá, že samotný výrok I. měl končit slovy do výše 4.000,- Kč měsíčně, přičemž poslední část výroku I. a k jiným právním úkonům způsobilá není je nadbytečná.
- zda může být ve výroku pojem právní úkon , když nový občanský zákoník od pojmu právní úkon upustil a nově používá pojem právní jednání
- je porušení práva na spravedlivý proces, když soud na návrh dovolatelky nepředvolal a nevyslechl soudního znalce?
- nedošlo k chybnému vyhodnocení skutečností uvedených v odvolání podaném dovolatelkou?
- bylo napadené rozhodnutí předvídatelné?
Dovolatelka současně požádala, aby jí byl ustanoven pro dovolací řízení advokát. Na závěr navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil.

K dovolání nebylo podáno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2014.
Návrh dovolatelky, aby jí byl pro dovolací řízení soudem ustanoven advokát není konkrétněji zdůvodněn, přičemž o takovém návrhu již rozhodl Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 31. března 2015, č. j. 0 P 553/2006-592, kterým jej zamítl.
Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
Podle ustanovení § 241a o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit, a v jakém smyslu), nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena), nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat a je tak třeba tyto rozpory odstranit), anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla být dovolacím soudem posouzena jinak).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladu přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje (ani jen) pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (srovnej obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013).
Je možno současně též připomenout například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. května 2015, sp. zn. 30 Cdo 1833/2015, v němž dovolací soud vyložil, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele o správnosti takového závěru, nýbrž je vždy povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v § 241a ve vazbě na § 237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky ať již z oblasti hmotného či procesního práva (k tomu srovnej například usnesení Ústavního soudu ze dne 29. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14). Ústavní soud pak například v usnesení ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15, naznal, že pokud Nejvyšší soud požaduje po dovolateli dodržení zákonem stanovených formálních náležitosti dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup.
S ohledem na vyložené skutečnosti je možno uzavřít, že k projednání dovolání nepostačuje např. pouhá citace části znění ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (a v jakém smyslu), nebo která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srovnej například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), přičemž k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je nezbytné, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13).
Dovolatelka ve svém dovolání výslovně dovozuje s nominálním odkazem na ustanovení § 237 o. s. ř. přípustnost podaného dovolání obecným konstatováním, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného i procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nikterak však neoznačuje konkrétní judikáty dovolacího soudu, a tím méně i to, čím by se měl odvolací soud od takovéto rozhodovací praxe dovolacího soudu odchýlit. Předmětné dovolání proto nesplňuje výše vyložené předpoklady kladené procením předpisem na jeho obsah, resp. odůvodnění (pro úplnost lze dodat, že odvolacím soudem užitý termín právní úkon , nahrazený bez faktické obsahové změny novou právní úpravou termínem právní jednání , je sice formulační nepřesností, která se však vlastního obsahu omezení svéprávnosti dovolatelky nedotýká).
Dovolání posuzované proti rozsudku odvolacího soudu sice předkládá soudu otázky, které se však ve své podstatě týkají skutkových zjištění provedených soudy obou stupňů, a neobsahuje tak relevantní údaje o tom, v čem by bylo třeba spatřovat splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. je třeba považovat za splněné. Z vyložených důvodů proto dovolací soud toto dovolání odmítl podle § 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243c odst. 3 o. s. ř. a § 23 zákona č. 292/2013 Sb.
V Brně dne 16. prosince 21015


JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu